Deník postarší prvorodičky aneb Jak se žije mamosaurům

Jak se zdá, s deníky se roztrhnul pytel.
Jen si to vemte: Deník americké manželky, Deník Bridget Jonesové, Deník špatné matky, Deník šílené manželky, Deník šílené milenky.

Jak se zdá, s deníky se roztrhnul pytel.
Jen si to vemte: Deník americké manželky, Deník Bridget Jonesové, Deník špatné matky, Deník šílené manželky, Deník šílené milenky…
Když si dáte vyhledat toto slovo třeba v on-line katalogu nějaké knihovny, vyjede vám knih se slovem „deník“ v názvu nespočet.
Mezi nimi mě zaujala kniha s názvem Deník postarší provorodičky aneb Jak se žije mamosaurům.
Patříte-li mezi nemalou skupinu žen, které si na roli matky musely poněkud počkat a o své těhotenství se musely více přičinit, které otěhotněly ve „vyšším“ věku, nebo kterým se narodila dvojčata, řekla bych, že by vás kniha mohla zaujmout také.
Ale i v případě, že se do žádné z výše uvedených skupin neřadíte, nebojte se a po téhle knížce sáhněte. Je psaná s humorem a nadhledem a máte naději, že s ní strávíte několik hezkých chvil.
Dozvíte se totiž nejen o radostech a strastech pozdního těhotenství a mateřství, o soužití s dvojčaty, psem a chůvou, ale také jaké může být manželství (že by nový trend?) …a o jedné tak potřebné rekonstrukci…
Já po přečtení této knížky svůj slovník obohatila nejen o slovo „mamosaurus“, ale i o alternativní výraz „momzilla“. Hezké, ne?

Ukázka z knihy:
Dnes odpoledne jsem kluky přebalovala. Pro tento případ jsem měla už nachystáno několik krabic chirurgických rukavic. Protože jsem před narozením vlastních dětí sotva kdy nějaké dítě chovala, natož abych ho přebalovala, byla jsem si jistá, že budu příliš háklivá, abych se do toho pustila holýma rukama.
Spletla jsem se. Moji hoši jsou mnohem míň nechutní než ostatní děti. Zvláštní.
Po výměně plenky mi trvalo zhruba dvacet minut, než jsem Henrymu oblékla dupačky. Řekla jsem sestře, aby mi nepomáhala. Napřed jsem ho oblékla tak, že byl zašněrovaný jako ve svěrací kazajce. Když se mi ho podařilo z oblečku vysvobodit, část oblečení mu uvízla v puse jako roubík. Sestra se ke mně naklonila a vlídně se zeptala: „Čím se živíte?“ „Hm, napovím vám: nezahrnuje to jemné motorické schopnosti,“ zněla moje odpověď.
Nejde o to, jestli je zabiju, jde o to, jakým způsobem. Utopím je? Zřítí se mi z přebalovacího pultu? Bude je pes považovat za žrádlo?

Napsal/a: Jarmuschka