Tak jsem tu zpátky s pokračováním toho našeho „školkového povídání“. Když už víme co s sebou a co mají ty naše prdelky umět, tak je tu otázka „Jak na to, aby se jim tam líbilo?“ No to je těžké… To jsem vám toho moc nenapsala, viďte?!
No, jenže ono je to opravdu moc těžké!!! Každé dítko je jiné a na každého zabírá něco jiného a každý si na školku zvyká jiným způsobem.Já za sebe rozděluji příchozí děti do tří skupin.
1) Děti, které si zvykají od prvního dne dobře, líbí se jim ve školce, jsou spokojené, a tak to i po celou dobu zůstane.
2) Děti, kterým se tam také líbí. Nastoupí s úsměvem, který se po určité době ztrácí, po týdnu zjistí, že to je napořád a jim se to nelíbí. Nebo přijde nemoc, chvilku jsou doma, a pak se jim nechce zpátky.
3) Děti, které přicházejí s brekem hned od začátku a jsou rozhodnuti, že teda ve školce být nechtějí, nelíbí se jim tam a chtějí být s maminkou.
Všechny děti mají ale jedno společné. Díky vytrvalosti, obrnění nervů a šikovného přístupu maminek a učitelek si na školku postupně zvyknou a budou se do ní těšit a budou do ní všichni přicházet s úsměvem a místo toho, aby se držely maminčiny nohy, vlítnou mezi kamarády a mnohdy zapomenou dát i pusinu na rozloučenou.
Důležité je „zvykání si na školku“! Budu se opakovat, ale každá školka tohle má nastavené jinak. Mně se osvědčilo to, aby „zvykací období“ s maminkou bylo maximálně týden. Probíhá to u nás asi tak, že maminka přijde například s Honzíkem do školky, prohlédnou si a seznámí se s prostory školky, zahradou a s tím, co se ve školce dělá, co Honzíka čeká a jak bude den probíhat. Ze začátku tam maminka je s Honzíkem, je to tak na dvě hodinky. Další den maminka přijde s Honzíkem a podle toho, jak to zvládá, si odejde na nákup a za hodinku si pro Honzíka přijde. Když to jde dobře, tak další dny tam Honzíka nechá a vrátí se pro něj po krátké době.
Po týdnu najedem do toho modelu, který maminka potřebuje, jestli si bude brát Honzíka po obídku nebo až po spinkání. Tady bych se pozastavila. Pokud maminka bude potřebovat častěji vyzvedávat po spinkání, tak najet hned na to spinkání a to „po obídku“bude za odměnu. Ono opravdu záleží na dětech. Někdo v pořádku bude chodit po obídku domů, a pak zůstane spát a někomu to dělá problémy, proč najednou tam má i spát a to zvykání pak vlastně probíhá dvakrát.
Já jsem na tohle týdenní zvykání najela ve chvíli, kdy jsem si sama naběhla. Chlapeček plakal a plakal a maminka se nemohla hnout a zůstávala na jídlo a celý den. Nevadilo by mi to, kdyby se to lepšilo. Po 14 dnech to bylo stále stejné, tak jsem se s maminkou dohodla, že to tak dál nejde, že to bere jako návštěvu s maminkou a žádný posun tam k lepšímu není. Vše se časem krásně urovnalo, ač se slzičkami, ale pak to byl můj mazlík a okupoval moje koleno a né koleno maminky.
Všem maminkám, co jejich prdelky pláčou, radím jedno… vydržte, neustupujte!!! „Dnes tedy nemusíš, tak já tě vyzvednu po obídku.“ atd. Vím, zní to tvrdě, ale věřte, že to je ta správná cesta. Musím přiznat, že kolikrát beru plačící dítě od mámy z náruče, někdy tedy vytrhávám, ale zatím se mi dařilo všechny během krátké chvilky nalákat na hraní, malování, mazlení atd. Maminkám, pokud je to možné, radím, ať zůstanou v šatně a přes okýnko koukají, že děti za chvíli přestanou a hrají si.
Jsem taky máma a ta představa je pro mě šílená!!! Chápu, jak jsou pak maminky v práci celý den k ničemu, protože opustily svoje uplakané dítko, které si zatím vesele hraje. Někdy i posílám sms, že je vše ok. Samozřejmě některé pláčou i přes den. Vzpomenou si na maminku a znovu vymýšlím, jak je zabavit a utěšit, ale s postupem času je to jen a jen lepší. Ač je to nevýchovné, tak slibte nějakou odměnu – sladkost, hračku, houpačky, cokoliv, co mají vaše děti rády. Proč né cokoliv, aby ten jejich vstup do nového světa byl co nejpříjemnější a co nejméně bez slziček. I já uplácím sladkůstkami 🙂 Mám je vždy v kabelce, abych byla připravená. Je mi jich líto. Jsou to sluníčka, která byla jen se svou maminkou a najednou jsou s cizí ženskou, s kupou dětí a musí toho tolik nového zvládnout.
Věřím, že důležitá je i domluva mezi rodiči a učitelkou, co má dítě rádo a na co by se dalo „utáhnout“. Také se stavím za to, vše hned řešit s rodiči, ať dítko z jakéhokoliv důvodu doma brečí, že ho Pepíček štípe, nechce pít ve školce mlíko atd. Hned říct a dohodnout se. Ono se to nedá všechno ohlídat, ale pak už je tomu možné zabránit a vyhnout se nepříjemným situacím… no a hlavně, nedorozuměním mezi rodiči a učitelkami.
Moc Vám přeji, ať těch slziček je jen malinko a „školkové období“ je pro Vaše prdelky to nejhezčí…
Napsal/a: Bamiska
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (12 vyjádření)
Chtěla bych Vás požádat o vyplnění dotazníku, jehož data budou použita k vypracování případové studie v rámci mého studia na Masarykově univerzitě na téma „Analýza požadavků (potenciálních) zákazníků na druh a kvalitu služeb poskytovaných mateřskými školami“.
Dotazník je anonymní. Za jeho vyplnění předem děkuji a prosím o pomoc se sdílením…
http://www.vyplnto.cz/databaze-dotazniku/pruzkum-materskych-skol-v-br/
Hanino, to je dobrý postřeh, ani jsem si to neuvědomila. Nevím, jestli to bylo za nás lepší, ale jiný určitě. Já mám dvě kamarádky z raného dětství (z písku) dodnes 🙂
Marinado já to vím,že jsem měla na to štěstí.Vím,že každý dítě je jiné.Jen snad to bylo tou dobou,že ty děti byli jiný.Mám pocit,že když tak pozoruju okolí a děti na písku jak málo se druží a hrají pospolu mám pocit,že za nás to bylo jiný…
A nebo jsem již ve věku,když i nám starší říkali : za nás to bylo jiný…lepší? Kdo ví. :-).
Bami vím jak to myslíš,ale řeknu na rovinu,že dneska s odstupem času bych asi spíš byla víc s dětmi.Je to tím,že mám pocit,že mi hooodně rychle vyrostli a svým způsobem jsem o moc přišla a tak začínám chápat maminy,že jsou s dítky víc.
A jako jsme každá jiná / zvykáme si na životní změny/,tak i naše děti potřebují svůj čas.Jako na mluvení,chození tak i na zvykání nového.
bamisko, úplně jsi mě svým článečkem dojala a vzpomněla jsem si také na prvotní nadšení a posléze na pláč a „odtrhávání“… 🙂 Musím říct, že jsme doposud měli štěstí na taková sluníčka, jako jsi Ty a jsem za to ráda. A tuším, že to tady už někdo psal, nám se nakonec osvědčilo, že vodil syna ráno do školky tatínek a zůstalo to tak doposud. Oni totiž „jsou chlapi a zvládnou to“.
A dneska, když mimořádně vedu ráno já, tak mi občas zapomene dát pusu a rozloučit se a už maže za kámoši… 🙂
Díky, bami, piš dál!!!
no tak to jste mě zase dojaly holky moc děkuji za komentáře a za hezoučká slovíčka…..ale tolik chvály snad ani nezasloužím jsem to nepsala kvůli tomu 😀 díky stejně je to milé
HP ráda tě tu vidím
lien tak se to krátí jsem zvědavá co písneč jak je to u vás
suodal to je paráda, že i tak nepříjemné prostředí dokážou učitelky zpříjemnit, a jak jste dopadly myslela jsem na tebe
marinádo děkuju za taková slova mám děti ráda a i kvůli tomu abych mohla dál zůstat kde mě to baví jsem s třema dětma dodělávala vš 😀
myslím že Hanina má částečně pravdu, pokud dítě je zvyklé „nebýt jen s maminkou“ tak nástup je mnohem jednodušší ale s tím se asi musí začít dřív než ve čtyřech letech ale hned od malinka..když dítě je od malinkata u tetiček babiček a né stále s maminkou tak mu podle mě přijde přirozenější že i ve školce je s někým jiným, příjde mi to jako dobrý Hanči postřeh…….tak nějak usuzuju podle toho mého malého prdoly je mu rok a půl…byl a je stále na mě fixovanej, máme to nastavené nemocnicema to víte, ještě před pár měsíci vadilo že na něj babička promluvila nebo švagrová…ted chodí na návštěvy častěji a i si s nima zahraje, včera jsem tu shodou okolností měla na celý den mamku pomáhala mi s malým nebylo mi dobře a překvapilo mě jak malej šel za babičkou a táhnul ji na zem k autíčkům at si s ním hraje a mě nechal ležet na gauči…no ale uvidíme co nás jšdnou čeká, ale i toto vidím jako správnou možnost tomu pomoci nebýt stále jen s ním…na sruhou stranu příjemné i chvilky na odpočinutí a nebo dohnání restíků co máme…
Hanino, dovolila bych si tvrdit, že jsi měla spíš štěstí a není to až tak Tvoje zásluha. Ne všechny děti se narodí s tím, že chtějí být v kolektivu a můžeš je pak dávat na hlídání komu chceš – ony tam jsou nešťastné stejně tak jako později ve školce…než rezignují (mírněji se to nazývá „než si zvyknou“).
