Přečtěte si, co všechno budete řešit spolu s prvními krůčky vašeho dítěte. Jaké botičky vybrat? Opravdu škodí chodítka? A jak podporovat správné chození?
Průměrně dítě začíná lézt po kolínkách kolem desátého měsíce a zhruba mezi jedenáctým a dvanáctým měsícem se začne pokoušet vstávat…
Také máte podobnou babičku? Pokud náhodou ano, neberte ji příliš vážně. Čas, kdy dítě začne samo chodit, nevypovídá vůbec o ničem. Průměrné dítě (ošklivý termín, že?) začíná lézt po kolínkách kolem desátého měsíce a zhruba mezi jedenáctým a dvanáctým měsícem se začne pokoušet vstávat. Brzy poté následují první krůčky, je k nim ale zapotřebí silná opora nábytku nebo dospělých rukou. Samostatné chození děti většinou zvládnou až po prvních narozeninách. A je to tak dobře.
Méně mýt, foukat častěji
Asi většina maminek se na ten velký okamžik, kdy dítě bude chodit, moc těší téměř celý druhý půlrok. Zakopávat o malého lezce a neustále vysávat, vytírat, převlékat a mýt ručičky je velmi únavné. Radost ale netrvá dlouho, stání na nožkách má také svá úskalí. Předně, ze stoje je dál na zem a bez „havárií“ se žádný začátek neobejde. Smiřte se s tím, že oč méně budete ručky mýt, o to častěji je budete foukat. Zadruhé, rozšiřuje se rajón působnosti malého ničitele, pardon průzkumníka. Pokud chcete, abyste vy i batole toto období přežili ve zdraví, včas eliminujte případná rizika. Schody jsou již pravděpodobně zabezpečeny z „lezacího“ období, ale asi bude potřeba veškeré nebezpečné a poškoditelné předměty přesunout opět do vyšších sfér.
Pozor na ostré rohy nábytku, nejlépe je vybavte chrániči, a také na předměty, které se snadno překotí. Židle, lehký a vratký nábytek, odpadkový koš, kbelík s vodou na vytírání, koš na prádlo… To vše bude sloužit jako opora k postavení a může být příčinou ošklivého pádu. Všem karambolům se vám zabránit asi nepodaří, ale právě bolestivý pád nebo opakovaná zkušenost s vratkými předměty může být u méně odvážných dětí důvodem, že se na určitou dobu o vstávání a chození pokoušet přestanou.
Chodítka: ano, nebo ne?
Mnoho maminek čeká na první krůčky jako na smilování ještě z dalšího důvodu.
Miminku se nechce lézt, zároveň ale vyžaduje podněty. Je mrzuté, neustále se dožaduje maminky, nošení a zabavování.
Soňa říká: „Filípek byl na svůj věk velké a velmi buclaté miminko. Sice seděl v půl roce, ale k lezení se neměl. Zato chtěl neustále chovat. Byla jsem z toho nesmírně unavená a záda nemám v pořádku dodnes. Moje maminka se na to nemohla dívat a koupila chodítko. Já, masírovaná odbornými články, jsem ho napřed nechtěla, ale když jsem byla jednou obzvlášť unavená, zkusila jsem to. Filípek byl nadšený a vydrželo mu to. Brzy se začal stavět na nožičky a chodil, ještě mu nebylo jedenáct měsíců.“
Soňa není jediná maminka, která udělala podobnou zkušenost. Lze říci, že v chodítkách vyrostla většina z generace dnešních maminek. Přesto se dnes nedoporučují. Proč? Podle České pediatrické společnosti ohrožují přirozený vývoj dítěte, předčasně zatěžují páteř a mohou být i příčinou úrazů. MUDr. Jan Ludvík vysvětluje: „Chodítka je možno omezeně využít v době, kdy už dítě samo leze. V případě, že v nich dítě ponecháváte jen krátce a pod dozorem, nemělo by napáchat žádné škody. Dlouhý pobyt nebo předčasné umisťování do chodítka ale nedoporučuji.“
Hrací pultíky
Určitou alternativou jsou hrací pultíky, o něž se dítě může postavit a při zpočátku nejisté chůzi jejich tlačením získávat stabilitu. Nevýhodou těchto pultíků je, že jsou velmi lehké, takže při stavění se mohou překlopit a také na rovné podlaze příliš rychle ujíždějí.
