Dlouhých sedm let

Jmenuji se Iveta, je mi 27 let a nyní jsem už šťastná maminka 17ti měsičního Jakoubka, ale před několika lety to tak, bohužel, nebylo…

Začnu vám vyprávět svůj životní příběh. Mým snem bylo šťastně se vdát za báječného muže a o svatební noci zplodit potomka. Vdávala jsem se 13.6.1998 za svého milovaného muže, Vitězslava Gabzdyla, bylo mi v té době 19 let a jemu 23let, celý svatební den byl moc krásný – něco jako pohádka.
Jenže od naší nádherné svatební noci uplynul rok a já stále nemohla přijít do jiného stavu, byli jsme z toho moc špatní, ale lékaři pořad řikali, že máme čas. A čas plynul, z jednoho roku se to najednou přehouplo na třetí rok a to už jsem pochopila, že něco není v pořádku a proto jsem začala častěji navštěvovat svého pana primáře Fialu v Rychvaldě na gynekologii.
Jednou, když jsem k němu přišla pro radu, podíval se do mých papírů a řekl: „Paní Iveto, budete muset podstoupit umělé oplodněni, pošlu Vás s vaším manželem na malý výlet do Olomouce na soukromou polikliniku Fertymed.“ Chtělo se mi strašně moc plakat, nevěděla jsem v tu chvíli, co mu mám na to říct – ovšem touha po miminku byla silnější a my jsme se rozhodli, že do toho půjdeme.

Naše první schůzka s panem docentem Sobkem byla v takovém příjemném prostředí u něj v ordinaci, po mém vyšetření mi řekl, že nevidí problém, abych otěhotněla při ics. Na další schůzce v Olomouci jsem prodělala velmi bolestivé
vyšetření – na rentgenu pouštěli do děložniho krčku nějakou tekutinu, aby zjistili, zda – li mám průchodné vaječníky a vejcovody, ukázalo se, že jsem v pořádku a že se můžeme připravit na ics. Celý nadcházející týden jsem brala spoustu hormonů, stříkala jsem si sprej do nosu, každé ráno a večer jsem si vpichávala injekce do boku i okolo pupku, na tohle vše se dalo zvyknout,
nejhorší bylo to čekání, zda se v mých vaječnících vytvoří ve folikulu ten správný počet zdravých vajíček.
Najednou nastal den, kdy jsem měla jít na odběr vajíčka, nebála jsem se, věděla jsem, že jsem si zaplatila 500 Kč za krátkou narkózu. Po zákroku jsem cítila zvláštní tlaky v mém podbřišku, ale jinak jsem se cítila dobře. Po dvou hodinách mi sestřička řekla, že manžel dojel v pořádku domů (já jsem musela zůstat na klinice, abych se šetřila.

Po pár dnech jsme odjeli spolu domů, za tři dny jsme jeli zpátky na kliniku – na transfer, dozvěděli jsme se, že máme z 16ti vajíček dobré jen čtyři a že ty tři jsou silnější a to jedno je slabší, rozhodli se ale, že dají do dělohy všechny, celý zákrok byl něčím krásný, snad jsem si myslela, že dostávám pod srdce své děti a proto mi to dalo sílu vydržet celých 6 hodin jen ležet, nemohla jsem ani s nikým promluvit, navíc jsem ležela s Američankou a ta česky neuměla.
Ráno po probuzení jsem šla nahoru na pokoj, kde byl ubytovaný můj manžel, první, co jsem od něj dostala, byl polibek na mé bříško, a druhá věc bylo pohlazení po vlasech a povzbuzení se slovy – milačku, neboj, dobře to dopadne.

Ty dva týdny, co jsme čekali na výsledky, byly strašně dlouhé, jen jsem ležela a na nic jiného jsem nemyslela, než na svá miminka, která by se měla u mě v bříšku zabydlet. Po dalších čtrnácti dnech jsme jeli do Ostravy – Poruby na kontrolu, kde občas z Olomouce přijeli doktoři z Fertymedu. Měla jsem takový divný pocit v žaludku a pořád jsem doufala, že to vyjde, ale při ultrazvuku mi pan doktor Vodička sdělil, že je mu to líto, ale že to nevyšlo. Slyšela jsem tu větu celou zpáteční cestu domů, ve svém já.

Doma jsem to nevydržela a v náručí svého muže jsem se s pláčem zhroutila. Za dva měsíce jsem to celé podstoupila znovu, ale dopadlo to úplně stejně jako poprvé. Proto jsem se domluvila s panem docentem, že prozatím to třetí umělé oplodnění nepodstoupíme s tím, že podstoupím u „nás“ v nemocnici ještě jednu laparoskopii a že se potom rozhodneme, co uděláme dál. Pan docent mě pořád
přemlouval, ať to zkusím ještě do třetice, ale bohužel, i kdybych chtěla, tak už jsme ani na to neměli peníze a také hlavně nervy. Říkali, že třikrát to hradí pojišťovna, ale nebyla to vůbec pravda, za ty dva zákroky a dopravu do Olomouce jsme utratili přes 15.000 Kč, nikdo tomu nevěřil, až když jsme ukázali papíry, kolik co stálo, tak se nikdo nestačil divit.

