Představy o prenatálním vývoji, které dnes naše společnost má, vycházejí ještě v mnohých ohledech z názorů, jež byly rozšířené dříve o kojeneckém období. V posledních deseti letech se rozhodně prosadilo vědomí, že kojenec je velmi živý tvor, který aktivně ovlivňuje své okolí, je s ním v neustálé interakci, a tím se podílí na řízení svého vlastního vývoje.
V současné době zažíváme podobnou proměnu paradigmat v oblasti našich vědomostí o prenatálním období života. Věda začíná postupně přijímat také psychologické aspekty těhotenství a porodu. Výsledky výzkumů z oblastí neurobiologie, psychologie, biologie chování a nauk zabývajících se zkoumáním stresu se k sobě přiřazují jako skládačky a společně vytvářejí obraz nenarozeného dítěte, které se duševně vyvíjí již v matčině těle. Nově vznikající obraz nás nutí hledat odpovědi na otázky, které jsme si v této podobě ještě nikdy nekladli. Je nutno hledat počátek duševního vývoje teprve tam, kde dochází ke sdružení s vlastním vědomím? Je k tomu třeba schopnosti mluvit? Závisí vše na fungující nervové soustavě? Které funkce nervové soustavy jsou k tomu v jednotlivostech nutné? A v neposlední řadě otázky, které vše rozhodují: Kdy se vůbec začíná člověk duševně vyvíjet? Je už shluk buněk, zárodek nebo plod člověkem, anebo ještě není? Nehledě na to, že odpovědi na tyto otázky byly a jsou v oblasti zkoumání zárodku stále aktuální a mají dalekosáhlé politické a hospodářské následky, v každém případě jde o hlavní otázku:
Je třeba dívat se na tělo a na duši jako na dvě oddělené entity, nebo jsou to dvě strany téže mince? V naší společnosti jsme si zvykli na dualitu těla a duše: tělo svěřujeme lékařům a duši dáváme do péče psychoterapeutům či duchovním. Když hovoříme o duševních jevech, používáme zcela jiné pojmy, než když popisujeme tělesné pochody. Když chceme hovořit o neoddělitelnosti ducha a těla, úplně nám chybí vhodná slova. Stejný problém pak máme, když chceme popsat, jak probíhá vývoj dítěte v matčině těle. Právě zde není možné vyhnout se hledání výrazů, které by popisovaly stejně tělesné, jakož i duševní dění a zároveň to, jak na sebe obojí vzájemně působí.
Právě prenatální vývoj nás učí, že tělo a duše jsou nerozlučně spojeny. Ať už jde o oplodněné vajíčko, zárodek nebo ještě nenarozené dítě, vždy je to živá bytost, která v sobě slučuje tělesné i duševní komponenty v jeden celek. Lidský organismus nevzniká tak, že buňky nejprve vytvoří tělo a k němu někdy později přibude duše. V té míře, jak se tělo během prenatálního vývoje stále více vymezuje, se současně a neoddělitelně rozvíjí také duše nenarozeného dítěte.
Napsal/a: Gerald Huter, Ingeborg Weser
