V době rozchodu

Některé potíže, s nimiž se mohou rodiče setkat
Společnost předpokládá, že rozvod má pro děti strašné důsledky, ale lze zpochybnit obvyklý předpoklad, že takové důsledky jsou nevyhnutelné. Dobrý výsledek závisí do značné míry na kvalitě rodičovského vztahu po rozchodu…

Pokud se rodiče dokážou relativně rychle vzpamatovat, odložit stranou vlastní pocity hněvu a uraženosti vyvolané rozchodem a přiřadí potřebám dětí nejdůležitější místo, významně přispějí k duševní pohodě dětí. Rodiče, kteří si dosud svého partnera váží, dokážou se k němu chovat slušně, či dokonce přátelsky a sdílejí společný zájem o děti. V obtížné době tak dělají pro děti to nejlepší.

Někdy se stává, že si rozvod nebo rozchod přejí oba partneři, protože došli ke zjištění, že jejich vztah skončil. V mnoha rozpadajících se manželstvích však nastává situace, že jeden partner se nechce rozvést a jen neochotně se smiřuje se situací. Prožívá pocity ublíženosti a zrady, jež vedou ke smutku a lítosti, k projevům hněvu a někdy i k netypické zášti. Zvládnout všechny tyto pocity je obtížné. Děti jen málokdy uznají, že jsou to v zásadě běžné, ba dokonce normální reakce na smutek. Vidí jen nešťastného a rozzlobeného rodiče, a protože jsou děti, mohou si tento smutek dokonce klást za vinu.

Osamělý rodič se strachuje o své smutné děti, které ho mohou vinit z rozchodu a zavrhnout, protože nedokázal udržet manželství. Pravděpodobně si navíc dělá starosti s tím, jak se mu podaří vyrovnat s novými tlaky – například s obtížnou finanční situací a novými povinnostmi v domácnosti. Měl by si najít zaměstnání a vydávat značnou část příjmu za hlídání dětí, nebo bude výhodnější pobírat sociální podporu, dokud nebudou děti starší? Nic není jasné, žádná odpověď není nasnadě.

Jsou zde i další starosti: schůzky s právníky, stání u soudu, nutnost přestěhovat se. Stres při uspořádávání kontaktů s partnerem může být stejně velký jako stres vyvolaný nedostatkem peněz. Mnoho opuštěných matek říká, že nejvíce ze všeho se bojí dopisu od právníka. Není divu, že prožívají snad nejnapjatější období v životě. V tomto období je jejich míra porozumění pro děti nižší než obvykle. Matky jsou citově vyčerpané obrovskou zátěží, k níž se ještě může přidat pocit viny, protože vědí, že je takřka nemožné naplnit citové potřeby dětí v době, kdy se samy zmítají ve vlastních nepříjemných pocitech.

Jak zapojit děti

Mnoho dětí má dvě přání – aby rodiče zase žili spolu a vytvořili úplnou rodinu, a aby se měli rádi. Jakmile se podívají do tváře skutečnosti, že jejich druhé přání se nikdy nesplní, mohou se smířit se skutečností a začít vidět věci v jiném světle. Ale u dětí, jejichž pocity nebyly v kritické době brány v potaz, kterým nikdo nepomohl smířit se s rozchodem rodičů, nebo jim dokonce ani neřekl, co se děje, mohou fantazie o společném životě rodičů přetrvat až do doby jejich dalšího sňatku a trvat až do dospělosti. Znala jsem jednatřicetiletého muže, který plakal při hovoru o rozvodu rodičů, k němuž došlo před dvaceti lety. K traumatu – pro něj to byla tragédie – jako by došlo včera.

Rodiče často uvažují, zda by měli před dětmi skrývat své trápení, aby je nezneklidňovali více, než je nutné. Odpověď na tuto otázku závisí zejména na dlouhodobém vztahu mezi rodičem a dítětem. Je však pravděpodobné, že děti jsou také rozrušené, a pokud maminka pláče tajně, i ony budou skrývat svůj smutek a tím skryjí i svou touhu po útěše.

