Vzali jí jméno a označili jako CV 190

Rubrika: Kulturní a literární tipy

Co by si mohla přát dívka ke svým patnáctým narozeninám? Píše se rok 1943 a Dagmar dostává jen pár dní před svými patnáctými narozeninami vskutku netradiční a nechtěný „dárek“. Povolání do transportu. Velmi silná a emotivní autobiografie básnířky a spisovatelky Dagmar Hilarové, rozené Berzettiové, vězněné více než 2 roky v Terezíně, byla pokřtěna právě v den onoho neslavného „výročí“, kdy nastoupila do transportu…

Kniha s názvem Nemám žádné jméno na své vydání v češtině čekala více než 30 let a jeho autorka se jeho vydání již nedožila (zemřela v roce 1996). Tento úkol však podle testamentu svěřila svému synovi, Evženu Hilarovi. A ten její přání naplnil. Kniha byla slavnostně představena veřejnosti 6. 3. 2012 v Paláci knih Luxor v Praze.

Kmotrem knihy se stal sociolog, bývalý disident, Doc. Ing. Fedor Gál, DrSc., který je zastáncem toho, aby se o holocaustu i v dnešní moderní době hovořilo a nezapomínalo se na něj.

Tento typ násilí je věčný a má smysl se k němu stále vracet a hovořit o něm. V knihách, ve filmech…“

Kniha obsahuje mimo jiné dramatické vyprávění, jehož podkladem byl autorčin deník, který si psala v koncentračním táboře. Jednotlivé kapitoly jsou doplněny o černobílé fotografie a také autorčiny básně.  Ačkoli se tematicky jedná o čtení pochmurné, dramatické, až při čtení mrazí, sloh, jakým je kniha psána, je velmi krásný, detailní, básnický, místy až romantický.  Vyprávění z koncentračního tábora by leckdo očekával spíše drsnější, ale o to více působí dojemněji a neuvěřitelněji.

Hana Benešová, autorka záložky ke knize a novinářka Reflexu, která se tímto tématem zabývá, přečetla několik úryvků z knihy za naprostého ticha přítomných hostů.

„Ráno nás nacpali do vagónů a vezli do neznáma. Dívala jsem se z okna na ubíhající stromy, domy, ulice a zahrady a snažila si vnutit pocit, že jsem dobrovolný cestující a mohu vystoupit, kde se mi zlíbí. Třeba že si mohu koupit v příští stanici párek, pohladit psa nebo odeslat pohlednici. Že na mě někdo na peróně čeká, dívá se na hodinky a hubuje na zpožděný vlak. Ale tenhle vlak není dobrý. Je to vlak-drak, z nozder mu srší jiskry a vypadá nepřátelsky. Je to vlak-únosce.“

„Dnes se rozlétla po Terezíně neověřená zpráva, že tam, kam je odvezli, existují plynové komory. „Vyletěli komínem,“ zaslechla jsem útržky vět. A také jsem se dozvěděla, co je to selekce: rozdělení vězňů na práce schopné a neschopné. Jen ti schopní přežijí. Jako v džungli. Pronásledována představou tak hrůzného zániku, běžela jsem za ovčín. Tam na valech se pokojně pásly lidické ovečky, bezstarostně uškubávaly zelenou trávu a šel z nich mír.“

„Strýček sedí u stolu v palčácích, které jsem získala výměnou za mýdlo. Za hlídky u závor mu začaly omrzávat ruce. Pro Jarču mám krajkový šál, musel patřit nějaké hraběnce. Přesně podle mých představ něžně objímá její útlá ramena a dokresluje vizi něhy a křehkosti. Hodí se k mé sestřence jako duhový vějíř k pavímu trupu.“

(úryvky z knihy)

Dagmar Hilarová (1928-1996), dnes téměř zapomenutá spisovatelka a básnířka, autorka více než 60 knih, věnující se zejména tvorbě pro děti, se v tomto případě dopustila fatální chyby. Doplatila na svoji důvěřivost a domnělé přátelství s holandskou spisovatelkou Miep Diekmannovou, které svěřila své dílo. Miep Diekmannová knihu totiž vydala pod svým jménem. Kniha byla a je ve světě velmi úspěšná a dostalo se jí několika mezinárodních ocenění. Pravdou zůstává, že obě knihy se z asi 90% shodují. Autorkou knihy však může být jen jedna z nich. Která?