Sama jsem to řešila tak, že jsem pultík postavila do rohu místnosti, hrací deskou do prostoru, a pro jistotu ještě přivázala. Dítko si tudíž mohlo hrát, mohlo se stavět, ale ne chodit ani překotit. Když vyspělo natolik, že chtělo s pultíkem chodit, nacvičovalo to nejprve na rovném posekaném trávníku. Občasný pád nebolel, pultík nejel tak rychle a dcerka objevila jeho záludnost, aniž by došla úhony. Velkým pozitivem bylo, že se od počátku nebála chodit venku, s čímž děti někdy mívají problémy.
Kdy do botiček
Dítě už se staví, a vy ještě nemáte botky? Tak to jste zaváhali. Odborníci doporučují některým dětem nasazovat bačkůrky už v době, když ještě jen lezou. Jedná se o děti, které při odrážení jednu nebo obě nožky vytáčejí. Může pak dojít k vyvracení chodidla a vychýlení osy patní kosti. Když se pak dítko začne stavět, je botička nesmírně důležitá. Musí zpevnit vratkou nožku a zajistit, aby se zatížilo celé chodidlo. Rodiče jsou někdy vyplašeni, když při prvních pokusech o stoj a chůzi vidí, že děti mají nohy do tvaru písmene O, chodí po špičkách, různě šmajdají nebo vtáčejí špičky. MUDr. Ludvík uklidňuje: „Často se setkávám s maminkami, které mají obavy. Je třeba si uvědomit, že chození je zcela nová dovednost a dítě se ji učí od základu. Je proto přirozené, že s ní má zpočátku problémy, při snaze o udržení rovnováhy zatěžuje chodidla nerovnoměrně a doslova si zakopává o vlastní nohy. Také tvar do O je v tomto věku normální.“
Napsal/a: Kateřina Lipinská
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (9 vyjádření)
Jsem ráda, že se docela shodnem. Taky jsem znala jednu zabezpečenou domácnost a kluk v osmi letech se pomálu uškrtil na natažené šňůře mezi stromy, protože ho nikdo nehlídal a neuklidil mu jí z cesty, jak byl a je zvyklý, tak to pěkně děkuji, ne. Musí se trochu obouchat, aby věděly, co dělají špatně, jak píše ctiradka.
Matildo, malá taky hlásí, když dělá něco co nesmí – ty, ty, ty a hrozí prstíkem, no skvělé.
já se taky přidám, nesouhlasím s chodítky a taky s botičkama pro lezoucí dítě, ani pro dítě, které si sotva stouplo. Niožička nepotřebuje hned zpevnit botou. Nám tedy odborníc na rehabilitaci říkali, že botičky patří na nožičku až v době, kd dítko tráví většinu času ve stoje na nohách, což teda není případ lezení a ni občasného se postavení. A musím říct, že můj syn vytáčel při lezení špatně obě nožičky (kvůli tomu jsme na rehabilitaci chodili….), tak sjem překvapená z článku, že se prý takovým dětem botičky doporučují. Je to nesmysl, rptoože kdyby dostal na ty nožky botičky, už vůbec nemá šanci tu šlapku otočit do správného směru – přes tu pevnou botku.
O chodítkách se už nevyjadřuju, už jsem se k tomuto vyjadřovala několikrát v jiných diskuzích a už mě to pořád dokola nebaví. Prostě zbytečnost, když dítko nesedí samo, vůbec tam nemá co dělat (takové ty půlroční děti), děti, které lozí se dostanou kam chtějí a chodítko nepotřebují.
Kryty na hrany jsme taky neměli, zásuvky jsem chráněné měla…
Ale pár věcí jsem z dosahu dočasně přemístila jinam….
