Pojednání o dětském vztekání zařazujeme až sem, ale to jen proto, že u většiny dětí kolem druhého roku a po něm svým způsobem vrcholí a má více ráz jakýchsi “záchvatů“ než dříve. Však to známe, některé děti se pěkně vztekají už div ne od půl roku.
Malý vztekloun
Výstižně ho zpodobil slavný norský sochař Gustav Vigeland, a kdo jde Vigelandovým parkem v Oslo, sotva odolá, aby se tu nezastavil. Má asi víc obdivovatelů než kterákoliv jiná z těch desítek báječných soch znázorňujících vývoj člověka a jeho rodinného společenství.
“Období vzdoru“ má ve vývojové psychologii skoro takové místo jako později puberta. Přichází totiž skoro s touž pravidelností a jen málokterá rodina může říct, že nic takového u svého dítěte nepozorovala.
Roztomilý klučina a najednou ho vidíte, jak sebou zmítá před hračkářským krámem. Chce, aby mu maminka koupila právě “támhleto autíčko“. Holčička jako andílek a najednou sedí na zemi a kope kolem dokola, protože chtěla, aby maminka přišla učesat její barbí a mámě se právě dovářela polévka. Někdy je z toho rozruch doma, někdy na ulici.
Co tedy dělat?
Předně je dobře vzít na vědomí, že jde o vývojové období, do něhož dítě svým způsobem “dozrálo“. Není to ani defekt, ani špatný charakter, ba velkou většinou ani vada ve výchově, nýbrž prostý důsledek pokroků ve vývoji osobnosti. Je to období, kdy vývoj v oblasti nervové, intelektové i povahové rychle postupuje, ale současně se jeden s druhým poněkud rozcházejí.
Za druhé si musíme uvědomit, že dítě se nevzteká a nevzdoruje pro to, že by mu to dělalo nějaké zvláštní potěšení, ale pro to, že nezvládlo “konfliktovou“ situaci. Vyrovnat se s překážkami, utlumit nějakou svou rozběhnutou aktivitu ve prospěch aktivity jiné, rozumět požadavkům svých vychovatelů a “poslouchat“ je, to jsou tak náročné věci, že dítě nemá k tomu právě v tomto období ještě dost předpokladů. Jednotlivé složky jeho osobnosti (ještě nezralé a nevyspělé) se totiž právě teď ve svém vývoji více “rozcházejí“ než kdy dříve. (Osobnost dítěte je tzv. “nevyrovnaná“ – podobně, jako tomu bude jednou později v pubertě.) Chce něco – a je tu překážka, kterou nelze překročit. Něco dychtivě očekávalo – a zklamalo se. Něco zajímavého právě teď dělá nebo chce dělat – a musí toho nechat. Jeho zlostný “záchvat“ je jakýmsi zkratkovitým jednáním. Nepatřičným, neúčinným z hlediska žádoucího cíle, kterého by mělo být dosaženo. Dobrý pozorovatel může postřehnout, že je to něco jakoby mimo vůli dítěte – proti jeho lepšímu “já“. A to je pak také východiskem k nápravě.
Za třetí, rodiče mívají někdy obavu “aby mu to nezůstalo“ a vidí v tomto vztekání nepřátelský postoj vůči své vychovatelské autoritě, anebo předzvěst nějakého zlého charakteru dítěte. Nic takového – dívejme se na to spíše jako na určitou přechodnou nervovou slabost. Ten malý vztekloun, když záchvat odezněl, bude stejně roztomilým andílkem jako před tím. Pro utváření jeho povahy v pozdějším věku z toho prakticky plyne snad jen to, že má dost energie a že ji dovede do svých přání náležitě investovat. Teď jsou všechna ta přání ještě velice jednoduchá a srozumitelná, jak se však budou později vyvíjet a jaká budou jednou v dospělosti, o tom rozhodne další život a výchova v rodině.
(autor: Zdeněk Matějček, vydala Grada Publishing, 2004).
Napsal/a: Zdeněk Matějček
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (15 vyjádření)
Zdravím, taky hledám na internetu rady. Už jsem chtěla vyhledat psychologa, ale vidím, že nejsem zdaleka sama (ale na veřejnosti si tak připadám). Mám velice vzdorovité dítě. Neustále se vzteká, dělá scény, neposlouchá, utíká, ohání se po mně. Už se bojím chodit do obchodů, do knihovny, …. Všichni se po mně dívají, ježiš to je „spratek“. Jsou mu 2 a 2 měsíce, vypadá o rok starší. Je hodně společenský, šikovný, hodně mluví, … ale jinak hrůza. Nevím jak na něj, po dobrém, po zlém, nic nefunguje. A ať udělám, vždy to bude špatně. Když mu na veřejnosti plácnu, tak si říkají, „ježiš, ona ho bije“ a když nic „ježiš, ona ho ani neplácne“, tak už fakt nevím……
V pohodě, já jen pro informaci.