Přestože většina rodičů nechce děti rozrušit, musí jim říci, že se rozejdou nebo že jeden rodič již nadobro odešel od rodiny. Může to být nesmírně bolestná záležitost, neboť rodiče se sami potýkají s vlastními smíšenými pocity. Vědí také, že děti budou téměř jistě rozrušeny a že oni sami na ně pravděpodobně přenesou svůj neklid a úzkost. Obtíže působí hlavně konečnost a nezvratnost, zejména pokud definitivnímu rozchodu předcházely dřívější rozchody. Bude to tentokrát skutečně nadobro? O nic jednodušší situace není ani v případě, kdy je rozchod konečný, ale odcházející rodič nedokáže odejít nadobro a říká, že pro děti bude nejlepší, když se bude vracet domů každý víkend. Možná je to nejlepší pro něj, ale děti jsou zmateny dvojím typem sdělení, které dostávají – přestože je důležité, aby se s nimi rodič v tomto období vídal často.

Jedna dcera rozvedených rodičů, která je dnes už mladou dospělou ženou, měla blízký vztah k oběma rodičům. Rodiče se rozešli v době, kdy jí bylo šest let. Zmínila se o tom, že vůči otci vždy zaujímala a dosud zaujímá velmi ochranářský postoj. Sama se podivovala nad tím, kde se tento postoj vzal, neboť každému bylo zřejmé, že otec se o sebe umí velmi dobře postarat. Potom si vzpomněla na situaci, kdy rodiče řekli dětem o nadcházejícím rozchodu. Celá rodina při tom plakala, ale dívenku dojaly zejména otcovy slzy a vzpomínka přetrvala až do dospělosti. Jak se prokázalo u této dobře přizpůsobené mladé ženy, oznámení o rozchodu může mít dlouhodobé důsledky.

Jak to říci dětem – dva příklady

Tři děti si hrály se stavebnicí v hale a maminka s tatínkem se hádali nahoře. Děti slyšely hluk a byly neklidné, ale přesto to pro ně byla důvěrně známá situace. Jakmile však otec náhle seběhl ze schodů s obličejem pokřiveným hněvem, jejich úzkost se změnila ve strach. „Tak, a je to,“ řekl otec dětem. „Jdu pryč a od teď se o vás bude starat jenom matka.“ Práskl dveřmi a za ním zůstaly tři děti zírající na sebe v hrůze. Došlo k nejhoršímu. Otce neviděly tři měsíce a nikdo jim nic nevysvětlil. Neodvážily se zeptat maminky, protože byla tak rozrušená, že jim připadala jako cizí člověk, a bály se odpovědi, kterou by mohly dostat.

Jejich neklid se projevoval mnoha různými způsoby, ale hlavním projevem byla ztráta sebedůvěry, jež ovlivnila mnohé aspekty jejich života. Tříletá Karolína byla přesvědčená, že tatínek odešel proto, že byla neposlušná. Včera večer ji poslal do postýlky a ona řekla: „Ne, ne, nikam nepůjdu!“ Určitě je to tedy její vina. Myslela si, že jednoho dne se tatínek vrátí, ale vskrytu duše se bála, že maminka odejde také a nikdo se o ni nebude starat. Není divu, že měla v noci děsivé sny a lpěla na matce.

Její šestiletý bratr Michal byl nepokrytě smutný a zcela pohlcený touhou po tatínkově návratu. Hlavou se mu honily děsivé představy o tom, že je opuštěný, sám a zranitelný. Učitelé ve škole se na něj zlobili, protože byl neklidný a hlučný a nedokázal sedět tiše. Chlapce to však svým způsobem uklidňovalo, protože se mu přinejmenším dostávalo odezvy na jeho chování. Někdy ho popadly neovladatelné záchvaty vzteku, jindy v noci schoval hlavu pod polštář a usedavě plakal, protože si myslel, že tatínek zemřel a jemu nikdo nic neřekl. Ve škole se choval rozporuplně – mezi dětmi vypadal šťastně a zapojoval se do běžných her šestiletých dětí, ale jeho školní výsledky zavdávaly příčinu k obavám. Byl ukázkovým příkladem často nedoceněné skutečnosti, že děti projevují svůj smutek jinak než dospělí.

Také devítiletý Richard měl problémy. Kdysi milý chlapec týral a rozbíjel své nejvzácnější hračky a dětem ve škole kradl drobné předměty. Uvnitř se cítil rozervaný, snažil se uvést v soulad svou lásku k otci a smutek nad jeho odchodem s hněvem, který vůči němu cítil, protože otec odešel od rodiny a kvůli němu jsou všichni nešťastní. Richard choval neurčitou naději, že rodiče sjednotí znepokojení z toho, co provádí, a ukrýval své trápení za kouřovou clonu zloby.

