Z dětského domova na vysokou školu?

Dítě, které vyrůstá v rodině, má čtyřicetkrát větší šanci dosáhnout vysokoškolského vzdělání než jeho vrstevník, který žije v dětském domově. Nepříznivý start do života je jen jednou z mnoha příčin, proč je cesta dětí z dětských domovů za vzděláním hodně složitá.

Dana Faltová, která letos nastoupila na 1. lékařskou fakultu do bakalářského studia, obor všeobecná sestra, a Miloš Nguyen, který získal bakalářský titul na Metropolitní univerzitě Praha a pokračuje v navazujícím magisterském studiu, patří mezi 171 mladých lidí, kteří vyrostli v dětském domově a studují vysokou školu. Zajímalo mě, co je příčinou, že děti z dětského domova nesměřují ke studiu tak často jako jejich vrstevníci. Dana Faltová si myslí, že příčinou může být denní režim dětských domovů. „Děti mají v domově daný režim, teď se píšou úkoly, teď je čas na učení, teď se půjde třeba hrabat listí. A myslí si, že když jim bude osmnáct, odejdou a budou si užívat svobody,“ popisuje Dana. Danu ke studiu „vyhecovala“ její profesorka na střední škole. „Apelovala na mě mnohem víc než na ostatní, byla ohromně důsledná. Třeba mi pohrozila, že když něco nemám, zavolá domů. Mě to hrozně štvalo, protože to ostatním nedělala, bylo mi to hrozně nepříjemné. Ale vyrovnala jsem se s tím a myslím, že mi tenhle přístup pomohl,“ vzpomíná Dana. „A pak to byl psycholog Petr Šusta z nadace Srdce na dlani. Pomohl mi jak s rozhodnutím, tak i s přípravou na přijímací řízení. Sice jsem chtěla dělat zdravotní sestru už od dětství, ale pořád jsem si říkala, jestli na to vůbec mám, a Petr mě přesvědčil, že ano.“ Dana už je dospělá, ale ředitelka dětského domova jí povolila výjimečné prodloužení pobytu v dětském domově. Dívka musí – stejně jako ostatní – dodržovat pravidla dětského domova, kam jezdí jednou za dva týdny na víkend. „Kdybych odešla z domova úplně, nevím, jestli bych se ke studiu dokopala. Musela bych chodit do práce,“ říká Dana. „Domov mi platí ubytování a dostávám peníze na jídlo.“ Když mi Dana řekla, kolik peněz má na den na jídlo, doslova mi spadla čelist. „Dostávám 85 Kč na den na jídlo. Všechno musím vyúčtovat, na účtu musí být vypsaná každá položka. Někdy je mi trapně, když za mnou stojí patnáct lidí a já čekám, až mi prodavač vypíše účet na tři rohlíky,“ popisuje Dana. „Je to ale něco za něco, podpora ze strany domova není úplně zadarmo. Je jasné, že pro to musíme něco udělat,“ vysvětluje tuhle zdlouhavou, ale nutnou praxi Miloš. Oba studenti dostali také příspěvek od různých nadací na pomůcky a učebnice.

Těžké začátky

Miloš zahájil školní docházku ve zvláštní škole. „V Lounech, kde jsem byl do svých šesti let, mě diagnostikovali na zvláštní školu. Přešel jsem do dětského domova se zvláštní školou v Jiříkově, žil jsem tam dva roky. Pak se dětský domov změnil na výchovný ústav a řešilo se, co se mnou. Pan ředitel z Jiříkova je manžel paní ředitelky dětského domova z Krásné Lípy, tak se mezi sebou dohodli a přeřadili mě tam. Díky tomu jsem nastoupil na základní školu; tam jsem jako druhák propadl v matematice a češtině. Dodnes mám ta vysvědčení schovaná. Po základce jsem šel na střední školu, obor služby a cestovní ruch, ale maturoval jsem až v jedenadvaceti letech. To už jsem byl na dětský domov hodně přestárlý,“ usmívá se Miloš. V dětském domově mohou mladí lidé zůstat až do šestadvaceti let, ale prodloužení pobytu jim musí povolit vedení ústavu. „Na střední škole mě hodně motivoval domov, mě ani nikdo jiný motivovat nemohl. Nikoho jsem neměl, až později jsem poznal jednoho svého rodiče. Ani jsem z domova nikam nejezdil. Díky paní ředitelce dětského domova v Krásné Lípě jsem se dostal z Jiříkova k nim; ona a tety vychovatelky mě povzbuzovaly. Ostatně i Dana věděla, že nepůjde na učňák, ale studovat, jen možná hned nevěděla, jestli bude studovat zdravotní školu,“ vypráví Miloš, kterému skočí do řeči Dana. „Rozhodovala jsem se mezi kosmetičkou a zdravotní sestrou, jenže jsem se setkala s tím, že mi některé vychovatelky řekly, že na zdrávku nemám a že se tam nemám cpát. Že budu jenom zklamaná. Tak jsem se rozhodla, že tam půjdu a že jim ukážu, že na to mám,“ směje se Dana. Miloš doplňuje, že v jejich dětském domově je ale mnohem víc středoškoláků než v jiných zařízeních.

Naďa Dittmannová, která vede organizaci Spolu dětem, komentuje Danino a Milošovo vyprávění. „Myslím si, že váš dětský domov, i to, jak vás motivovali, je opravdu výjimečné. Často je to tak, že dětský domov má omezené kapacity, navíc je možná trochu pohodlnější poslat děti na učňák, který je v okolí než je nechat dojíždět na střední školu nebo je nedejbože pustit na internát. Setkala jsem se s mnoha řediteli, kteří děti nechtějí pouštět na internát právě kvůli možným problémům,“ vysvětluje Naďa Dittmannová. „Navíc řada dětských domovů je na severu Čech nebo Moravy, kde nejsou velké možnosti, jsou problémy s dopravou, nejezdí tam vlaky, autobusy. A když se má vybrat škola, která je co nejblíže, je to hodně těžké,“ doplňuje.