Je to mamánek aneb separační úzkost pod lupou

Většina lidí se stále pozastavuje nad tím, když dítě chce být s maminkou, protestuje při jejím odchodu, odmítá péči cizí osoby a v noci kontroluje, jestli je maminka na blízku.   

„Jejda, to je ale mamááánek,“ podivují se ostatní a div si neklepou na čelo, co se nám to narodilo za „závisláka“. A v nás začíná hlodat červíček, jestli bychom naše mrně opravdu neměli začít zvykat na větší samostatnost.

Upřímně i pro mě je někdy dost náročné potřebu separační úzkosti chápat a být k dispozici ve dvě hodiny ráno, kdy i já sama pochybuji, zda jsem ještě naživu 😀

Naštěstí dnes už existuje dostatek důkazů o tom, že separační úzkost i strach z cizích lidí jsou u zdravých miminek normální vývojovou fází. Silné pouto k mamince a závislost na ní během dětství je pro budoucí vývoj a vzájemný vztah dobré znamení, zatímco vyhýbavé nebo příliš samostatné dítě vzbuzuje u psychologů obavy.

Proto je důležité separační úzkosti porozumět. Jen tak můžeme s klidem klasické komentáře přejít a jednat způsobem, který nejlépe podpoří emoční růst našeho dítěte.

V naší kultuře se od rodičů tradičně očekává, že budou ve svých dětech už od útlého dětství rozvíjet samostatnost a odrazovat je od vytváření vazeb a závislosti. Proto většina rodičů vede hrdě jejich miminka k samostatnosti a ještě se tím chlubí.

„Nezávislost je považovaná za něco úžasného zejména u chlapečků, bohužel k velké škodě jejich emočního zdraví.“

 – Aletha Solter

Málokdo místo klasického komentáře o Mamánkovi řekne: Podívejte, jaký krásný a pevný vztah má toto miminko k mamince.

Nic není náhoda, ani separační úzkost

• Jsem sám – něco mě určitě sežere

Není náhoda, že se separační úzkost objevuje přibližně v době, kdy se děti naučí lézt po čtyřech (v druhé polovině prvního roku). Pokud se vrátíme o pár set tisíc let zpět k našim dávným předkům, kdy jsme byli ohrožováni mnoha predátory, možná separační úzkost lépe pochopíme. Pro mláďata bylo velice nebezpečné vzdálit se a silné pouto k matce s doprovodným strachem z oddělení mělo význam pro přežití.

„Dnes je už mizivá pravděpodobnost, že naše miminka napadne nějaký dravec nebo šelma, ale dětský mozek je stále naprogramovaný na životní styl lovců a sběračů.“

 – Aletha Solter

To, co kdysi mělo význam pro přežití, prožívají dnešní miminka jako skutečnou potřebu!

Proto i dnes krátké oddělení od matky může být pro dítě známkou nebezpečí a vyvolat u něj tu samou stresovou reakci jako u pravěkého miminka.

• Nejlépe je mi v přítomnosti toho, kdo mi rozumí i beze slov

Představte si, že neumíte mluvit, pouze vydáváte skřeky a různé druhy pláče.  A přitom máte rozmanité individuální potřeby a nejvíce vám rozumí maminka. Ona nejlépe rozpozná vaše jemné signály. Ví, kdy máte hlad, kdy jste unavení, rozrušení, kdy vám je nepohodlně kvůli mokré pleně. Nebo kdy nechcete být sám.

A najednou vás přijde hlídat osoba, která vaše potřeby číst neumí a dělá něco úplně jiného s patřičným komentářem. No nenaštvalo by vás to? Mě teda jo.

• Co když se maminka nevrátí?

Zhruba do osmnácti měsíců děti nechápou, že se jejich rodiče vrátí. Když maminka zmizí ze zorného pole dítěte, prostě přestala existovat. A to je značně stresující.

Úkolem dítěte je pochopit, že existence maminky je permanentní a nezávislá na tom, zda ji vidí nebo ne. Toto pochopení se však dostaví až po několika měsících.

Čím můžeme dítěti pomoci překonat úzkost ze separace?

Oblíbenou hrou dětí v tomto věku je hra na jukanou – kuk! (maminka zmizela – maminka se vrátila, maminka si zakryla obličej – maminka je tady), díky které se snaží dostat úzkostnou situaci pod kontrolu.

Opakované mizení a návraty v této hře, kterou má dítě pevně pod kontrolou, mu pomáhají překonat úzkost – pokud se tedy maminka opravdu v pravidelném intervalu objeví. 😀

I beze slov mu tím vyjadřuje: „Já se vždycky vrátím.“

Buďte tedy citliví a ohleduplní k této fázi vývoje a nelámejte ji přes koleno. Vše má svůj čas a důvod.

V pubertě vašeho miláčka ještě budete se slzou v oku vzpomínat, jaký „závisláček“ v tomto období byl.

Mějte se krásně

Vaše Martina