Matka dětem kvůli své vlastní bolesti nedokázala říci, co se děje, a nedokázala s nimi ani prodiskutovat možné změny jejich příštího života. Děti chtěly znát odpovědi na otázky, zda ještě někdy uvidí tatínka, a pokud ano, kdy to bude. Tito rodiče, pokud nebyli zahlceni vlastními problémy, byli naštěstí starostliví a jakmile se uklidnili, uvědomili si všechny chyby a dokázali zareagovat na potřeby svých dětí. Tak se dokázali vyhnout dlouhodobému citovému poškození dětí. Děti se naučily, že nic není skrz naskrz špatné, i když se rodiče rozešli, a že na všem je něco dobrého, i když toho není mnoho.

Jiní rodiče plánovali, co řeknou v situaci nadcházejícího rozchodu svým dvěma dětem. Jednou zvečera řekla maminka šestiletému Markovi a osmileté Lauře: „Až skončí program v televizi, chceme vám s tatínkem něco říct.“ Děti byly neklidné, protože rodiče vypadali zachmuřeně. Potom jim tatínek vysvětlil, že kdysi dávno se s maminkou měli rádi a rozhodli se, že budou mít svatbu a budou žít spolu. Prožili spolu spoustu pěkných věcí a nejlepší na tom všem bylo, že mají děti. Ale časem se objevilo mnoho problémů a tatínek s maminkou přestali být šťastní. Snažili se všechno napravit a mluvili o tom s lidmi, kteří umějí pomáhat, ale neúspěšně. Nakonec se rozhodli, že bude lépe, když budou žít každý zvlášť. Maminka a děti zůstanou v jejich současném domě a tatínek se odstěhuje.

Děti tiše poslouchaly. Tatínek jim ještě řekl, že i když bude bydlet v jiném domě, bude se s nimi vídat co nejčastěji, nejméně jednou týdně. Přijaly to s úlevou a rády slyšely, že tatínka bude pořád zajímat, jak žijí a co se děje ve škole. Bude jim také telefonovat. Možná že to nebude tak hrozné, jak si zpočátku myslely.

Maminka jim řekla, že dospělí se mívají rádi jinak, než mají rádi děti, a přestože se tatínek s maminkou přestali mít rádi, nikdy nepřestanou milovat své děti. Být rodiče je něco jiného než být manželé a pro Marka a Lauru zůstanou navždy jejich rodiči. Tatínek toto sdělení ještě posílil a opakoval, že přestože on a maminka budou žít každý jinde, pořád budou jejich rodiče, budou je mít rádi a budou se o ně starat jako dosud.

Děti se ptaly, co se bude dít dál. Na některé otázky rodiče nemohli odpovědět a vysvětlili dětem, že nevědí, ale řeknou jim to hned, jakmile to bude možné. Děti chtěly kromě jiného vědět, čí je to vina. Mohou za to ony? Bylo to poprvé, ale nikoli naposledy, kdy potřebovaly slyšet, že rodiče se vzali dříve, než měli děti, a konec manželství že s dětmi také nesouvisí. Pro děti bylo velkou úlevou, když jim maminka řekla, že je nikdy a za nic na světě neopustí.

Děti byly sklíčené, ale nebyly zoufalé. Byly rády, že o ně oba rodiče stojí, a uklidnilo je pomyšlení, že pořád budou mít oba rodiče a ne jednoho. Byly také rády, že ustanou hádky, které jim v poslední době dělaly starosti. Věděly, že se mohou rodičů zeptat, budou-li něco chtít vědět. I přesto byly smutné a plakaly, zlobily se a nějakou dobu to dávaly najevo svým chováním. Přesto však čerpaly jistou útěchu z vědomí, že maminka a tatínek jim pomohou překonat tuto nevítanou změnu v životě. Pořád měly oba rodiče a rodiče je měli rádi.

Co děti chápou?

