Agrese a úzkosti

Rubrika: Kulturní a literární tipy

Vysvětlení rozdílu mezi konstruktivní a ničivou agresivitou u dětí. Zatímco konstruktivní agresivitu je dobré podporovat, ničivou agresivitu je třeba transformovat, protože zamezit přirozené agresivitě u dětí nelze – ba, co víc, často je takové jednání rodičů velkou chybou…



Také v této oblasti platí to, co jsem už poznamenal o morálně-sociálním vývoji. Děti sice stále vědoměji vnímají své pocity, ale přesto jsou svým emocím nezřídka vydány napospas. Pozvolná změna postoje z původního egocentrického pojetí světa směrem k objektivnějšímu nazírání skutečnosti přináší dítěti nejen významné proměny, přechod od magicko-fantazijního, předlogického pojetí reality k chápání objektivně-realistickému, ale také emocionální nároky, znejistění a kolísání nálad.
Dítě ve čtyřech či pěti letech nevnímá smrt jako cosi definitivního, ale jako změnitelný stav, spánek, z kterého lze procitnout. Když je mu sedm nebo osm let, chápe smrt jako neodvratnou, nezměnitelnou a nevratnou událost, konec všeho.
V tomto úseku vývoje začne být vztahovačné. Děti vztahují všechno na sebe a na své nejbližší okolí. Pomalu začínají přemýšlet o smrti a zrození, o smyslu života: „Odkud a kam jdu?“ Mnoho dětí to prožívá silně citově a propadá se na čas do melancholie.
Jiné děti se tomu snaží uniknout – lze u nich pozorovat nespoutanou pohyblivost, vztek, hněv, rozporné pocity. Opustily fázi předškolního věku a vycházejí ze sebe. Cítí se dost silné na to, aby se postavily světu. Hranice nejsou k tomu, aby se respektovaly, ale aby se jimi otřásalo, aby byly zpochybňovány a překonávány. Děti v tomto věku víc než kdy dřív vědí, že tomu není tak, že by za nařízenou hranicí bylo „nic“, nýbrž že je tam země zakázaného ovoce, z něhož stojí za to okusit.
Hranice však také ukazují, co už dítě umí a dovede. A země za hranicemi zas naznačuje, co dítě ještě nesvede, ale k čemu jednou doroste.
Porušování hranic a překračování dohodnutých pravidel má také své konstruktivní rysy. Ne vždy jsou však na první pohled zřejmé. Rodiče často neslyší hlasy oznamující, že se dítě vydává na cestu, opouští dosažené jistoty a hledá nové, dosud neznámé horizonty. Musí se vymanit z důvěrně známých souvislostí, vysvobodit se z rodičovské náruče. Oč úzkostlivěji ho rodiče zadržují, tím větší námahu musí vynaložit. Dítě vynakládá nečekanou energii a rodičům se jeví jako agresivní, surové a nevděčné.
Avšak stejně jako v předchozích etapách ani v této fázi vývoje se to neobejde bez agresí. Kdo agresím jen zamezuje, ten brání dítěti ve vývoji. Zapomíná, co je agrese v původním smyslu: latinské aggredi znamená „do něčeho se pustit, k někomu přistoupit“. V době přechodu ze školky do školy jsou agrese naprosto nezbytné. Rodiče chtějí mít sebevědomé, autonomní děti, které obstojí v úkolech, před jaké je tento přechod staví. Žádný vývoj ale není možný bez odvrácené strany. Děti nezůstávají stát před hranicemi, zkoumají je a pak je dobývají. Děti, které objevují nové skutečnosti, často přestřelují. Dobývání dosud nepoznaných prostorů s sebou zhusta nese projevy toho, že děti zatím neumějí nakládat s nově získanými svobodami.
Provázet děti v tomto věku ovšem také znamená pomáhat jim v tom, aby se učily své agrese kultivovat. To je pravý opak obou oblíbených pedagogických způsobů zacházení s dětskou agresivitou. Jeden z nich se pokouší agresi z dětí vyhnat, odsuzuje agresivní aktivity jakéhokoli druhu, pokouší se o jakousi „pacifikační výchovu“, která děti školního věku většinou silně přetěžuje. Druhý způsob se snaží podpořit děti v tom, aby svou agresi vybily za každou cenu. Kdo však dělá takové věci bez pravidel a rituálů, podporuje jen chaos a anarchii.

