Vzali jí jméno a označili jako CV 190

Rubrika: Kulturní a literární tipy

Co by si mohla přát dívka ke svým patnáctým narozeninám? Píše se rok 1943 a Dagmar dostává jen pár dní před svými patnáctými narozeninami vskutku netradiční a nechtěný „dárek“. Povolání do transportu. Velmi silná a emotivní autobiografie básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové, rozené Berzettiové, vězněné více než 2 roky v Terezíně, byla pokřtěna právě v den onoho neslavného „výročí“, kdy nastoupila do transportu…

Kniha s názvem Nemám žádné jméno na své vydání v češtině čekala více než 30 let a jeho autorka se jeho vydání již nedožila (zemřela v roce 1996). Tento úkol však podle testamentu svěřila svému synovi, Evženu Hilarovi. A ten její přání naplnil. Kniha byla slavnostně představena veřejnosti 6. 3. 2012 v Paláci knih Luxor v Praze.

Kmotrem knihy se stal sociolog, bývalý disident, Doc. Ing. Fedor Gál, DrSc., který je zastáncem toho, aby se o holocaustu i v dnešní moderní době hovořilo a nezapomínalo se na něj.

Tento typ násilí je věčný a má smysl se k němu stále vracet a hovořit o něm. V knihách, ve filmech…“

Kniha obsahuje mimo jiné dramatické vyprávění, jehož podkladem byl autorčin deník, který si psala v koncentračním táboře. Jednotlivé kapitoly jsou doplněny o černobílé fotografie a také autorčiny básně.  Ačkoli se tematicky jedná o čtení pochmurné, dramatické, až při čtení mrazí, sloh, jakým je kniha psána, je velmi krásný, detailní, básnický, místy až romantický.  Vyprávění z koncentračního tábora by leckdo očekával spíše drsnější, ale o to více působí dojemněji a neuvěřitelněji.

Hana Benešová, autorka záložky ke knize a novinářka Reflexu, která se tímto tématem zabývá, přečetla několik úryvků z knihy za naprostého ticha přítomných hostů.

„Ráno nás nacpali do vagónů a vezli do neznáma. Dívala jsem se z okna na ubíhající stromy, domy, ulice a zahrady a snažila si vnutit pocit, že jsem dobrovolný cestující a mohu vystoupit, kde se mi zlíbí. Třeba že si mohu koupit v příští stanici párek, pohladit psa nebo odeslat pohlednici. Že na mě někdo na peróně čeká, dívá se na hodinky a hubuje na zpožděný vlak. Ale tenhle vlak není dobrý. Je to vlak-drak, z nozder mu srší jiskry a vypadá nepřátelsky. Je to vlak-únosce.“

„Dnes se rozlétla po Terezíně neověřená zpráva, že tam, kam je odvezli, existují plynové komory. „Vyletěli komínem,“ zaslechla jsem útržky vět. A také jsem se dozvěděla, co je to selekce: rozdělení vězňů na práce schopné a neschopné. Jen ti schopní přežijí. Jako v džungli. Pronásledována představou tak hrůzného zániku, běžela jsem za ovčín. Tam na valech se pokojně pásly lidické ovečky, bezstarostně uškubávaly zelenou trávu a šel z nich mír.“

„Strýček sedí u stolu v palčácích, které jsem získala výměnou za mýdlo. Za hlídky u závor mu začaly omrzávat ruce. Pro Jarču mám krajkový šál, musel patřit nějaké hraběnce. Přesně podle mých představ něžně objímá její útlá ramena a dokresluje vizi něhy a křehkosti. Hodí se k mé sestřence jako duhový vějíř k pavímu trupu.“

(úryvky z knihy)

Dagmar Hilarová (1928-1996), dnes téměř zapomenutá spisovatelka a básnířka, autorka více než 60 knih, věnující se zejména tvorbě pro děti, se v tomto případě dopustila fatální chyby. Doplatila na svoji důvěřivost a domnělé přátelství s holandskou spisovatelkou Miep Diekmannovou, které svěřila své dílo. Miep Diekmannová knihu totiž vydala pod svým jménem. Kniha byla a je ve světě velmi úspěšná a dostalo se jí několika mezinárodních ocenění. Pravdou zůstává, že obě knihy se z asi 90% shodují. Autorkou knihy však může být jen jedna z nich. Která?