Jo jsou to strasti,který se mě naštěstí vyhnuly. Ono taky hodně záleží už na přístupu před začátkem školky.
Příklad : moje děti byli zvyklé od malička být mezi dětmi.Odkládání u kamarádek na pár hodin,když jsem potřebovala něco zařídit.Možná to bylo i tím / ač pro Vás nepochopitelné „odložit“ dítě po prvním roce do bývalých jeslí /,že byli zvyklé od malička na kolektiv,takže přechod nebyl tak těžký.Ba naopak.
Kamarádky děti byli stále jen s ní.Nebyli zvyklé ani půlhodinky bez ní.Ikdyž jsme s mými dětmi se pravidelně scházeli,dalo by se říct,že společně vyrůstali byli na ní tak fixovaný,že povinná docházka v pátém roku byla pro ně utrpení.
Ono je to krásné mít svou princeznu / raráška/ jen pro sebe,ale přehnanou péčí se na těch dětech hodně podepisujem a pak se divíme,že nejsou najednou tak jako ty ostatní a nechtějí od nás a tak trpí děti i rodiče.
Děti asi víc,protože si neumí vysvětlit proč najednou je maminka nechává a že musí do práce je jim šuma fuk.
Obdivuju ty učitelky,které mají tolik trpělivosti a je jisté,že musí mít své povolání moooc rády,aby to zvládly rok co rok….
Opravdu pěkně napsané, sama mám zkušenost s výbornými „tetami“, takže jsme měli asi štěstí. kolikrát svého dvouletého syna nechávám ve školce plačícího v náručí učitelky, ale jen co zaběhnu za roh, tak už je v klidu. a když si pro něj odpoledne jdu, tak si mě skoro ani nevšimne, jak dobře se tam baví 🙂
Bamiska, velký dík za hezký článek a hlavně za to, jaká jsi PANÍ UČITELKA.
Bami, neměla jsem možnost ti poděkovat za „první díl“…tak ti děkuji za „oba díly“!!! 🙂 Moooc pěkně jsem si početla!!!! Takových učitelek víc a děti nebudou chtít chodit ze školek domů!!! 🙂
Teď v nemocnici jsme narazili taky na skvělou odpo-paní učitelku. Holky se jí už nemohly vždycky dočkat!!!!
bami. moc pěkné, nás už to čeká za týden, tak doufám, že narazímme na takovou učitelku jako jsi ty. Myslím, že osobnost učitelky a její empatie a postoj k dětem je klíčovým faktorem a závisí na něm zda se dítěti bude líbit nebo ne.
Ahoj Bamisko,
díky za krásné článečky 🙂 Vidím, že patříš mezi ty správné citlivé učitelky, které má okolo sebe díky bohu i Elinka.
Prošly jsme si s Elinkou různými fázemi ve školce za ty více jak dva roky. Od počátečního zvykání, kdy jsem docházela do školky s ní a pobývala tam. Pak postupné odlučování a skončily jsme u klasického nuceného odejmutí učitelkou 🙂 A přesně jak píšeš, byla sice chvíle křiku, která se ale hned změnila v ticho. Pravdou je, že neskutečně tehdy vypomohl manžel, kdy první dny ji vozil on, protože Elinka to více brala definitivně. Učitelka pravidelně první dny psala sms, že je vše ok atp.
Snažili a snažíme se být k ní maximálně ohleduplní a citliví a hlavně otevření jejím dětským strastem, co se týká vztahů mezi dětmi. Díky bohu patří k otevřeným dětem, takže není problém z ní dostat, co jí ten den trápilo a tak druhý den jde do školky s úsměvem. Pokud bylo špatné ráno a jí se nechtělo, tak vždy věděly, jak jí namotivovat.
Do výchovy učitelek se nemontuji, ono ani není proč. Myslím, že waldorfská pedagogika je fajn a nemám pro ti ní nic 🙂 Sice mě volný režim v určitých oblastech někdy nenechával chladnou, postupem času jsem zjistila, že dětem to takto vyhovuje a znají své hranice.
Když to vezmu hodně globálně, tak školka je pro Elinku hodně motivační. Je vidět ty obrovské pokroky v jejích dovednostech. Vzhledem k tomu, že ve třídách jsou děti všech věkových kategorií, tak bylo vidět, že starší děti jsou dokonalým hnacím motorem.
Pokud školka funguje jak má a má skvělý personál a rodiče se nemusí zabývat něčím, co je všude jinde normálně řešitelné, pak mají děti i rodiče čas a chuť radovat se z možností, které nabízí.
Všem přeji, aby narazili na ty správné učitelky, pro své dětičky 🙂
Nepřihlášená HP
Mobile Sliding Menu