Víc než kdy předtím je důležité dětem v běžném životě naznačovat rozdíl mezi agresí ničivou a konstruktivní. Je dobré u dítěte podporovat konstruktivní formy agrese – tělesný pohyb, sport, umění, hudbu, ale také pokojnou konfrontaci se sebou samým. Ničivé agrese naproti tomu můžeme spoutat pomocí rituálů a neutralizovat tak destruktivní energii.
Tabuizace není řešení. Kdo se z pedagogického procesu pokusí vymýtit téma „agrese“, vzdaluje se světu dětí. Kdo nepřijímá a nebere vážně agresivní součásti jejich osobnosti, přispívá k tomu, že si děti neuvědomují, jakých činů jsou schopné. A tak jsou stále vším vinni jen druzí, kteří si přece začali. Jen ti druzí jsou zlí, oni za všechno můžou! Kdo setrvává na tomto stupni morálky, ten vrací každou ránu, kterou dostal. Úkolem výchovy však musí být opak, dítě by mělo přestat s pouhým oplácením ran. Jinak se nikdy nezbaví svých sklonů k agresi a destrukci. Podobné úvahy trochu překračují morální horizont čtyřletého dítěte, ale desetiletému dítěti už můžeme ukázat, že jiný životní postoj je možný. Dítě si však musí být vědomo svých destruktivních sil a musí si být jisto, že je druhými přijímáno i se svými „zlými“ stránkami. V teorii se to podařit nemůže, dítě to musí zakusit v každodenní praxi.
Příklad z jedné školní družiny: Aleš, Martin, Josef a Lukáš, všichni něco přes šest let, si hrají na Divoký západ. Dva z nich jsou „kovbojové“, to jest „zlí“ pistolníci, druzí dva představují „hodné“ či „dobré“ šerify. Každou chvíli si vyměňují role. Všichni mají v rukou pušku nebo pistoli vyrobené z klacků. Honí se po zahradě, souboje a přestřelky neberou konce, ale nijak neruší ostatní děti, které nemají o jejich hru zájem. Tu jejich hru spatří vychovatelka Monika. Hned si je zavolá, chlapci stojí před ní, zadýchaní, uřícení, lapají po dechu. Monika na ně přísně hledí a říká: „Střílení tady nechceme! To přece víte!“
„Ale my nestřílíme doopravdy! My si jenom hrajeme!“ vysvětluje Aleš. „Takové hry se nehrajou!“ zní neúprosný soud vychovatelky.
„A proč ne?“ ptá se Josef.
„Protože všude na světě se opravdu střílí a umírají při tom takové děti, jako jste vy!“ trvá Monika na svém.
Ale Martin se nedá tak snadno přesvědčit: „Jenže Aleš, Pepík ani Lukáš neumírají! Padnou a pak zase vstanou!“
Vychovatelka Monika neústupně vrtí hlavou: „Jestli to ještě jednou uvidím, půjdete dovnitř a tady venku už si hrát nebudete. Máme tady tolik krásných hraček, a vy vyvádíte samé hlouposti. Já vás nechápu!“
Čtveřice pistolníků odběhne se svými puškami a pistolemi. Jakmile jsou z dohledu vychovatelky, začnou si šuškat. Očividně se domlouvají, že budou hrát potichu, aby nic neslyšela. Na své předsevzetí však v zápalu hry brzy zapomenou a zakrátko už se zahradou ozývá hlasité: „Pal!“ – „Stůj, nebo střelím!“ – „Padni, seš mrtvej!“ – „Zásah“ – „Bum!“ Po chvíli je zaslechne Monika. Běží k chlapcům a je pořádně nazlobená. „Dejte sem ty zbraně! Okamžitě! A odchod do budovy! Nejdřív domácí úkoly, pak si budete moct zase hrát.“ Kluci se bez jediného slova odporu nechají odzbrojit, jdou dovnitř, usedají ke stolu a vytahují sešity.