CO se týká pádů, tak i ty si dítko musí prožít, právě proto, aby pochopilo, jak se jim bránit. takže takové přirozené pády ze sedu, nebo ze stoje tragédie nejsou, dítě si zapamatuje, co udělalo špatně. Nebezpečné pády jsou ty „nepřirozené“, to znamená z nějaké výšky, třeba ze židle, z postele, z gauče, ze stolu…. a tohleto musí ohlídat rodiče…
babofko, to musela být nádhera:-) Nechápu:-)))
Holky, naprostý souhlas… Vařící čaj jsem si na stůl nikdy nepoložila, ale teplý akorát na pití klidně a do elektrických zásuvek jsme dali záslepky. To byla vškerá naše opatření. Dítě se prostě musí naučit respektovat, co může a co ne. Jo, ještě jsme vyndali uchytky z některých šuplíků – spíš kvůli tomu, aby nám nerozhazoval po bytě různé doklady, účty, smlouvy, apod. 🙂
Ale je fakt, že jsem zažila jednu dokonale oblepenou a vyměkčenou domácnost. Nejen rohy, ale všechny hrany stolů, skříněk, atd. byly zajištěné takovými těmi pěnovými hadicemi na vodovodní potrubí. Bomba! 🙂
Matildo, naprosto souhlasím:-)
Ivčo, přesně tak, zásuvky jsou určitě samozřejmostí. Ale zabezpečovat rohy, to ne. Já jsem nebyla ani zastáncem přemísťování věcí nahoru. A teď v našem baráku už vůbec ne. Vchod do domu jsme měli přímo v obýváku. Samozřejmě tam byly i odložené boty. Dole na zemi jsou naskládané knihy, všude stojí kytky v květináči. Prostě se dítě musí učit tomu, že ty věci tam patří a rozhodně nejsou na hraní. A uhlídat se to víceméně dá, občas si malý hraje s hlínou, občas listuje v našich knihách. Ale hned sám upozorňuje, že se to nesmí, ne ne ne:-)
Ohledně botiček, malý měl jako první botičky kotníčkové bačkůrky, až ve chvíli, kdy většinu času prostál na nohách. Botičky jsme mu na doma přestali dávat, protože máme podlahové topení a bylo mu v nich strašně horko. Dostal certifikované bačkůrky s větracími otvory. Do té doby měl na nožkách protiskluzové ponožky.
Také s chodítkem nesouhlasím. Jsem toho názoru, že se to dítě musí naučit samo, a určitě se to naučí, možná později, protože se nebude podporovat, ale o tom ten vývoj není se předhánět.
My tedy máme zabezpečené zásuvky, rohy ne, tak nějak jich tu myslím není mnoho….Nevím, ale ty zábrany rohů mi přijdou zbytečné, snad je lepší, podle mě, dítěti vysvětlovat, že musí dát pozor. Když se bucne, tak se to zahojí, elektřina je jiná věc:-(
Botičky jsem dávala taky, až když začal chodit a ven, doma capkal bez nich.Představovala jsem si sebe, jak se lezu po čtyřech v kožených botách se zapařenou nohou, tak jsem se pokoušela vžít do jeho kůže. Až když už fakt chodil, ne jen se tak šoural od rohu k rohu, tak jsem koupila bačkůrky.
Lien, jsem na tom stejně. Chodítko ani náhodou, ve chvíli, kdy dítě už leze, je to stejně nesmysl, všude se už dostane samo. Dát ho tam na patnáct minut denně? A proč? Odchovala jsem tři malé přírodní živly – bez chodítek, bez ochran rohů a různých bezpečnostních zábran, botičky jsme dali až k chůzi, dřív tedy ne, myslím, že by se nožička měla vyvíjet co nejvíc přirozeně. Malého jsem dokázala uhlídat i před pády ze schodů, dneska je mu 19 měsíců a lítá po schodech nahoru dolů sám bez držení se zábradlí. Pády občas byly a jsou, to ano, pofoukali jsme už dost boulí na čele, ale nechovám děti jak ve vatičce. Důležitější je například uhlídat, co je na stole a na co děti už dosáhnou třeba v kuchyni, protože riziko opaření mi třeba přijde o hodně vážnější, než nějaká občasná havárie hlavičkou o stůl.
Nesouhlasím ani s chodítky, ani s botičkami ani s přehnaným zabezpečováním prostoru (zábrany, rohy). Vlastně se tedy článek s mým názorem neshoduje.
Mobile Sliding Menu