Jedním ze svědků, který spolu s Dagmar Hilarovou prošel terezínským peklem, je hned po samotné autorce hlavní postavou knihy a svým svědectvím potvrdil autorství české spisovatelky, je Jiří Pavel, bratr známého Oty Pavla. Zemřel v červnu loňského roku a na křtu mohl být přítomen pouze díky krátké zvukové nahrávce Českého rozhlasu, která zazněla a dojala jeho přítomné děti, další hosty křtu, Terezu Pavlovou a Jiřího Pavla.

Zamotanému příběhu se již několik měsíců intenzivně věnují dramaturgové Českého rozhlasu 2, Dan Moravec a Bronislava Janečková. Objektivně posuzují všechna předložená fakta, zkoumají a ověřují jejich pravost.

Pokud i Vás zaujal tento příběh, neváhejte a v neděli 11. 3. 2012 nalaďte vlny ČRo 2, kde se bude téma knihy i jejího autorství od 22:05 hod až do půlnoci rozebírat.

Zdá se, že nakladatelství Fragment se zdánlivě vydalo na tenký led, protože autorská práva v tuto chvíli nejsou na první pohled zřejmá a sama Miep Diekmannová se vyjádřila ve smyslu, že bude-li kniha v češtině vydána se jménem Dagmar Hilarové, podnikne patřičné právní kroky.

„Ničeho se nebojíme a půjdeme do boje. Za sebou máme pana Hilara, jeho rukopisy…,“

prohlašuje odvážně Romana Homonická, odpovědná redaktorka nakladatelství Fragment.

Evžen Hilar už jen dodává, že si přál, aby kniha konečně vyšla v češtině a nesla jméno jeho maminky.

„Vydání knihy beru jako významný krok a splněné přání mé matky. Přál bych si, aby to maminka viděla…“

Nemám žádné jméno

Vydalo nakladatelství Fragment
Autorka
: Dagmar Hilarová
Formát
: 145×205 mm
Vazba
: vázaná
Počet stran
: 96
Cena
: 199 Kč

Knihu Nemám žádné jméno si můžete objednat například zde.


Nakladatelství Fragment se zaměřuje zejména na knihy pro děti a mládež, leporela, slovníky, učebnice a turistické průvodce. Mezi bestsellery patří ERAGON, Letopisy Narnie, Maturita v kostce.

Produkce se pyšní díly Václava Čtvrtka, Zdeňka Svěráka nebo Pavla Kantorka

Napsal/a: Petra Choltová

Toto taky stojí za přečtení!

Jak děti naučit jíst zeleninu?

Co vaříte svému miminku? Nejprve maminka zařídí to nejlepší mlíčko, ovšem po pár měsících se objeví otázka, jaké dát

Čtu dál →

Recenze: Můj atlas Česka

Naše zem je plná krásných míst, památek, přírody, různých útvarů. Každý z nás je rád „doma“. Děti to „doma“,

Čtu dál →

[Předškoláci] Matematika s úsměvem

Se začátkem nového školního roku se už i předškolní děti začaly plně věnovat předškoláckým úkolům. Tak proč jim to

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

  • Anonymní

    Je to určitě zajímavá kniha, ráda si ji přečtu, až se mi dostane do ruky. Taky si myslím, že je potřeba na toto téma mluvit a tyto strašné události si připomínat. Vážím si toho, že jsem tuto dobu nemusela zažít. Nechápu lidi, kteří popírají holocaust.
    Jana Martinková

  • Padmé

    Ahoj Petro, děkuji za článek. Plně souhlasím a ztotožňuji se s tím, co je výše uvedeno – je potřeba o takových věcech vědět, mluvit o nich, číst knížky, točit filmy. To, co se stalo, bylo velmi kruté a po všech stránkách nelidské. Můj tatínek byl v té době malé dítě a zaplať Pán Bůh prožil válku doma se svou maminkou, přesto to v něm uvízlo navždy a některé vzpomínky nelze vymazat. Pro mě (osobně) je to bolestné téma, i když to mám „jen“ zprostředkovaně, niterně se mě to dotýká a nedokážu (neumím) pochopit, jak se lidé k lidem takhle mohli (mohou) chovat…

  • redakce

    Pane Hilare, moc děkuji. Velmi mě Váš příspěvek potěšil.

    P. Choltová

  • Anonymní

    Váš článek se mi líbí. Díky.
    Odkaz na něj jsem dal do novinek na stránku mámy.
    http://www.dagmar-hilarova.hilarius.cz/news.php?readmore=28
    Zdraví
    Evžen Hilar

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

TOPlist