Za nějaký čas jsme se s Vítkem domluvili, že zkusíme adopci, myslela jsem si, že Víťa bude proti, ale souhlasil. Podstoupili jsme společně pohovor u nás doma a pak nekonečně dlouhé testy v Karviné, celý rok jsme tam jezdili a pořad nás zkoušeli snad ze všeho, bylo to dost unavující, navíc jsme ani spolu nesměli být v jedné místnosti, každý byl někde jinde.

Po roce jsme slyšeli od paní psycholožky, že jsme úspěšně udělali psychotesty i pohovor, měli jsme z toho strašně velkou radost a šli jsme to tenkrát oslavit s našimi přáteli. Ale jestli si myslite, že to byl už konec, tak to myslíte mylně, teprve teď jsme začali čekat na dítě a to prý trvá i pět let. Takže jsem se dohodla s panem primářem, že zkusím podstoupit znovu laparoskopii. Domluvili jsme se spolu na termínu – 27.11.2003.

Nastupovala jsem do nemocnice s pláčem, hrozně moc jsem se té operace bála, v autě mě ještě Vitka utěšoval a řekl mi, že tam jít nemusím, ale já jsem mu jen oznámila, že to dělám pro naše dítě, které tak moc chceme.
Nastal den mé operace a já nedělala nic jiného, než jsem pořád brečela, sestřičky mě utěšovaly, že všechno dobře dopadne, ale já pořád cítila něco jiného, na sále mě pan primář s paní doktorkou pohladili po tváři, když viděli, že mi tečou z očí slzy, a řekli mi, že to bude dobré a až se vzbudím, tak bude po všem… S tou větou a myšlenkou na Vítu a dítě jsem zavřela oči.

Když jsem se po narkóze probrala, měla jsem hrozné bolesti a bylo mi moc špatně, sestřičky kolem mne poletovaly se samými injekcemi od bolesti, nakonec
jsem na „JIPce“ strávila celých deset dní, cítila jsem se tam ale strašně špatně a chtěla jsem už jít na normální pokoj. Při vizitě jsem to řekla doktorovi a on mi slíbil, že můžu, ale že nejprve mi musí vytáhnout z břicha dren,
souhlasila jsem a těšila se na pokoj, bez nějakého pipání kolem sebe.
Ale kdybych věděla, jak moc bolí vytáhnutí toho drenu, tak bych tam raději zůstala. Na normálním oddělení jsem stravila ještě asi týden a potom mi vytáhli stehy a já mohla jít konečně s Víťou domů.

Když jsme byli na odchodu s manželem, zastavil mě pan primář a řekl mi, „Do roku a do dne, paní Gabzdylová, ať jste tady u nás znovu, ale tady naproti,“ a ukázal na dveře do porodnice, já se jen na něj usmála a odešla domů. Za týden na kontrole po operaci mi sdělil, že mě pošle do Františkových lázní, aby se dalo vše do pořádku.
Mezi čekáním na lázně mi 10. 3. 2004 umřela babička, neměla jsem chuť vůbec na nic, natož se milovat, nebo něco jíst, moc jsem babičku oplakala a už jsem cítila, že potřebuji odjet někam pryč a uklidnit se. Naskytla se mi možnost jet s mamkou a přáteli do Žatce na chmel a tak jsem na tři týdny odjela, bylo tam skvěle a já se začala pomalu dávat dohromady.
Jednou večer mi volal Viťka, že mi přišel dopis oznamující nástup do lázní, možná jsem se těšila, ale také jsem věděla, že zase bude Viťa celý měsíc sám, bylo mi ho moc líto.
Nastal den našeho odjezdu domů, moc jsem se těšila na Vitka – až budu s ním a v jeho objetí a také na to, až mě po tak dlouhé době polibí atd. Strávili jsme spolu doma jen tři dny a už mě zase vezl do lázní, těžko se mi s ním loučilo, nebýt mého táty a bratra, kteří mě rozesmívali, tak bych zase nejspíš brečela.

Než si člověk někoho najde, tak se cítí být tak daleko od rodiny – moc sám. Ale asi hned po týdnu jsem si našla báječnou kamarádku z Třebíče, každičký den jsme spolu v podvečer chodily dávat Františkovi věnečky a hladit symbol plodnosti, a můžu Vám řict, že to není „lulík“ od chlapečka, ale rybička, kterou drží ve své ruce.

Prodělaly jsme takové procedury, které jsme vůbec neznaly, a některé nám byly s Hankou až k smíchu, ale pokud nám mají pomoct, tak proč je nepodstoupit. Čas letěl a blížil se den našeho odjezdu, už jsem se zase nemohla dočkat svého Vítka a celé své rodiny. Když Víta, taťka a jejich kamarád dorazili, byla jsem moc šťastná, ještě než jsme odjeli tak jsme prošli náměstí, které je ve Františkových lázních moc krasné a hlavně jsem se šla ještě pomodlit a rozsvítit svíčku do pravoslavného koslela.
V polovině cesty jsem usnula a probrala jsem se až v Ostravě, kousek od Bohumína, hrozně moc jsem se těšila na svou maminku a brášky. První, co bylo, když jsme dorazili, dala jsem si u mamky kávičku a vypravěla své dojmy z lázní, ale víc a víc jsem se těšila, až budu večer v naší postýlce s Vítkem.

