Schyluje se k rozvodu… A co dítě?

Pohoda se vytrácí, období relativního klidu jsou stále kratší a kratší. Pokusy nabídnout alespoň symbolicky ruku ke smíru se nedaří. Naopak bývají vnímány jako skrytý útok. Hádka stíhá hádku, eventuálně bývají hádky prokládány uraženým mlčením.

Co je u partnera „jiné“ než u mě, to již dávno není „hodno lásky, protože rozmnožuje život“, jak kdysi poznamenal Karel Čapek. Stává se to zátěží. Jindy je to vnímáno jako zlotřilost, takřka vždy trestáno. Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá. Není tedy divu, že trest rodí trest, snahu po odplatě.

Úvahy typu „on mi udělal to a já mu to oplatím takhle, řekl mi takto a já, hned jak budu mít první možnost, mu povím ono“ se stávají vládnoucími myšlenkami, kterým věnujeme značnou část času. Řetěz odplat a třeba i drobných pomst se tím ukuje až k manželské krizi. Občas pak nastane zoufalý pokus o nápravu typu „jsme slušní lidé, musíme se domluvit, sedneme si ke kávě a vyříkáme si, co se jednomu na druhém nelíbí“. Takový experiment je samozřejmě již předem odsouzený k neúspěchu a jen prohloubí vzájemnou trpkost. Vzniká negativní zaměření – máte dobrou vůli přijít se vstřícným návrhem, začnete mluvit a do pár desítek sekund se začnete hádat.

To, že se lidi v této fázi více přou o peníze, že spolu nesouloží, nebo jen málo a často s pachutí trpkosti, že se hádají, ještě není samo o sobě tak zlé. Snad nejhorší je ztráta manželské solidarity. Už si prostě vzájemně nepřejí nic dobrého. Dokáží se zle shazovat před příbuznými a známými, samozřejmě i před dětmi. Nevyjdou si vstříc ani tam, kde jde o reprezentaci navenek, vně rodinu. Setkali jsme se i s tím, že číhání na chybu druhého a jakési vzájemné vyčkávání, „kdo komu nakonec uškodí“, vedlo k tomu, že v zásadě milující rodiče ponechali své dítě „nevyzvednuté“ v MŠ. Samozřejmě se to nakonec objevilo v soudním spisu včetně fotokopie lístku na dveřích, v němž sousedé oznamovali, že dítě je u nich. Otázce, kdo vlastně měl tehdy pro dítko přijít, byla věnována dvě soudní stání. Výsledek – otazníky zůstaly.

Obecně vzato u batolat je v dané situaci zaznamenáno víc projevů denního a nočního strachu. U předškolních dětí je zaznamenán vyšší výskyt směsi agresivity, panovačnosti a sebeobviňování. Předškoláci a mladší školáci mají tendenci obviňovat z rozpadu rodiny sebe sama. Od osmi let zhruba do puberty je čas „střídavého obviňování rodičů“. Za viníka bývá považován střídavě jeden a druhý z rodičů. Typické je i střídání  agresivity jak vůči sobě, tak i vůči jiným. Traduje se, že problémy dívek vrcholí spíše v době před rozvodem a v časech rozvodových bojů. U chlapců pak až po čase, tedy po rozvodu, ale to často i překvapivě  dlouho.

Zdá se, jako by v této fázi lidé jednali podle rčení: čím hůře, tím lépe. Je  jasné, že protějšku nebude do skoku, pokud budou proti němu stát děti. Z toho pak vyplývá snaha získat je na vlastní stranu, ovlivnit je, nebo je alespoň seznámit s vlastní verzí konfliktu. Zkušená soudní znalkyně H. Drábková publikovala již v roce 1973 šest stupňů podobného ovlivňování. Má na mysli ovlivňování dětí po rozvodu, ale stále častěji se setkáváme s tím, že lidé vyznávající bojové strategie nechtějí nechat nic náhodě a takto začnou děti ovlivňovat již dávno před rozvodem. Pokud si tatínek, který si donedávna dětí vůbec nevšímal, začne s potomky hrát, brát je do ZOO, na výlety, to vše v situaci, kdy se manželství rozpadá, je vcelku jasno, „která bije“. Citovaná autorka v přehledu, který je skutečným evergreenem, postupuje od nejdrastičtějšího a nejsnáze poznatelného k stěží identifikovatelnému.

1.  Primitivní vyhrožování a navozování strachu

Například: Když půjdeš s tatínkem, tak ten tě zbije (zabije, odnese).

2.  Vnucování nepravdivých prožitků

Jeden z rodičů vypráví dítěti zkreslené příběhy o tom, jak strašný byl život před rozvodem. Například: Víš, maminka vůbec nevařila a byla pořád opilá. Jestliže se třeba vymyšlený příběh opakuje s odvoláním na „však si vzpomeň“, bývá vnímán jako pravdivá historie.

3.  Přesvědčování dítěte

Tatínek nás opustil, bil nás, nedával nám peníze. Po mnoha opakováních se dítě takto k otci (samozřejmě je-li přesvědčováno proti matce, pak k matce) chová.

4.  Nenápadné působení

Povzdech, pláč, bezradné pokrčení ramen. Výroky typu na maminku se raději neptej.

5.  Formální slušnost, ale nic víc

Dítě je například nevýrazně, chladně vyzváno, aby se obléklo a šlo za otcem, matkou. Slovům nelze nic vytknout, ale tón hlasu a další mimoslovní sdělení jednoznačně ukazují, co si dotyčný myslí. Pro ilustraci toho, že slova sama o sobě mnoho neznamenají, lze vzpomenout na poslední vystoupení publicisty, novináře a literárního kritika Záviše Kalandry před soudem, který ho zcela nevinného poslal v padesátých letech na  popravu. Kalandra si tehdy oproti předem připravené režii procesu vyžádal poslední slovo a řekl: „Cítím se zavázán, abych na tomto místě poděkoval svým vyšetřujícím orgánům za bezpříkladnou korektnost, a to zejména proto, že jsem předával pomlouvačné a skrz naskrz vylhané zprávy o tom, jako by na tomto úseku našeho lidově demokratického státu docházelo k nějakým ukrutnostem nebo nespravedlnostem.“  Úmyslně jsme zvolili tak silný kalibr.

Cítíte z Kalandrova projevu také ono maskované zoufalství člověka na konci? Jako by z něj mrazilo. Jak také jinak, když šlo o ironii jako o poslední zbraň člověka jdoucího na smrt. Leč dítě může obdobnou míru neštěstí a bolesti slyšet ve slovech: „No teď už mě nepotřebuješ, maminka tě bude vychovávat výborně a najde ti jiného, lepšího tatínka, než jsem já.“ V rozvodových záležitostech jde v ironických sděleních o  chladný kalkul manipulující s dítětem.

6.  Působení na dítě

Nejde o vědomé ovlivňování proti druhému. Dítě vycítí třeba i zastíraný záporný postoj. S druhým z rodičů nejde třeba proto, aby prvnímu neudělalo bolest. Ne vždy probíhá krize ve vší hrůze vyrovnaně. Tak, že oba partneři chtějí dosáhnout rozvodu.