Dalibor Gondík – život beru tak, jak přichází

Rubrika: Rozhovory

Každá práce je nutná a poctivá, pokud ji člověk dělá poctivě, říká oblíbený moderátor a herec Dalibor Gondík…

Dalibore, jak ses dostal k divadlu a hraní?

To se musím vrátit do roku 1982, kdy mi bylo 12. To jsem poprvé tátovi řekl, že bych se chtěl přihlásit na konzervatoř. V roce 1984, přes různé komunistické peripetie, které by vydaly na další rozhovor, mě nějakým omylem na konzervatoř prostě vzali… Pak, po revoluci, se do divadla moc nechodilo. A v roce 1994 jsem od Milana Schejbala dostal nabídku do ABC. No, a od té doby se to se mnou profesionálně veze. Předtím jsem byl zaměstnaný v divadle na Kladně, také jsem hrál v divadle U Wolkerů (dnes Divadlo v Dlouhé) a různě jsem hostoval. Ale ABC se na 13 let stalo mým domovem.

Vy jste se sestrou Adélou dvojice, která je více méně nerozlučná. Jak to s vámi bylo – inspirovali jste se jeden od druhého nebo jste tou divadelní cestou šli společně?

Aduš říká, že ji napadlo jít na konzervatoř, když jsem tam byl já. Ale také z legrace říká, že chtěla jít do Prahy, pryč od rodičů, ze Sokolova… Nevím, já bych řekl, že tenkrát se Adéla nechala inspirovat mnou, byť jsme se na škole téměř neviděli. Ona byla v ročníku s Alešem Hámou, Kubou Wehrenbergem, Terezou Pergnerovou nebo Kateřinou Hrachovcovou – prostě s touto bandou, 4 roky pode mnou. Ale pak jsem tam začal učit, a tak se ze mne stal jejich, jak z legrace říkají, profesorem, a začalo další, naprosto neuvěřitelné období na Pražské konzervatoři (smích). Postupem doby se to ale srovnalo a v mnohém začala Adéla inspirovat mne.

gondik4 gondik5

Spousta herců, umělců se snaží svou rodinu hlavně své děti ochránit před tím, aby „nepřičichli“ ke světu kumštu. Ty jsi svou rodinu nějak bránil, aby se věnovala něčemu jinému než této divoké profesi?

Docela jo. Protože pokud ten talent není evidentní, jako je například v rodině Hrušínských, tak se člověk podvědomě brání tomu, aby jeho příjmení, automaticky znamenalo vstupenku někam. Já to cítím tak, že jsme obyčejná rodina a syn Tedík je obyčejný žák 8. třídy. A tlačit ho za každou cenu anebo ho extrémně podporovat je podle mne špatné. Takže spíš z tohoto důvodu si myslím, že se každý rodič umělec bojí, aby to nebyla tlačenka.

Ale nebránil bys mu, kdyby se rozhodl jít cestou svého otce?

No, asi bych mu to hodně rozmlouval, když znám úskalí této práce. A také se to za posledních 20 let strašně změnilo. Teď je to všechno mnohem rychlejší, všechny zaujmeš na 10 sekund, pak už je na Facebooku někdo další. Je to taková složitá práce. A Tedík by musel být připravený na to, že to mnohdy také nevyjde. Budeš někde na periferii hoblovat divadlo a tady to, o čem se bavíme, ta zlatá Praha, kde jsou všichni nadšení, každý vystupuje v seriálu, to se vůbec nemusí stát a podařit.

gondik1I když jsi etablovaný herec a moderátor, přemýšlel jsi někdy nad tím, že bys dělal jinou profesi? Řekl sis někdy vážně, že to balíš, že to nemá smysl?

Asi když mi bylo 22 nebo 23 roků, než jsem dostal nabídku od Milana Schejbala. Díky okolnostem jsme s rodiči žili v Sokolově, měli jsme obchod a já jsem stál za pultem a rozvážel jsem zákusky. A tenkrát, pamatuju si to přesně, jsem si říkal: „ Jo, tak budu dělat tohle.“ Třeba to ale bylo i tím, že jsem byl ještě mladý. Ale přiznám se narovinu, že já zas na tom všem tak úplně nelpím. Kdyby teď někdo mávnul a řekl, že mám být třeba taxikářem, tak mi to asi vadit nebude. Prostě budu taxikářem. Já to beru tak, že každá práce je nutná a poctivá, pokud ji člověk dělá poctivě. Ale uznávám, že herectví mě baví, cítím se v něm pevný „v kramflecích“.

Znamená to, že bereš život tak, jak přichází? Naučil ses hrát s kartami, které máš v ruce?

Přesně tak. Ono díky tomu, co se člověku děje, asi ani nic jiného nezbývá. Nechtěl bych to zjednodušit na to, že by si člověk měl vážit každé sekundy, protože ta další už být nemusí. To by se asi jeden zbláznil. Ale je pravda, že život nechávám běžet. Nic neovlivním, nic s tím neudělám. A jestli to takhle nejvyšší chce, tak to prostě tak bude. Zrovna v mém případě to bylo prakticky neovlivnitelné.

