Nezůstávej sama, dítě potřebuje tátu!(?)

Podporující a pomáhající otec v rámci možností (ne tedy absolutně) preferuje svoji pracovní angažovanost před rodinou. Je to „poznaná nutnost“, v případě nezbytnosti korigovaná akutními potřebami rodiny.

Odpověď na kontrolní otázku vyzní ve smyslu: Pokud to bude nutné, tak jistě ano. Nebylo by to poprvé. Nový otec se zapojuje do péče o dítě, pomáhá v domácnosti, zajišťuje podmínky pro občasný zasloužený odpočinek matky, je pečující a přítomný fyzicky i emocionálně, pokud je ho třeba. Jeho odpověď na kontrolní otázku je jasně kladná.

Jasná zpráva o tomto muži nové doby má přinejmenším dva háčky. Menší z nich spočívá v „pomáhání“. Je třeba udělat, co je potřeba, ale nevystrnadit ženu z role Hestie – bohyně, a tudíž i šéfové domácího krbu. Větší problém lze vyjádřit stručně: „Je draho!“ Máte-li hypotéku a ženu na mateřské, manažerský plat by se hodil. Den má ale jen dvacet čtyři hodin.
Co dělat dřív?

Autoritativní člověk není obvykle zločinec, nemusí být nevzdělanec a může mít v mnoha ohledech vynikající znalosti i kvality. Jak je tedy možné, že tito lidé vlastně nahrávají lůze a vypočítavcům?

Psychoanalytik usuzuje na konflikt mezi poměrně slabým Já a autoritativním Nadjá a z toho vznikající pocit ohrožení. Transakční analýza si u lidí, kteří volí autoritativní postupy, aniž by aktivně chtěli někomu škodit, všímá části osobnosti zvané Rodič.

Tento souhrn zásad, rad a příkazů, jež nám předaly různé výchovné autority, je silně rozvinut. Projevuje se nevlídně, hyperkriticky. Na dospělého může působit až drtivě. Vzniká vnitřní konflikt morální povahy. V běžné populaci ovšem nevyvolá pocit viny. I k prožitku viny je třeba určité síly osobnosti. Vyvolává pouze pocit vlastní slabosti, která se projevuje obdivováním moci a odsuzováním všeho, co je jiné než silné a stabilní. Ostatně již obrozenecký básník naznačuje, že řešením mnohých trampot může být přichýlení k mocnému dubisku.

Varianta „než špatný otec, to raději žádný“ není řešení. U chlapců vzniká riziko kompenzačně maskulinního chování.

„Děti bez otců“ bývají závislé, pasivní. Buď marně hledající autoritu, nebo nacházející autoritu problematickou, někdy dokonce asociální. Navenek vystupují agresivně. Hovoří se o karenci autority postihující osobnost, chování i mezilidské vztahy. V poradenské praxi se opakovaně setkáváme s matkami traumatizovanými radami okolí: „Nezůstávej sama, dítě potřebuje tátu!“ Najít v rámci současného seznamovacího trhu sobě manžela a dítku otce není snadné. Statisticky vzato je pravděpodobnost u rozvedené ženy s dítětem poloviční ve srovnání s bezdětnou svobodnou ženou. Neprovdaná nebo ovdovělá matka má šanci menší o třetinu. Neviditelné emoce trhu zde přihlížejí k tomu, že do nové rodiny nebude zasahovat jiný muž s potenciální  vazbou na dítě. Se dvěma dětmi je šance 15 %. Navíc zdaleka ne každý muž je schopen vytvořit stabilní vztah a nahrazovat otce.

Ženy vychovávající dítě samy si jsou složitosti situace většinou vědomy. Rády by imponujícího a kvalitního partnera našly. V časech předlistopadových se tradovalo: „Muž po čtyřicítce je buď zadaný, ženatý, mrtvý, nebo psychopatický.“ V souladu se stávajícími demografi ckými změnami bych věk onoho pána posunul o zhruba deset let. Podstata problému je ale stejná. Včetně zkušenosti (muži často využívané), že cesta k srdci i k jiným orgánům ženy je nejsnazší přes děti. Riziko v zásadě okolím či okolnostmi (včetně fi nančních problémů) vynucené problematické volby je velké.

Výrok „vaše dítě potřebuje tátu“ by měl být varováním před zbrklým rozvodem a obzvláště před následky takzvaného zavržení otce.