Pro dospělé není někdy snadné uvědomit si hranice dětského chápání. Dokládá to příklad ze zcela jiné situace. Byla jsem na návštěvě v nemocnici ve Washingtonu a ošetřovatel vysvětlil sedmiletému chlapci, který se u nás objevil, že jsem z Anglie a mluvím trochu jinak než oni. Jeho oči se rozšířily údivem a zeptal se mě, jak mluvím, když nepoužívám ústa. Děti v tomto věku mohou být zmateny slovy „rozvod“, kontakt“, „rodičovská odpovědnost“ a dalšími výrazy a frázemi, jež dospělí užívají – děti si tyto výrazy někdy vysvětlují doslovně. Dětské chápání závisí zčásti na jejich věku a zralosti a zčásti na jejich dlouhodobém vztahu k oběma rodičům a na míře důvěry, kterou k oběma chovají.

Hlavní rozhodnutí spočívá na dospělých, ale pokud dospělí dětem pozorně naslouchají a vědí, co to které dítě v rodině prožívá, mohou uspořádat věci s ohledem na ně. Děti chtějí vědět, co znamená rozvod a proč k němu dochází v jejich rodině. Vědí i o jiných rodinách, kde se dospělí hádají, ale zůstávají spolu. Jak se mohli rodiče rozhodnout, že spolu nezůstanou! „Maminka a tatínek už se nemají rádi, vás mají pořád rádi,“ není uspokojivá odpověď pro děti, které si až do té chvíle myslely, že láska je navždy. Když se na někoho rozzlobíte, přestanete ho mít rádi a on odejde, pak může odejít i druhý rodič. To je naprosto logická a často prožívaná starost, o které je nutno otevřeně a poměrně brzy hovořit.

Zrovna tak je důležité, kdy dětem o rozvodu řeknete. Desetileté Zuzaně to matka řekla v autě cestou do školy a nechala dceru o samotě prožívat den, o kterém si dívenka myslela, že na něj do smrti nezapomene. Ani doba, kdy mají děti starosti se zkouškami, není vhodná. Většina dětí si ještě řadu let pamatuje, kdy a jak se tuto zprávu dozvěděly, protože pro mnohé z nich je to největší trauma, jaké utrpěly. Rodiče, kteří nedokážou spolupracovat natolik, aby na první místo kladli zájmy dětí, by jim tuto zprávu měli říct odděleně a co nejdříve po rozchodu.

Ať už se to děti dozvědí jakkoli, budou pravděpodobně rozrušené a potřebují čas na uklidnění. Soucitné sdělení špatné zprávy je nezbaví základního pocitu smutku, ale může zajistit, aby děti neprožívaly dlouhodobou ztrátu sebedůvěry pramenící z pocitu, že na nich nikomu nezáleží.

Rozchod, nebo úplná, ale nepřátelská rodina?

Děti mohou rozchodem rodičů získat hlavně to, že zeslábne, nebo dokonce zcela vymizí nepřátelství mezi rodiči. Někdy to bohužel neplatí, protože v řadě případů se nepřátelské pocity v době rozchodu ještě vyostří. Většina dětí však rozchodem získá klidnější prostředí, v němž se mohou začít hojit jizvy způsobené vzájemným nepřátelstvím rodičů. Neznamená to však, že napětí pramenící z nevyřešených problémů přestane existovat – celé měsíce i déle přetrvává nejistota z výsledku. Je-li nutno v tak rozjitřené situaci navíc prodávat rodinný dům, jistě to nepřidá na klidu rodičům ani dětem.

Zeptáte-li se dětí, jejichž rodiče se rozešli a ukončili tak napjatý a nepřátelský vztah, zda by pro ně bylo lepší, kdyby rodiče zůstali spolu, děti odpovědí, že ano. Hádky jsou pro ně běžné, naučily se zvládat nepřátelství a osvojily si strategie, jak se vyrovnat se situací, která se stala nedílnou součástí jejich života. Slyší, ale nevnímají hněvivá slova za dveřmi, jsou ostražité a připravené seběhnout po schodech, pokud se násilí začne vymykat z ruky, znovu prožívají svůj každonoční strach, že táta zase přijde domů opilý nebo že se otřese celý dům, když maminka při odchodu práskne domovními dveřmi. To všechno už dobře znají, ale co když se maminka tentokrát nevrátí? Nemohou se zbavit jisté míry úzkosti, ale svou rodinu nevnímají o nic hůře či lépe než rodiny svých kamarádů. Jak kdysi řeklo jedno dítě: „Šťastné manželství je jenom v knížkách.“

Dětské otázky

Brzy po rozchodu projevují děti značnou míru strachu o oba rodiče. Dokud se rodiče nezačnou zotavovat, mohou být dětské otázky bolestné – a pro rodiče je někdy trapné na ně odpovídat. Někdy je snazší vyrovnat se s nerozumným chováním dětí než se přímo postavit tomu, co je jeho příčinou.

