Víme, že rozvod je vážná, stresující a nepříjemná záležitost. Jak to udělat, aby proběhl slušně a šetrně? Manželské poradenství se věnuje záležitostem rozvodovým i porozvodovým…
Bídáci a ubožáci
Právě před čtvrt stoletím nazval Ivo Sedláček pozice účastníků v asymetrické rozvodové situaci (zřejmě s ohledem na veřejné mínění a s patřičným nadhledem) pozicí bídáka (to je ten, kdo se snaží manželství rozbít) a ubožáka (toho, kdo ač bídákem různě atakován, chce manželství udržet). Bídák bývá ztotožňován s navrhovatelem rozvodu, ubožákem je jeho odpůrce. Termíny svádí k černobílému vidění. V praxi je to pochopitelně složitější.
Poradce by měl být schopen pomoci oběma účastníkům rozvodového sporu. Není důležité, kdo se na něj obrátí jako první. Ubožáka je potřeba především povzbudit a zamezit jeho pocitům nedostačivosti. Ty jsou totiž mimo jiné podhoubím pro různé formy agrese. Rozvod je dále třeba alespoň částečně přeznačkovat: oproti přístupu „pryč a pryč je všechno“ je potřeba zdůraznit realitu, která bude sice jiná, ale nemusí být zcela tragická. Klientům v daném postavení nabízíme pomoc při hledání jejich ´houslí´ – název jsme odvodili od jedné klientky, která si po rozvodu dovezla od rodičů své, před lety odložené, housle a pokračovala v kdysi přerušených cvičeních. Hrála nevalně, leč ráda. Kocour, který jí na rozdíl od manžela zůstal, její amatérismus nekomentoval a toleroval. Je dobré najít si takovou, třeba polozapomenutou, emoční podporu.
Miroslav Plzák kdysi publikoval trik, kdy se s atraktivními klientkami prohlašujícími „zůstanu sama“ sází o láhev Cinzana o to, že do roka samy nebudou. Údajně pravidelně vyhrával. Racio sázky spočívá v tom, že ubožák potřebuje povzbudit, restaurovat sebevědomí – a to i partnerské. S novými láskami by ovšem neměl spěchat. Jen přiměřeně sebevědomý člověk dokáže odolat atakám ´sebepotvrzující promiskuity´ – přehřšli náhodných, krátkodobých vztahů, jejichž smyslem není nic jiného, než dokázat sám sobě, že je o mě zájem.
S ubožákem zásadně nehrajeme berneovské hry typu To je hrozné, viďte, ba ani Prosím nekopat. Velice varujeme před využíváním v dané chvíli velice lákavé hry Už tě mám, ty darebáku! Lamentováním ani kvílením nad situací nikomu nepomůžeme. Nepomůže ani hledání nedostatků různých řešení: v souvislosti s rozvodem nelze hledat řešení ideální pro všechny zúčastněné. Reálným maximem je nalezení nejlepšího ze všech špatných řešení. To platí i ve vztahu k dětem. Pod tlakem katastrofické zjednodušující osvěty mívá ubožák dojem, že děti poznamenané rozchodem rodičů zákonitě skončí jako narkomané, delikventi, psychiatričtí pacienti, prostituti a prostitutky; v nejlepším případě pak jako osoby chronicky nezaměstnané. Vesměs jde o zneužití statistik. Ty sice přinášejí náznak určitých souvislostí daného typu, leč rozhodně nepotvrzují ortel, ba ani vysokou pravděpodobnost.
I když poradce není právníkem, rozhovor často zabrousí k majetkovým a bytovým otázkám. Podporujeme spravedlivé rozdělení, korigujeme mýty typu „vydělal jsem na to, postavil jsem to… je to moje!“ Zklidňující vliv na osoby doposud zcela nezahlcené rozvodovým bojem mají informace o tom, kolik vlastně stojí majetkové vyrovnání prostřednictvím soudu za účasti advokátů. Lidé obvykle odhadují asi čtvrtinu potřebné sumy.
Bídák by měl být rozvodovým poradcem především přijat, bez apriorního označení za špatného. Mnohokrát jsem se setkal s bídákem, který byl do své role okolnostmi a okolím vmanipulován a trpěl masivními pocity viny. Neméně často jsem se setkal s ubožákem, který nebyl zdaleka tak ubohý, jak předstíral. Velmi častý je mix obou rolí. Bídák může dosti trpět a ubožák dokáže leckdy jednat bídácky… a připadat si přitom jako ztělesnění spravedlnosti.