Danniello, no super :-(( trapááááááás :-((
Corino, ten Zdeněk je prof. Matějček, který je již po smrti. Článek je ukázkou z jeho knihy.
Zdeňku, já myslela, jakého že mám doma vzteklounka! Podle toho, jak čtu váš článek, mám andílka. Jěště se mi nestalo, že by můj dvouletý syn někde v krámě lehl na zem a řval, že chce právě TO autíčko. Upřímně, mám z toho hrůzu, že to může jednou přijít. Jsem raději splynulá s davem, nevyčnívat a nevím, jak bych si v takové situaci počala. Před lidmi. Doma to řeším nevšímavostí, ale na ulici to nejde. Teď už mám teoretické znalosti, děkuji za aktuální článek.
Já stejně synovu výbušnost, nebo snad vztekání přisuzuji jeho otci, protože on je taky vzteklounek, ale ve větším podání :-). Tento článek bych mu nejraděj poslala na mail 🙂
Matušenko, já mám doma dceru dvanáctiletou, taky je někdy na zabití, musím to tedy tak krutě napsat :-)). Já tak děsná nebyla! Ani vzteklá, ani tak drzá. Hned bych dostala přes pusu 🙂
Období vzdoru je u nás taky na denním pořádku. Nejde o mlácení sebou na zemi, ale takové ty běžné denní vytáčky „chci, nechci, nech mě, nebudu apod“ 😀
Stále mnou obchází neodbytný pocit, že z části je to způsobeno rozmazlováním babičky. Nyní babička odjíždí na celý měsíc i s dědou do PL za rodinou a my za tři týdny na dovolenou. S babičkou se neuvidí víc jak měsíc, tak uvidíme, k jakému závěru dojdu potom :-)))))
Ahojky, já mám děvčata pocit že období vzdoru mají děti neustále v průběhu svého zrání. Mám doma 18ti, 15ti leté slečny a k tomu jednu půlroční slečinku a řeknu vám že i ta půlroční se umí krásně vzteknout. Ale ty dvě větší se samozřejmě zahanbit nenechají. A je to pořád dokola, jednou jsou to andílci a podruhé rohaté čertice:-))
bamisko mám doma i 16letého puberťáka tak vím očem je řeč .Je to děs oba jsou občas na zabití.
Jo, Ájíku, a s tím psem, když vidím ty mazlíčky, co zuřivostí dostávají záchvat a rvou vodítko, když kolem projde pes, a panička na to nic, tak se nedivím. Ale to sem nepatří, i když je to taky vzdor, jenže trochu jiného druhu.
Mám jeden příklad ze života. U nás v hospůdce mají krabici hraček, takže když je hezky, sedneme si na hodinu do zahrádky, dáme si pivo nebo kávu a malý se tam perfektně baví. Jelikož tam jsme krátce, nenudí se tam a chce tam chodit. Takže se stává, že si na ulici lehne na zem a ječí: „Tatíntu, já chci na pivo!!! Na pivo!!! Jdeme na pivo!!!“ Snažím se být vždycky neviditelná.
Daniello – tak tos mě tedy pobavila… s tím pejskem… zvláštní, jak mají někteří lidé pokřivený pohled, co? 🙁
Já znám zase paní, která nadšeně piští nad zvířetem, ale miminka si ani nevšimne 🙁
jj, obdobím vzdoru zrovna prochází náš Jenda – někdy je to lahůdka 🙂 – ale nikdo z kluků neměl na Davídka, to byl nářez zhruba od jednoho roku asi do 3 let – teď už občas „jen “ trucuje, ale aspoň neječí a nemlátí sebou 🙂
Taky mám pocit, že mnohem hůře zvládám reakce okolí než vzdor svého dítka – naštěstí se to nestává moc často 🙂
Danniello,netrap se,mám doma dvěkrásné růžové holčičky a věř mi, že se za námi někdy otáčí CEEEELÝÝÝÝÝÝÝ SVĚĚĚĚĚĚĚT!((-:
Matušenko, co se týče reackí lidí naprosto souhlasím. Bojuju s tím od doby, co jsme si před lety pořídili psa, to se šklebili na mou přísnost a důslednost. (Musím říct, že nešlo o fyzické trestání.) U dítěte se každý otáčí, když nejde jako ten pejsek na řetízku. A maminky, které mají doma dvě klidné holčičky, nad naším čertíkem vrtí hlavou. Ale díky tomu psovi jsem odolná, už jsem si zvykla to ignorovat.
nemám tak malé děti jako většina vás tu, v knihás se mluví o období vzdoru tak kolem toho třetího roku…upozornuji mám pocit, že ty moji velcí raubíři mi vzdorují snad stále …holky bude hůůůůř:-)))))
Tak ten to stav u nás právě probíhá doma se to dá zvládnout,ale na veřejnosti je to horší.Spousta lidí si myslí ten je rozmazlenej a nevychovanej ta nezvládá výchovu.Občas bývá horší zvládnout reakce těch lidí než vztekání malého.Špatně se vysvětluje že má obdobý vzdoru.
Mobile Sliding Menu