Děti budou chtít vědět o věcech souvisejících s minulostí. Proč se to stalo, kdo za to může? Za mnoha dětskými otázkami se v prvních dnech po rozchodu skrývá pocit viny. Děti zoufale chtějí pomoci, ale nevědí, co měly udělat, aby se věci nestaly. Otázky týkající se přítomnosti patrně budou souviset s tím, jestli budou vídat druhého rodiče, a pokud ano, jak často. Dělají si starosti, zda jsou rodiče osamělí a nešťastní, a jak to všechno zvládnou bez toho druhého. Pro rodiče není snadné uvědomit si tuto dětskou starost, protože děti jsou kvůli vlastnímu smutku podrážděné, rychle se rozzlobí a chovají se vcelku nerozumně. Mladší děti jsou ještě zmatenější, protože nechápou význam slov „příští sobotu“ o nic více než „navždy“.

Další otázky se budou týkat budoucnosti, včetně praktických záležitostí – kolik bude mít rodina peněz, zda se budou muset stěhovat do jiného domu nebo chodit do jiné školy. To všechno jsou však relativně jednoduché otázky ve srovnání s těmi, jež odhalují starostlivé pocity vůči někomu, koho zůstávající rodič považuje za nejhoršího člověka na světě. I když je to pro matku sebetěžší, dítěti nijak neprospěje vědomí, že otázky po chybějícím otci jsou nežádoucí. Jednomu chlapci matka řekla: „V tomto domě už nechci slyšet jeho jméno!“ Jednu dívenku otec uhodil pokaždé, když se zmínila o matce. Omezení tohoto typu jsou další zátěží pro již tak zranitelné dítě. Mnohem lepší je poctivě odpovědět na otázky, které se týkají dětí, ale samozřejmě není vhodné sdělovat dětem důvěrné podrobnosti o chování druhého rodiče, které se dětí netýkají. Pokud okolnosti nedovolují odpovědět přímo, je vhodné odpovědět dětem stejně, jako to udělali Markovi a Lauřini rodiče: Řekneme vám to hned, jak to bude možné.

Dětské obavy

Odmítnutí

Běžným zdrojem dětských starostí je obava, jak budou vycházet s maminčiným novým partnerem nebo s tatínkovou novou partnerkou. Přestože mnoho dětí chce, aby si maminka našla nového partnera, protože cítí neúplnost rodiny, nebo by se s mužem v rodině cítilo bezpečněji, současně se této situace bojí. Co když je nový partner nebude chtít, nebudou se mu líbit, bude mít vlastní děti? A jestli bude mít táta novou přítelkyni a ona bude mít děti, potom budou ony, tátovy vlastní děti, nežádoucí v obou domácnostech. Přestože budou děti milovány, ať už do rodiny přijde kdokoli, a přestože to oba rodiče jasně říkají, slova bez činů k zaplašení strachu z odmítnutí nestačí.

Děti chtějí vědět, že přestože budou žít jen s jedním rodičem, budou druhého vídat co nejčastěji, a že to tak chtějí oba rodiče. Tato podmínka je důležitá, protože zmenšuje nebezpečí, že se děti budou cítit nechtěné. Je smutnou skutečností, že v mnoha rodinách je to jinak. Za těchto okolností je laskavější ohleduplně a citlivě dětem objasnit pravou skutečnost než je nechávat léta žít v naději, která se nenaplní.

Dohody o styku dětí s rodiči

Děti, podobně jako rodiče, chtějí vyřešit i méně podstatné okolnosti, jež mohou způsobit mnohé potíže. Budou si převážet hračky z jednoho domu do druhého, nebo je nechají na jednom místě? Bude moci táta vstoupit do domu, nebo je bude nechávat u dveří? Kdo jim bude pomáhat s víkendovými domácími úkoly? Pokud budou hádky pokračovat, dohodnou se rodiče, že budou chodit na školní slavnosti střídavě? Co se stane, když budou mít víkend s tátou a budou pozvané na dětskou oslavu? To jsou drobnosti, které mohou vyvolat výbušnou situaci.

