Začátek je nejtěžší

Narození postiženého dítěte je jednou z nejtěžších životních situací, která může člověka potkat. Je to zkouška, na kterou nejsou rodiče vůbec připraveni. První poznání, že jejich dítě má vážné problémy a že bude jiné, působí jako šok, posléze následovaný frustrací, beznadějí a ztrátou jistoty…

Rodiče nechápou, proč právě jejich dítě je jiné, kladou si otázku, zda s ním budou umět zacházet, zda vůbec zvládnou jeho výchovu. V prvním období po sdělení diagnózy většinou zaměří veškerou svoji aktivitu na zjišťování příčin postižení, na hledání viníka nebo cesty k zázračnému vyléčení. Tyto kroky jsou pochopitelné a zřejmě je musí učinit všichni rodiče, aby se přesvědčili, že žádná cesta k zázračnému vyléčení neexistuje a jediné, co jejich dítěti opravdu pomůže, jsou oni sami. Pod vedením zkušeného logopeda, který si dokáže získat důvěru dítěte i rodičů, budou první překážky, které se vždy zdají nejtěžší, s úspěchem překonány. Rodiče poznají, že to, co je potkalo, neznamená konec jejich nadějí, ale začátek cesty, která bude sice velmi dlouhá, ale která všechny obohatí. Všichni jsme se mnohokrát přesvědčili, že to, co je snadné, nebývá cenné. Každý pokrok dítěte bude pro vás cenný právě proto, že nebude snadný. Jen vy sami budete vědět, kolik práce, času, trpělivosti a lásky se za ním skrývá. Budete mnohem intenzivněji prožívat každou změnu k lepšímu a nikdy pro vás nebude samozřejmé to, co se vaše dítě naučilo a co už dokáže.

Jak se domluvíme?
Je -li u dítěte diagnostikována vada sluchu, bude celá situace o to složitější, protože zasáhne do zavedeného způsobu komunikace v rodině. Zatímco slyšící děti si osvojí jazyk přirozeně průběžným kontaktem s okolím, sluchově postižení jedinci mohou rozvinout své jazykové schopnosti pouze pomocí intenzivní péče. Někdy nestačí způsob komunikace pouze přizpůsobit, ale je třeba ho úplně změnit.
Rodiče stojí před otázkou, co zvolit: slovo, nebo znak? Je nezbytné, aby pro toto své rozhodnutí získali co nejvíce informací o přednostech a záporech jednotlivých metod, a to jak obecně, tak i konkrétně pro své dítě. Toto rozhodnutí musí být založeno na faktech, ne na přáních a emocích.

Volíme slovo
Zjednodušeně můžeme říci, že máme dva základní metodické přístupy. Jeden je označován jako metoda orální a druhý bilingvální. Orální přístup je založen především na maximálním využívání sluchu a odezírání. Dítě je motivováno k řeči pomocí intenzivního sluchového tréninku a odezírání. Tato metoda byla velmi dlouho jedinou ofi ciálně uznávanou pro výchovu a vzdělávání sluchově postižených. Díky tomu je velmi dobře propracovaná, vyzkoušená a máme mnoho důkazů o tom, že při vhodném použití má velmi dobré výsledky.
Vzhledem k tomu, že naprostá většina sluchově postižených dětí se narodí slyšícím rodičům, je pochopitelné, že rodiče preferují právě tuto metodu. Technický pokrok velmi pomáhá k tomu, že rehabilitace vedená orální metodou může být úspěšná i u dětí s těžkou ztrátou sluchu, jsou -li diagnostikovány včas a vybaveny výkonnými sluchadly nebo kochleárním implantátem.

Volíme znak
Stále jsou a budou děti, kterým ani značný technický pokrok nepomůže natolik, aby své komunikační dovednosti mohly rozvinout pouze na základě orálního přístupu. Některé z nejrůznějších důvodů nemohou využít kochleární implantaci, u jiných kombinované postižení vyžaduje kombinaci metod a u některých dětí je těžká vada sluchu diagnostikována pozdě. V tako výchto případech by bylo velmi riskantní spoléhat se na čistě orální vedení a často je třeba volit komunikaci založenou na znakovém jazyce. Tento přístup je označován jako metoda bilingvální neboli dvojjazyčná.
Dítě se učí nejdříve znakový jazyk a jako druhý jazyk pak přistupuje čeština. Tu je nezbytné zvládnout v psané formě a naučit se číst s porozuměním. Požadavky na mluvenou formu jazyka nejsou zásadní, závisejí pouze na individuálních schopnostech dítěte.
Jestliže si má dítě osvojit znakový jazyk, musí se rozvíjet v prostředí, které mu tuto možnost dává. To znamená, že všichni členové rodiny se musí znakový jazyk učit a stále se v něm zdokonalovat. Úskalí této metody je často v tom, že rodiče rychle zvládnou nejnutnější základy a pak ve svém úsilí poleví. Komunikace, stejně jako potřeba sdělování, zůstane chudá a omezená jen na jednoduchou domluvu o běžných konkrétních věcech. Dítě dostává mnohem méně informací, než skutečně potřebuje a než je schopno přijmout. Začne docházet k opožďování poznávacího, emocionálního i sociálního vývoje.
Znakový jazyk je bohatý a je adekvátní alternativou mluvené řeči. Jestliže se neumíme vyjádřit ve znaku, není to chyba znakové řeči, ale jen naše neznalost. S narůstajícím věkem dítěte roste množství a složitost situací, o kterých je třeba mluvit, vysvětlovat je a hodnotit. Musíme být na to připraveni s předstihem, abychom vývoj dítě neomezovali vlastní neznalostí. Jestliže jsme se rozhodli pro znakový jazyk, je logické, že později zvolíme i školní zařízení, ve kterém je znakový jazyk využíván jako jazyk vyučovací. Současný školský zákon zaručuje sluchově postiženým právo na vzdělání ve znakovém jazyce.

Napsal/a: Jarmila Roučková