Po dvou týdnech jsem se vrátila do reálu a dokázala zajít za svou babičkou na hřbitov s kyticí, chtěla jsem ji říct, jak mi moc schází a že už jsem doma. Jenže doma jsem se dost nudila a tak mi bráška přes jeho známou našel práci – úklid v nemocnici, nastoupila jsem k 1. 12. 2004. Práci jsem měla ráda, jen mi bylo dost úzko, když někdo umřel na oddělení.

Po pár týdnech u mne začly ranní nevolnosti. Nebyla jsem schopná v práci vůbec nic udělat a tak mi pomohly mé kamarádky v práci a s prací mi pomohly, aby se na mě nezlobila paní mistrová. Stejně na to ale přišla a děsně řvala, že jsem opilá, jenže já nepiji žadný alkohol. Poslala mě domů a já věděla, že jsem přišla o práci, měla jsem strach, co mi na to řekne Vitek, až dorazí domů.
Připustit si myšlenku, že jsem v jiném stavu bylo nemožné, ale i přesto jsem si cestou domů koupila těhotenský test, ale doma jsem jej jen obracela v rukou a neměla odvahu si ho udělat, po nějaké hodině jsem se rozhodla, že si jej udělám, a víte co tam bylo? Dvě krásně silné čárky, které znamenaly, že jsem těhotná, zhroutila jsem se štěstím a pláčem. Ale poté na mě přišel takový divný strach, co když je test špatný a proto jsem se rozjela do Rychvaldu za mou paní doktorkou, aby mi to potvrdila. Mezi tím jsem volala Vitkovi, že mi vyšel pozitivně test, měl radost, ale pořád tomu nevěřil.

Dorazila jsem na gynekologii a řekla jsem paní sestřičce Alence, že jsem asi těhotná a že je mi nějak špatně, položila mě na lehátko a čekala jsem v ordinaci na příchod paní doktorky Rejtové. Když se otevřely dveře a přišla paní doktorka, usmála se na mě a řekla, že si mám vyskočit nahoru, po prohlídce mi jen sdělila: „Blahopřeji Vám, Ivetko, budete mít krásný dáreček pod stromečkem, čekáte miminko,“ řekla to ale slovensky, ona je totiž Slovenka.

Na ta její slova jsem čekala celých dlouhých 7 let, rozbrečela jsem se štěstím a přidala se ke mě se i paní doktorka a sestřička.

Celou tu dobu stály při mě a byly pro mne velkou oporou. Byla jsem těhotná celých pět týdnů, takže už jak jsem nastoupila do práce, jsem byla těhotná. A čtyři dny před Vánocema jsem to zjistila a se štěstím jsem si vzala od sestřičky maminkovskou průkazku, na kterou jsem tak dluho čekala. Odcházela jsem moc šťastná a venku před střediskem už na mě čekal Viťa, ani jsem mu to neřekla a
začali jsme se dlouze líbat na chodníku, každý se na nás díval, ale nám to bylo jedno, věděli jsme, že budeme brzo tři.

Celé moje těhotensví bylo krásné, i to, že mi nebylo až do pátého měsíce dobře. Nastal den mého termínu, Jakoubek se měl narodit 12.8.2005, přesně v den
Vítkových 30tých narozenin, ale malému se na svět ještě nechtělo, nakonec mi porod museli vyvolávat a nakonec nám přišel na svět po čtyřech hodinách. Kubík se narodil 19.8.05 v 15:30, vážil 3430g a měřil 51 cm, znovu jsme všichni na sále i s mou paní doktorkou a manželem plakali štěstím, ale to už bylo opravdu samým štěstím.

A to je konec mého nebo našeho životního příběhu, těžko říct, co nám pomohlo, jestli to byly lázně, operace nebo i hormony, z kliniky v Olomouci to nikdo neví, ale jedno je jisté – ZÁZRAKY SE POŘÁD DĚJÍ. A já přišla do jiného stavu úplně přirozenou cestou.
Za ty všechny bolesti to nakonec stálo a chci vzkázat všem ženám, které mají ty stejné problémy, jaké jsem měla já, ať zatnou pěsti a vše vydrží – už jen kvůli miminku.

A jak to dopadlo s mou kamarádkou Hankou, která se mnou byla v lázních? Ta se stala 25.10.06 maminkou malého Patrička, otěhotněla umělým oplodněním.

Zazvonil zvonec a našeho životního příběhu je konec. Teď už jsme moc štastní s naším Kubíčkem, dělá nám jen a jen radost.

Svůj přiběh jsem si sama s manželem zažila, nejde o něčem psát, pokud to
člověk opravdu neprožije….

Napsal/a: Ivajn