Jedním ze svědků, který spolu s Dagmar Hilarovou prošel terezínským peklem, je hned po samotné autorce hlavní postavou knihy a svým svědectvím potvrdil autorství české spisovatelky, je Jiří Pavel, bratr známého Oty Pavla. Zemřel v červnu loňského roku a na křtu mohl být přítomen pouze díky krátké zvukové nahrávce Českého rozhlasu, která zazněla a dojala jeho přítomné děti, další hosty křtu, Terezu Pavlovou a Jiřího Pavla.

Zamotanému příběhu se již několik měsíců intenzivně věnují dramaturgové Českého rozhlasu 2, Dan Moravec a Bronislava Janečková. Objektivně posuzují všechna předložená fakta, zkoumají a ověřují jejich pravost.

Pokud i Vás zaujal tento příběh, neváhejte a v neděli 11. 3. 2012 nalaďte vlny ČRo 2, kde se bude téma knihy i jejího autorství od 22:05 hod až do půlnoci rozebírat.

Zdá se, že nakladatelství Fragment se zdánlivě vydalo na tenký led, protože autorská práva v tuto chvíli nejsou na první pohled zřejmá a sama Miep Diekmannová se vyjádřila ve smyslu, že bude-li kniha v češtině vydána se jménem Dagmar Hilarové, podnikne patřičné právní kroky.

„Ničeho se nebojíme a půjdeme do boje. Za sebou máme pana Hilara, jeho rukopisy…,“

prohlašuje odvážně Romana Homonická, odpovědná redaktorka nakladatelství Fragment.

Evžen Hilar už jen dodává, že si přál, aby kniha konečně vyšla v češtině a nesla jméno jeho maminky.

„Vydání knihy beru jako významný krok a splněné přání mé matky. Přál bych si, aby to maminka viděla…“

Nemám žádné jméno

Vydalo nakladatelství Fragment
Autorka
: Dagmar Hilarová
Formát
: 145×205 mm
Vazba
: vázaná
Počet stran
: 96
Cena
: 199 Kč

Knihu Nemám žádné jméno si můžete objednat například zde.


Nakladatelství Fragment se zaměřuje zejména na knihy pro děti a mládež, leporela, slovníky, učebnice a turistické průvodce. Mezi bestsellery patří ERAGON, Letopisy Narnie, Maturita v kostce.

Produkce se pyšní díly Václava Čtvrtka, Zdeňka Svěráka nebo Pavla Kantorka

Napsal/a: Petra Choltová

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

  • Anonymní

    Je to určitě zajímavá kniha, ráda si ji přečtu, až se mi dostane do ruky. Taky si myslím, že je potřeba na toto téma mluvit a tyto strašné události si připomínat. Vážím si toho, že jsem tuto dobu nemusela zažít. Nechápu lidi, kteří popírají holocaust.
    Jana Martinková

  • Padmé

    Ahoj Petro, děkuji za článek. Plně souhlasím a ztotožňuji se s tím, co je výše uvedeno – je potřeba o takových věcech vědět, mluvit o nich, číst knížky, točit filmy. To, co se stalo, bylo velmi kruté a po všech stránkách nelidské. Můj tatínek byl v té době malé dítě a zaplať Pán Bůh prožil válku doma se svou maminkou, přesto to v něm uvízlo navždy a některé vzpomínky nelze vymazat. Pro mě (osobně) je to bolestné téma, i když to mám „jen“ zprostředkovaně, niterně se mě to dotýká a nedokážu (neumím) pochopit, jak se lidé k lidem takhle mohli (mohou) chovat…

  • redakce

    Pane Hilare, moc děkuji. Velmi mě Váš příspěvek potěšil.

    P. Choltová

  • Anonymní

    Váš článek se mi líbí. Díky.
    Odkaz na něj jsem dal do novinek na stránku mámy.
    http://www.dagmar-hilarova.hilarius.cz/news.php?readmore=28
    Zdraví
    Evžen Hilar

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist