Představa č.1: Rodiče jsou povinni vychovat z dítěte takového jedince, který bude jednou žít šťastným, užitečným a plným životem.
To samozřejmě není pravda…
Zjednodušeně řečeno, rodiče mají dětem pomoci dorůst do věku, kdy budou schopny stát na vlastních nohou. S blížícím se dospíváním dětí se úloha rodičů mění. Nyní jim mají pomoci odpoutat se rodiny, aby za sebe mohly převzít zodpovědnost. Děti mají za úkol tuto zodpovědnost převzít. I když o něčem takovém možná nepřemýšlejí, zdá se, že to podvědomě tuší. Proto se tolik bojů mezi rodiči a dospívajícími dětmi svádí právě o to, kdo bude rozhodovat: pro rodiče je velice těžké pustit otěže z rukou, zvláště když vidí, že jejich děti dělají chyby. Na druhé straně je pro děti těžké získávat zkušenosti, když nemají možnost chybovat.
Cvičení
Správnost této myšlenky je možno si ověřit třeba tak, že se ohlédnete zpět na svůj život. Vzpomeňte si, kdy jste udělali chybu a jaké ponaučení jste si z ní vzali. Myslíte, že byste toto konkrétní poučení získali, i kdybyste se nedopustili onoho konkrétního omylu? Radil vám tenkrát někdo? Uposlechli jste jeho rady? Pokud ne, proč? Vzpomínáte si navíc případů, kdy jste dali na radu svých rodičů a pak toho litovali?
Představa č.2: Rodiče musí milovat své děti.
V čem je jádro tohoto problému? Názor, že rodiče musí milovat své děti, vytváří dojem, jako kdyby si mohli vybrat, zda dítě mají či nemají milovat. Myslím, že všichni rodiče milují své děti, stejně jako všechny děti milují své rodiče. Je to stav tak úzkého soužití a sepětí s jinou osobou, že se tato bytost stane součástí našeho světa. To není něco, co by si rodiče nebo děti mohli vybrat – to je prostě jejich danost. Milovat někoho však neznamená totéž jako pociťovat sympatie.
Určitě přijdou chvíle, kdy jednáním svých dětí nebudete příliš nadšeni. Jenže to nic neznamená. Rodičovství od vás nevyžaduje, aby se vám vaše děti neustále ve všem líbily. Děti jsou lidé a stejně jako všichni lidé mají i ony příjemné a nepříjemné vlastnosti. Nemyslete si, že když se vám na vašich dětech něco nelíbí, že jste je přestali mít rádi. Zároveň pochopíte, že když se dětem něco nelíbí na vás a dávají vám to najevo, neznamená to, že vás přestaly mít rády.
Představa č.3: Rodiče by měli své děti neustále ovládat.
Je třeba jasně rozlišovat mezi významem slov „ovládání“ a „moc“. Slovník definuje slovo „moc“ jako „schopnost k nějakému působení, duševní nebo tělesnou schopnost něco vykonat; síla, energie…“ – a „ovládání“ či „ovládat“ jako „mít pod svou vládou, vládnout, opanovat, pokořit; podřizovat svému rozhodování; autorita, příkaz…“ Tato kniha je o moci – moci, kterou máte jako lidé a rodiče. Moc je schopnost dosáhnout změny. Je jasné, že schopnost ovládat je součástí moci – bylo by obtížné něco změnit, pokud bychom svůj svět neměli aspoň zčásti v rukou. Ovšem falešná představa, že rodiče musí své děti neustále ovládat, vytváří dojem, že rodiče by měli vychovat ze svého dítěte určitý typ člověka nezávislého na jeho vrozených předpokladech a na jeho schopnosti svobodného rozhodování. Možná jste si všimli, že děti často jednají velice mazaně: Mají svůj rozum a rády by si o svém životě rozhodovaly samy stejně jako vy. Možnost rozhodovat o sobě a nebýt vydán druhým napospas nám dává pocit bezpečí. Ale děti jsou v nesnadné situaci: jsou malé, nemají moc peněz, moc toho ještě neumějí ani nevědí, mají menší moc a méně kontaktů než jejich rodiče. Proto k získání moci používají prostředky, které mají například znalost vašich slabých míst. Možná se vám nelíbí, jak to dělají, ale ony se prostě jen snaží uhájit si své místečko na slunci stejně jako my všichni. Nejde tu tedy o schopnost ovládat naše děti, ale sebe samy. Když vaše děti uvidí, jak zvládáte svůj život, pomůže jim to v jejich rozhodování; právě to se potřebují naučit, pokud mají žít šťastně a zdravě.
Představa č.4: Nejlepší způsob výchovy dětí je zabránit, aby získaly nesprávné návyky.
Na to, co by chtěli pro své děti, mívají rodiče většinou shodné názory. Většina rodičů si přeje, aby jejich děti vyrostly ve zralé jedince schopné žit šťastným a činorodým životem. Větší rozdíly jsou již v názorech, jak tohoto cíle nejlépe dosáhnout. Někteří lidé jsou přesvědčeni, že nejlépe děti naučí vybranému chování, když je za každou špatnou věc potrestají. Dělají to různými způsoby – mračí se, odepírají dětem sladkosti, křičí na ně, odmítají s nimi mluvit, dají jim výprask a tak dále. Také vy máte pravděpodobně svůj repertoár trestů. Možná jste si všimli, že tyto metody nejsou vždycky příliš úspěšné. Takový trest většinou zabere na chvíli, pak ho musíte opakovat.
Cvičení
Zamyslete se nad uplynulým měsícem. Jaké metody jste užívali k tomu, abyste přiměli své dospívající dítě k lepšímu chování? Co bylo úspěšné? Museli jste „postihy“ stále opakovat?
Pro člověka je motivující, když cítí, že je chápán, přijímán, uspokojen a nasycen. Když svou rodičovskou moc použijete k pochopení, přijetí, uspokojení a sycení svého dítěte, bude to mnohem účinnější, než kdybyste se snažili dítě ovládat a formovat z něho jakýsi ideál podle vlastních představ.
vydal Portál, 2000
Napsal/a: Dainowová