Využívání dětí k vlastním cílům

Další a významnější zdroj stresu souvisí s tím, jak rodiče využívají děti k vlastním cílům. Touto situací se budeme podrobněji zabývat v dalších kapitolách, ale bylo by vhodné, kdyby děti od rodičů právě v době rozchodu slyšely, že je rodiče nebudou využívat jako poslíčky a nebudou se jich ptát, co dělá druhý rodič. Děti by také měly vědět, že rodiče se budou ze všech sil snažit, aby o druhém rodiči neříkali špatné věci, i když na to někdy nejspíš zapomenou a budou potřebovat připomenutí – nebo odpuštění.

Starosti s odlišností

Ztráta sebedůvěry, která dočasně postihuje mnoho dětí, je obecně rozšířená. Přispívá k ní pocit studu pramenící z nesprávné domněnky, že dítě je jediné ve třídě, jehož rodiče spolu nežijí. To vše se děje navzdory skutečnosti, že rozvod rodičů zažije do věku šestnácti let každé třetí dítě. Rodiče, zejména otcové, mohou udělat nesmírně mnoho pro povzbuzení nízkého sebevědomí dětí. Někdy dětem pomůže promluvit si s jinými dětmi rozvedených rodičů nebo s laskavými dospělými nepatřícími přímo do rodiny.

Důvěrně známé věci jsou důležité

V době kolem rozvodu nastává spousta nevyhnutelných změn a další jsou velmi pravděpodobné. Čím více důvěrně známých věcí v životě dítěte zůstane, tím lépe. Velmi důležitý je kontakt s příbuznými, zejména má-li k nim dítě blízký vztah. Děti většinou mívají rády odcházejícího rodiče a nepřátelské vztahy mezi dospělými by je neměly připravit o tento láskyplný vztah. Pokud se to skutečně stane, potvrdí to pocit dítěte, že zůstalo opuštěné, protože je nemožné. Důležitou roli při úsilí dítěte přežít rodinné trauma hrají i důvěrně známé činnosti a rituály.

Stěhování

Mnohé děti se velmi obávají toho, že se budou muset stěhovat do jiného domu, který bude patrně menší a méně pohodlný. Může to dokonce znamenat, že budou muset přejít do nové školy, nejspíš v jiné čtvrti. Všechny tyto změny oznamují veřejnosti rozchod rodičů dříve, než je dítě připraveno podělit se s okolím o zprávy, které považuje za soukromé záležitosti. Důsledkem může být ztráta kamarádů a obvyklých činností ve volném čase. Nahrazení obojího bude patrně spojeno s jistými obtížemi. Mít rozvedené rodiče a oželet představu úplné rodiny je jedna věc, ale muset se vzdát domova může být pro některé děti téměř stejně nesnesitelné.

Sourozenci

Bratři a sestry mohou být pro děti také nesmírně důležití. Jedno dítě mi nedávno řeklo: „Když někdo nemá rozvedené rodiče, vůbec nemá představu, jaké to je. Neví vůbec nic.“ Přestože lidem zvenčí se může zdát, že sourozenecký vztah je nepřátelský, bratr nebo sestra vědí, jaké to je, a aniž by děti svůj vztah vyjádřily slovy, jsou na sobě někdy velmi závislé.

V některých zemích je obvyklé, že v zájmu spravedlnosti vůči oběma rodičům se děti rozdělí – jedno zůstává s otcem, druhé s matkou. Toto uspořádání však může rodičům působit obtíže a rozhodně není uspokojivé pro děti. Pokud rodiče o tomto uspořádání uvažují, je nutno důkladně všechno promyslet a prodiskutovat s dětmi, aby se ani jedno dítě necítilo odstrčené nebo odmítnuté. Rodiče si někdy uvědomují jen sourozeneckou rivalitu, ale sourozenci se na sebe mohou spoléhat zcela jinak než na své vztahy k ostatním lidem. Méně zřetelné je, jak jsou pro sebe sourozenci důležití a jak se mohou vzájemně podporovat takřka neznatelnými způsoby. V době zásadních změn jsou sourozenci podstatnou částí důvěrně známého prostředí.

Napsal/a: Smith Heather