Kniha od americké ilustrátorky Carson Ellisové mě zaujala svým názvem Domov a popisem na stránkách nakladatelství 65.pole. Nepatřím ke znalcům výtvarného umění, ale přesto (nebo možná právě proto) jsem nadšení z obrázků nesdílela. Něco mi na nich vadilo. Ani z textu jsem nebyla zrovna u vytržení, už proto, že je ho minimum – v celé knize je celkem 123 slov. Nechávat Domov tedy jako usínací knížku na večer je podle mého nemyslitelné. Čekala jsem, až dcerka bude naladěná na odpolední listování knihou a povídání.
Asi na čtvrté stránce pojmenovala to, co bylo důvodem pro můj zdrženlivý postoj. „Ty obrázky jsou moc smutné, není tam žlutá, zelená, oranžová a jenom trošku červené.“ To je ono, kniha ve mně vyvolala pocit temnoty a ponurosti.
Posláním knihy není vyprávění příběhu, ten si čtenáři musí domyslet, spíš úplně vymyslet. Pravdou je, že nadvláda kreseb nad písmenky opravdu rozšiřuje slovní zásobu, nad obálkou knihy jsme strávily s dcerkou skoro čtvrt hodiny. Pojmenovaly jsme všechno, co na obrázcích je – loď, jeden dům, další dům a ještě jeden dům, Zeměkoule, pavučina nebo úl, malá objevila i perníkovou chaloupku, o které se kniha vůbec nezmiňuje. Naučila se „ulita“ místo „šnekův domeček“ a „iglú“, a to jsme vlastně ani nezačaly číst.
Uvádí se, že kniha je vhodná pro děti mezi 4–6 lety, takže Michalka by ji ve svých 5 letech měla ocenit. Kniha má přinést představu o bohatosti možností bydlení, ale za její nedostatek považuji, že autorka míchá věci reálné s prvky úplně smyšlenými (rozdíl mezi domem a bytem je naprosto racionální, ale dávat vedle domu japonského byznysmena botu se střechou, se mi zdá přehnané. Ale na mém názoru tolik nezáleží, nejsem cílová skupina, uvidíme tedy, jak knihu přijme Miška.
Netrvalo dlouho a Michalka se ptala, proč má ta bota střechu a kdo v ní bydlí a kde by se takový dům dal najít. Hluboce se zamyslela nad návrhem, že v botě žijí pohádkoví skřítkové, a odzbrojila mě větou: „Fuj, to teda musí smrdět.“
Po prvním zkoumání knihy jsme si stanovily několik cílů – spočítat patra v našem domě, klidně i schody, namalovat náš domov a srovnat s místem, kde bydlí babička nebo strejda.
Jenže druhý den se objevilo mnoho nových důležitých úkolů a na knížku se zapomnělo. Jak jsem byla překvapená, když večer před spaním Michalka poprosila: „Maminko, budeme si místo čtení prohlížet obrázky?“ „Které?“ „No přece o těch domečkách.“ „Ty bys chtěla?“ „Chci zkusit, jestli si pamatuju, kdo bydlí v iglú a jak se jmenuje to, kde bydlí šnek.“ V tom okamžiku se dcerka málem rozplakala a na můj ustaraný dotaz uvedla důvod – zapomněly jsme spočítat schody i nakreslit náš domov.
Když jsem viděla, jak Michalku kniha baví a co všechno se v ní dá při každém dalším otevření nalézt za nápady a otázky, odpustím autorce převládající tmavé barvy i to, že některé obrázky jsou až přecpané předměty a detaily, což možná trochu ztěžuje orientaci a soustředění. Co asi odpustit nedokážu, je jistá míra stereotypizace a zjednodušování, které v knize cítím – japonský byznysmen má malý strohý byteček bez jakýchkoliv doplňků, dům na venkově je idylický, prostorný v čistém prostředí, zatímco činžák ve městě má malá okýnka, je stísněný a nad ním se tyčí hrozivě kouřící komín továrny. Navíc městský dům je počmáraný sprejem, zatímco omítka venkovského stavení je bez jediného kazu. A nikdo mi asi nevysvětlí, proč je vévodkyně zrovna slovenská, bůh norský, bábuška ruská, byznysmen japonský a kovář až z Keni? Na některé otázky své dcerky prostě odpovědět neumím.
Děkuji, že jsem mohla knize Domov u Michalky dát šanci, i když musím přiznat, že bych knihu v obchodě nejspíš odložila s nedůvěrou a nepochopením.
Domov 
Autorka a ilustrátorka: Carson Ellisová
Překlad: Petr Putna
Počet stran: 40
Vydalo nakladatelství 65. pole v roce 2017.
Knihu si můžete objednat na www.eshop.65pole.cz.
Napsal/a: Milhauzice
