Spousta dvojic si již na samém počátku vztahu slibuje mnohé, včetně toho, že vůči sobě budou navzájem vždy upřímní. I kdyby to mělo bolet. Budiž, ať si nakonec slibují, co chtějí! Mnohem horší je, když se daného mýtu později i drží.
A nejhorší je, když jej začínají používat jako zmíněné kladivo.
Nejen v rukou žárlivce se pak může snadno změnit v přímo smrtící zbraň.
Nejraději bychom měli přehled nejen o každém partnerově kroku, ale dle možností i o jeho myšlenkách, touhách a snech. Nejen aktuálních, ale pokud možno i minulých. Nejraději bychom zmapovali každý jeho dosavadní krok, nejpozději od početí až do současnosti. Manželství vnímáme jako prostor, v němž nikdo nemá sebemenší právo na nějaké soukromí. Legitimizujeme tak i lustrace mobilů či elektronické pošty. Naše komunikace je plná nepříjemných zjišťovacích dotazů – „Kdes byla?“, „Jak drahý byl ten klobouk?“, „S kým ses to bavil?“, „Proč se na tebe ta ženská dívala tak divně?“ – až po perly typu: „Na co myslíš?“, „Poznalas někdy lepšího milence, než jsem já?“ Připusťme na chvíli, že jsou i páry, které podobnou hru dobrovolně přijmou. Až zpětně se pak diví, jakou paseku v jejich soužití nadělala. Napadá mě jediná analogie, možná vám bude připadat poněkud nepatřičná, s tím ale já nic nenadělám. Představuji si, jak se oni dva již dlouhé roky pohybují před sebou pouze zcela nazí, a zároveň se děsně diví, pro
č se ze vztahu postupně vytrácejí poslední zbytky touhy.
• I v manželství má každý právo na vlastní soukromí. Je pouze na nás, o jak velkou část z něj se s partnerem podělíme.
• Není pravdou, že v dobrých manželstvích nemá tajemství místo. Naopak! Pravdou je, že právě dobrá manželství unesou i přiměřenou míru nejistoty.
• Což však neznamená, že bychom si měli navzájem lhát. Stačí, že si nemusíme říkat úplně vše.
Napsal/a: Petr Šmolka