Velkou pozornost je třeba věnovat korekci nejrůznějších partnerských mýtů, a zejména pak chybných názorů o řešení situace dítěte. Pravými perlami mezi mýty jsou výroky: „Dítě patří vždy matce“ a „Kdo má rád mě, bude mít rád i mé dítě.“ Poměr při svěřování dětí po rozvodu otcům a matkám (1:9) je sice pravdivým, přesto však v jistém smyslu zavádějícím statistickým údajem. Je výrazně ovlivněn tím, že dle mého odhadu více než polovina otců o svěření dítěte neusiluje, a dalších 10-20 %, kteří sice o svěření potomka usilují, tak činí spíše formálně. Zejména se snaží odvrátit matku od rozvodového jednání. Platí, že reálné šance na svěření dítěte má otec nacházející se osobnostně i sociálně v normě, zastoupený dobrým právníkem, který řešení kausy nepřenechává začátečníku koncipientovi. Mimořádně důležitá je i podpora dítěte. Nestačí, když dítě proklamuje, že má rádo oba rodiče. Bude muset opakovaně setrvat na preferenci otce.
Kam se obrátit
Možností, kam se obrátit, je řada. Nejdelší tradici má poradenství poskytované v manželské a rodinné poradně. Jedná se zde navíc o poradenství bezplatné, dotované státem, respektive obcí. Pověstných ´horních deset tisíc´ do těchto poraden nedochází. Psycholog se zde setkává se středními a s chudšími vrstvami společnosti. I proto je nutno mít na paměti, že „rozvod je mimo jiné i mnohdy zbytečný luxus, neboť stojí peníze, mnoho peněz,“ jak již na počátku minulého století správně konstatoval Jiří Stanislav Guth-Jarkovský ve svém Společenském klasobraní. Poradce by měl proto, a nejen proto, pomoci klientům dospět k rozvodu dohodou. Tedy k takzvanému nespornému rozvodu, který umožňuje novela zákona o rodině, účinná od 1. 8. 1998. Manželé se zde mohou dohodnout na všem, co zákon v souvislosti s rozvodem požaduje. Pokud mají děti, měli by se dohodnout na dalším vývoji a rozdělení rodičovské zodpovědnosti. Musí řešit bytovou otázku, problémy kolem výživného a vypořádat společné jmění. Dohoda předložená soudu musí mít určitou formu, musí být písemná s ověřenými podpisy obou účastníků.
I když výsledný efekt – dosažení rozvodu – lze takto dosáhnout výrazně nižšími stresy a výdaji, přece jen bývá častěji volen postup opačný, tedy spor. Bojové rozpoložení vyžaduje své. Dohoda učiněná u poradce s sebou navíc nese další úskalí: je totiž zcela nevynutitelná. Dosti často se tak stává, že ačkoli pár uzavře korektní a vyváženou dohodu – stačí pár hodin, a vše je jinak. Dohoda je přinejmenším řádně vypovězena, v horším případě sice formálně trvá, ale alespoň jeden z účastníků je rozhodnut ji nerealizovat. Psychologicky zřejmě nejhorším případem jsou dohody vynucené, obvykle v soukromí citovým nebo jiným vydíráním. Pod nátlakem tak jeden z dvojice podepíše bezmála cokoli. Tu se vzdá dětí, ondy majetku, přislíbí odstěhování z bytu…
Vlivů vycházejících z nitra osobnosti i ze sociálního okolí je celá řada. Citujme zde názor Marty Hargašové: „Rozvodoví klienti jsou cizejší než cizí lidé. Jsou sami sebou nasycení, nechtějí nic objevovat, nic dávat, nic přijímat, chtějí mít pokoj. Nejsou schopni ani ochotni formulovat dohodu ´co za co´, protože necítí potřebu se přizpůsobovat. Kladou jednostranné požadavky na toho druhého. Sami sebe přitom považují za bezchybné nebo za oběť… Neváží si jeden druhého, lžou… Ne všichni lidé se cítí morálně vázáni svými sliby.“
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: PhDr. Tomáš Novák