„A ještě cvičení z krasopisu. Slíbili jste, že je uděláte,“ připomíná jim Monika. Pak je nechává o samotě. Oni se docela ochotně pouštějí do plnění vychovatelčina nařízení. Po pár minutách namíří Martin tužku na Aleše a tiše vykřikne: „Bum!“ A další „bum“ jsou čím dál tím halasnější. Zakrátko zuří kolem stolu divoká přestřelka tužkami a propiskami.
Jakmile rozzlobená Monika vkročí do dveří, chlapci se zarazí, sehnou se každý nad svým sešitem a hodlají pokračovat ve svých úkolech.
„Dejte sem ty zbraně!“ křičí vychovatelka.
„Ale Moniko, my žádné zbraně nemáme, to jsou tužky!“ odpoví Josef s odzbrojujícím úsměvem.
„Tak už toho mám dost!“ Monika je na nejvyšší míru podrážděná. „Dejte sem ty zbraně!“
„Moniko, čím budeme dělat úkoly, když nám vezmeš tužky? Co teda chceš?“
„To bude mít ještě dohru,“ zahrozí vychovatelka a odejde z místnosti. Chlapci vstanou, teatrálně si zatleskají a pak se znova pustí do svých úkolů.
Zákazy jsou projevem bezmoci. Děti, zejména chlapci, jsou fascinovány symboly násilí. Je to projev touhy po svobodě a sebevymezení. Ve výchově nesmí jít o potlačování agresivních sil, nýbrž o jejich kontrolu. Tabuizace agresi ze světa nesprovodí. Stejně tak ji ze světa neodstraní pedagogická agrese, jejímž cílem je donutit děti k pokoji a míru.
Na druhé straně nelze dát agresi volný průchod. Je třeba ji civilizovat pomocí pravidel, aby nenabyla nehumánních dimenzí.
Kdo své sebelépe míněné cíle staví nad cíle dětí, ten jim ukazuje, že k prosazení svých cílů je zapotřebí hierarchie a moci. To říká psychoanalytik Wolfgang Schmidbauer. Smyslem života pak není žít svými niternými pocity a touhami, odpovídajícími stupni vývoje dítěte, nýbrž „potlačit své nitro a na jeho místo dosadit očekávání vnějšího uznání“, abychom citovali přímo Schmidbauera.
Mnoho dětí se však něčemu takovému brání. Pouštějí se do mocenského boje, na jehož konci bývá pomsta a touha po odplatě vůči dospělým.

Jedná se o ukázku z knihy Výchova dětí krok za krokem vydal Portál, 2007

Napsal/a: Jan-Uwe Rogge

Toto taky stojí za přečtení!

Jaké vybrat odrážedlo pod stromeček?

Chcete mít ze svého potomka vášnivého cyklistu? V určitém věku už nestačí jít příkladem. Vlastní dvoukolé odrážedlo, které je jedním

Čtu dál →

V jakých lázních vám zajistí hlídání pro děti?

Touží vaše srdce po lázních, ale říkáte si, že děti jsou pořád ještě malé, tak vám nezbývá než o

Čtu dál →

Dětský svět v zahradě? Vsaďte na bunkr, hmyzí hotel nebo malé hřiště

Hledáte recept, jak děti vylákat na zahradu, aby se vydováděly na čerstvém vzduchu a měly jste je přitom na

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist