Když stromy vyprávějí

Čtyřicet let života jsem prožila ve městě, cítila jsem se jako městský člověk a do přírody jsem chodila jen na houby nebo k rybníku, sem tam na nějaký ten turistický výšlap. Jediný dotek přírody, který jsem měla denně na dosah, byla bříza, která rostla na dvoře našeho domu. Nevím, jak ji vnímali ostatní nájemníci, ale já jsem s ní rostla…

Když jsem se do bytu nastěhovala ještě jako svobodná holka, dívala jsem se na mladý stromek z prvního patra směrem dolů. Po několika letech se mi bříza dívala do očí a po dvaceti letech jsem nábožně shlížela já k ní. Byla jsem zvyklá na jemný šum jejích listů, v zimě jsem skrz její holé větve hleděla k potemnělému nebi a sledovala, jak si padající vločky hledají cestu k zemi, duben voněl prvními lístky a podzim šustil padajícími zlaťáky. Měla jsem ten strom moc ráda. I hrdličky se mnou souhlasily. Vybudovaly si na stromě hnízdo a pravidelně z něho vyváděly své mladé. V létě jsem měla okno dokořán a ony mně chodily vyprávět, jak děti rostou, byli jsme prostě kamarádi. A jednoho dne slyším nějaký hluk, podívám se z okna a nemohu uvěřit. Někdo rozhodl o tom, že se strom porazí. Byl konec března, pupeny nalité, jen se rozvít záplavou svěží zeleně, a místo toho pily bolestně odřezávaly jednu větev po druhé. Nikdo na mé zoufalé protesty nereagoval. Po větvích přišel kus po kuse na řadu kmen a nakonec zůstal jenom silný a rozložitý pařez. Po nějaké hodině z pařezu začala zřetelně vytékat míza, která pomalu stékala dolů, slévala se do pramenů a vpíjela se do země. Stála jsem u okna a brečela jako malé dítě, kterému vezmou plyšáka na spaní. Ztratila jsem najednou půdu pod nohama, v hlavě se mi něco přehodilo a já jsem přesně věděla, že tady už žít nemůžu, že chci pryč, ven, tam, kde budu moct dýchat čerstvý vzduch a hladit své stromy. Ráno vedly moje první kroky k oknu, jestli se mi to třeba nezdálo, ale skutečnost byla ještě horší. Ze žluté mízy se do rána stala rudá krev. Můj strom vykrvácel, doslova a do písmene. Začala jsem zoufalstvím a neskonalým bolem v srdci pláčem škytat, cítila jsem se jako na pohřbu nejlepšího kamaráda.
A to byl začátek všeho. Do roka jsem se odstěhovala na vesnici, aniž jsem vlastně tušila, jak mystické místo bude mým novým domovem.
Vrátím-li se tak o čtyřicet let zpátky, dostaneme se asi ke konci šedesátých let, kdy mou nynější chaloupku koupila má babička s dědečkem, aby si užili hezký zbytek života. I když již byli oba dva v důchodu a doufali, že tam příjemně stráví aspoň deset let, nakonec oba zemřeli až po devadesátce, v podstatě sešlostí věkem, a babička opakovaně prohlašovala, že jí Přešťovice prodloužily život. Tenkrát se mi to zdálo trochu nadnesené, vesnice jako vesnice, ale dnes už vím, že to není tak docela pravda. Přešťovice byly vystavěny na výborném místě, je tu kolem silná pozitivní energie, kterou člověk – pokud chce – může velmi intenzivně cítit a vstřebávat ji ke svému prospěchu. Babička si tu pěstovala svoji mrkvičku, okurky a brambory, já zase kytičky a okrasné dřeviny. Mám tady svůj jalovec Františka (ten má jméno po dědečkovi z maminčiny strany), zlatou túji Mařenku (prostě se mi to tak líbilo), bílou a kroucenou vrbičku, Thelmu a Louisu. A povídám si s nimi, však jsou to také živé bytosti, i když v jiné formě než my nebo zvířátka. A když si myslíte, že už vás v novém bydlišti nemůže celkem nic překvapit, ukáže se, že opak je pravdou. Osud se opět zařídil po svém.
Můj syn, který hraje na bicí, založil rockovou kapelu, jejíž sólový kytarista miluje Kelty a keltskou kulturu vůbec. Dozvěděla jsem se od něho mnoho zajímavých věcí, ukázal mi keltské mohylové hroby v okolí Přešťovic (historické prameny uvádějí, že jich je kolem 520), půjčil mi knihy a já jsem si uvědomila, že dějepis není jen suchá disciplína školských lavic. Začala jsem se o Kelty a keltskou kulturu zajímat mnohem víc a najednou jsem zjistila, že jsou to právě Keltové, jejichž krev máme ve svých žilách dodnes. Keltská civilizace byla velmi vyspělá a keltští Bójové, po nichž patrně nese naše země jméno dodnes, osídlili toto území dávno před Kristem, snad kolem 12. stol. př. n. l. Keltové měli mnohem více znalostí a vědomostí, než jsme dnes ochotni si připustit. Nejenom, že byli skvělí stavitelé, ale uměli dokonale zpracovávat drahé kovy, vyráběli z nich překrásné šperky, znali hrnčířský kruh, pracovali se železem, sklem, užívali mlýnky na obilí. Ale především byli moudří. Věděli, že člověk je bytostně spjat s přírodou, podléhá jejím zákonitostem a měl by se do tohoto souladu včlenit, nejen ho bořit.
Každé násilí proti přírodě se nakonec vždycky obrátí proti člověku samému. Hluboké znalosti Keltů o přírodních léčivých silách, podporované bohatými vědomostmi o astronomii a astrologii jim v dějinách dává ráz výjimečnosti a vzbuzují obdiv, který alespoň ve mně přetrvává dodnes.

… tolik úvodní kapitola z knihy KELTSKÝ HOROSKOP aneb Když stromy vyprávějí, která vyšla v nakladatelství Motto.

Na první straně této útlé knížky najdete jedno kelstké přísloví, které praví: „Člověk je nedílnou součástí přírody, potoků a řek, skal a stromů. Pokud na to zapomene, zemře v něm duše.“
Jak jste na tom vy? Pokud nechcete, aby i ve vás duše zemřela, zkuste najít a poznat svůj strom.
Keltský stromokruh je obdobou zvěrokruhu, se kterým se již setkal snad každý z nás. K jednotlivým obdobím nejsou však přiřazována sluneční znamení, ale stromy. A pozor je tu ještě jeden zásadní rozdíl – Keltové za začátek lidského života nepovažovali narození, ale okamžik početí, což je třeba brát v potaz při hledání svého stromu v „kelstkých tabulkách“.

Kromě charakteristik přiřazených jednotlivým stromům zde najdete zajímavé povídání a také řadu moudrých myšlenek. Jako příklad můžeme závěrem uvést větu, kterou Keltové považovali za základ veškerého lidského štěstí:

„Žij tak, jako by byl dnešní den tvůj poslední, a zároveň tak, jako bys měl před sebou ještě tisíc let!“

Napsal/a: Helena Vrábková