Kdy si přišel poprvé hrát do Divadla Kalich?

Do Kalichu jsem nakoukl, když byla premiéra Hamleta, to jsem byl ještě v ABC. A pamatuju si to jako teď. Stál jsem tam vzadu, Sabina Laurinová byla na jevišti a já jsem hned věděl, že je tam všechno úplně v pořádku. Člověk se jen nadechne a je to super. Hrozně se mi tam líbilo a do teď z toho mám radost, že jsem z divadla ABC v ulici V Jámě přešel jen do Jungmannovy ulice, kde mi Michal Kocourek s roztaženýma rukama řekl, ať si tam jdu zahrát. To byl moment, na který nikdy nezapomenu. V Kalichu jsem si zahrál třeba v několika muzikálech, byly to nezapomenutelné zážitky. Měl jsem tu čest hrát v činohrách třeba s Janou Paulovou nebo Pavlem Zedníčkem. To je něco úplně neuvěřitelného. Já se tam už cítím jako doma. Jako kdyby se mi to ABC vykouřilo, byť to samozřejmě bylo důležité, veliké, ale jak všichni odešli, tak se to jakoby vypaří. A protože ve hře Splašené nůžky hrajeme v Kalichu s Ťuldou Brouskem, tak mám pocit, že spolu hrajeme pořád, jako v tom ABC. To už je teď 21 let.

gondik3 gondik2

Jsi muž mnoha profesí. Kromě hraní také moderuješ. Co tě víc naplňuje, divadlo, televize nebo rozhlas?

Mám pocit, že všechny ty činnosti se vlastně kryjí s divadelní profesí. Jeden den hraju komedii, další tragédii, pak je to nějaká crazy šílená věc nebo absolutní drama. Myslím si, že to je pro herce, pokud k tomu má samozřejmě vlohy a chuť, vlastně úplně stejné. Když jsem v Českém rozhlasu 2 ráno od 5 do 8:30, tak tím v tu chvíli žiju. Moderace v televizi je zase úplně něco jiného. A divadlo, to je ten základ. Tam ta profese úplně začíná. Celá řada dobrých moderátorů tam začíná, například Honza Čenský je přece hlavně herec. Ale samozřejmě, jsme moderátoři ne zpravodajové. Radiožurnál to jsou pro mě naprostí profíci. Mezi mě člověk může maximálně nakouknout.

Je něco, co tě na tvých profesích štve?

To je hezká otázka. Štve mě, že se v televizi všechno předtáčí. Já bych to chtěl přímým přenosem, protože divadlo je přímý přenos, rozhlas je přímý přenos a v té televizi to nějak nemůžu prošťouchnout. Ale já věřím, že se mi to podaří. Já totiž přímé přenosy miluju. Pamatuju si jako dnes, když jsme se ségrou moderovali Slavíka 1999, jak tam stojíme, hudba už hraje, já se těším a vedle mne stojí úplně bílá Adéla s asistentkou režie Káčou Houskovou, která kouřila, byla taky bílá jak stěna a jenom mi říkala: „Ty seš úplnej magor, ty seš úplnej magor.“ A já jsem byl nadšený, protože to kouzlo přímého přenosu se nedá absolutně ničím popsat ani nahradit. A i když jsem dělal třeba v Karlíně velkou show pro Českou televizi Královny popu, tak jsme to sice natáčeli na záznam a pak se to teprve vysílalo, ale já jsem se domluvil s režisérem Michalem Čechem na tom, aby to zastavil jen v případě, že by se stalo něco opravdu velkého. A fungovalo to. Měl jsem pocit přímého přenosu a ten je pro soustředění úplně jiný.

Myslíš si, že dnešní televize, vzhledem k tomu, že jde v první řadě o peníze, mají z přímých přenosů strach? Strach z toho, že se něco stane, že by přišly o diváky nebo inzerenty?

Ne, to určitě ne. To je technicko-realizační věc. Prostě se něco natočí, postřihá a pustí se to kdykoliv. Teď jsem natáčel seriál Všechny moje lásky a tyto díly půjdou od ledna. Naši show Muži proti ženám jsme točili přesně před rokem. To má tenhle důvod. Živě se vysílá jen MISS, TÝ TÝ, Lev a podobně.

Informace o jednotlivých představeních, včetně rezervace vstupenek, najdete na stránkách Divadla Kalich.
Fotky z představení najdete i ve VD fotogalerii.

Napsal/a: Tisková zpráva

Toto taky stojí za přečtení!

Pomóc, moje dítě nejí maso!

Svíčková. Knedlíky s omáčkou si přidá, maso nechá. Šunkofleky. Miluje je, ale šunku vždycky vydoluje do posledního kousku. A nesní.

Čtu dál →

Tip na výlet: Ovčí farma Horní Dvorce

Dnes přicházím s tipem na trochu netradiční výlet. Není to výlet nijak časově náročný, dětem se ale jistě bude

Čtu dál →

10 důvodů, proč s dětmi mluvit o penězích

Když jsem byla malá, věnovala se mi často babička s dědou. Bydleli jsme společně v dvougeneračním domku a prarodiče se mně

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist