Pravda je v naší společnosti braná jako něco absolutně pozitivního. Je ale možné, že nám pravda někdy škodí?
K napsání tohoto článku mě vedlo několik dotazů v poradně na iDnesu i jinde na netu, kde se muži ptají, co dělat s manželkou, která neúměrně žárlí, kterou nic nebaví a která nemá chuť na sex. A také podobné dotazy žen, které neví, co s manželem, který o ně jeví málo zájmu, který je často v hospodě či jinde s kamarády. Všichni tito lidé se ptají, co mají s partnerem dělat. A aby dostatečně popsali svůj problém, vyjmenují, co všechno jejich partner dělá špatně, jak se mění k horšímu a jak už to není, co bývalo. A všichni mají určitě pravdu. Nevěřím, že by si někdo takové problémy chtěl vymýšlet.
Poradkyně na iDnesu, která je pro jistotu podepsaná jen křesním jménem (možná smyšleným) pak začne řešit, proč partner dělá takové nepěkné věci a jak ho změnit (vyléčit). Samozřejmě, že v každé odpovědi je napsané, že je nedostatek informací a že v některých případech by to chtělo ambulantní léčbu.
Co když ale řešením není hledat způsob, jak partnera vyléčit? Co když je řešením změnit sám sebe, dát svému partnerovi víc toho, co potřebuje ke štěstí a k tomu, aby fungoval tak, jako před lety? Jak to ale udělat, když tazatel nic nedělá špatně a má spoustu důkazů o tom, že má pravdu v tom, že problém není na jeho straně?
Jde to. Stačí se vzdát všech svých pravd a důkazů. Neřešit, kde problém vznikl a kdo je viníkem. Hlavní problémem partnerských vztahů totiž není chování jednoho z aprtnerů, ale nedostatek lásky, kterou si člověk nemusí zasloužit svými činy. Pokud očekáváme, co a jak bude partner dělat a nejlíp, ještě podvědomě očekáváme, že se to určitě nestane, krásně si zaděláváme na to, že nám naše očekávání partner splní. Zklame nás přesně tak, jak jsme to očekávali a potvrdí nám naši pravdu.
Na každém je, jestli se bude držet své pravdy, kterou si denně potvrdí, nebo zda dokáže překonat sám sebe. Obnovit bezpodmínečnou lásku ve vztahu, který je zatížený spoustou let nejrůznějších zklamání, není nic jednoduchého. Já si ale myslím, že stojí za to vzdát se pravdy pro něco vyššího. Pro lásku a šťastný život. Vzdát se pravdy totiž nemusí zákonitě znamenat život ve lži.
Na závěr bych rád vyjádřil obdiv všem lidem, kteří nepotřebují mít pravdu. Obdivuji každého, kdo místo předložení důkazu své pravdy udělá radši krok k tomu, aby on a jeho nejbližší mohli být aspoň o malinko šťastnější než dřív.
Napsal/a: Láďa
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (24 vyjádření)
Virenko, bezpodmínečnou lásku vnímám taky jako něco jiného než opičí lásku! Proto to píšu. Každý to může chápat jinak.
Bezpodmínečnou lásku vnímám jako něco jiného, než je Peťkou popisovaná láska opičí (a bohužel to nijak raritní není, zvlášť v současnosti rodin s jedním dvěma dětmi). Bezpodmínečná láska může být pro druhého i neviditelná, poskytuje takový ten tichý komfort, který se těžko popisuje… nemusíte to jinému člověku říct třeba celý život. Nenárokuje si nutně protiakci. No nic, v téhle noční hodině nemám prostor něco opravdu promýšlet. Moc díky za připomenutí, je to třeba. Hovor, na který jsem čekala, nepřišel, takže vypínám telefon a dobrou noc 🙂
Jarmuschko, osobně si myslím, že málokdo žije v úplné idyle a málokdo v pekle s alkoholikem apod. A právě to, co píšeš, vidím jako cestu pro většinu z nás. Děkuji za krásný komentář. Ať se vám daří!
Já mám taky něco ke vztahům – zas z jiného úhlu…
Už jsme s chotěm spolu nějakou dobu. A ne vždy to byla idylka.
Ale tak nějak jsme se shodli, že naše cesta není jít od sebe při „prvním malém problému“ (jak mám pocit, že to dnes praktikuje spousta lidí – vždyť třeba „z hromádky“ je tak jednoduché odejít hledat „štěstí“ jinde…)
My se rozhodli pro cestu naučit se žít spolu. V dobrém i zlém (jak jsme si spolu před lety slíbili).
A věřím, že vedle sebe „rosteme“ (já tedy určitě 😉 )
A když se vyskytne „problém“, snažím se objevit, jakou příležitost něco se naučit mi to přináší.
Peťko, myslím, že se shodneme. Nepsal jsem o extrémech jako je život s alkoholikem nebo výchova masového vraha. Žít s alkoholikem a tyranem, to není láska, ale o sebemrskačství nebo slabost odejít. Nechci ale nikoho soudit. Každý si volíme svou cestu a článek měl být podnětem k zamyšlení pro „normální“ většinu. On taky neexistuje žádný zaručený recept pro každého v každé situaci. Každý si najdeme svou cestu a je fajn, když se nám podaří jí po ní s úsměvem. A pokud aspoň k jedinému úsměvu může pomoct můj článek, nebo naše diskuse, tak je to skvělé. Pokud z toho žádný úsměv nebude, tak já aspoň strávil nějaký čas tím, co mě baví – psaním.
ale když to někdo dělá stále dokola, tak je asi na místě ho upozornit, nebo se už nedomlouvat a automaticky to dělat sám
Jinak s těmi extrémy, o kterých píše Petka tedy souhlasím, být s alkoholikem, tyranem atd. není o lásce, rozhodně ne, spíš o závislosti a nedostatku odvahy pro změnu a to, že mu budu stále ustupovat a nic s tím neudělám rozhodně neznamená, že dokážu bezpodmínečně milovat.
Tak teď jsem asi zmatená. Nemyslím si totiž, že by někdo někomu vyčítal takovou věc, jakou píšeš v příkladu.
Asi jsem naivní, u nás doma to takto funguje naprosto přirozeně, taky bych manželovi nic nevyčetla a prostě to udělala sama já. Stejně tak i on by to automaticky udělal. Vždyť každý může na něco zapomenout a příště se to zase může stát mně a taky budu ráda, když si toho protějšek všimne a udělá to. Mně to přijde normální a automatické. I co píšeš o lásce, taky mi to přijde normální a spíš jsem většinou zaskočená, když slyším, že někde to může fungovat jinak. Jsem vdaná 17 let a nikdy to u nás nefungovalo jinak.
A stejně tak si vůbec nemyslím, že když láskyplně manželovi připravím svačinku, nebo mu jen tak před odjezdem tajně do batohu přibalím něco, co má rád, že tím ztrácím svoji hodnotu. Vždyť to samé pro mě naprosto automaticky udělá i on.
Láďo, tvoje myšlenky jsou zajímavé a v mnohém souhlasím. Je to ale tím, že žiješ v normálním a fungujícím vztahu. Popisuješ něco, co považuju za normální věc, proto si možná nerozumíme. Pořád totiž nechápu, co tím chceš říct, když to je právě tak běžné, jako fakt, že v tramvaji pustím sednout starší osobu. :-)Ano, vím, že je mnoho párů, kde nějaký problém je a že ho nejspíš ani jeden z nich neumí, nebo nechce řešit.
Kdybys žil v jiném vztahu, poznal bys, že takto to nefunguje.
Dle mého názoru, žena, která bezmezně miluje svého muže, který na ní kašle jak na placatý kámen a žije si po svém (třeba právě alkoholik atd.), je u mně prostě kr..a. (Omlouvám se za výraz, málokdy tohle napíšu, ale jiný přívlastek nemám).
Pokud ti ten druhý nebude opětovat tvoji lásku, pak to nikam nevede a dlouho to nevydržíš. A to je právě ta situace, kdy ze sebe už děláš blbce, ztrácíš svoji hodnotu a nemá to nic společného s žádnou láskou.
Ještě k těm matkám. Já jednu takovou znám a věř tomu, že to je láska v pravém slova smyslu. Nikoliv snaha ukázat světu, že je nejlepší máma pod sluncem. Opravdu tak moc miluje svoje dítě, že to dospělo do fáze, kdy dítě vychovává ji, ne ona jeho. Kdy vše a za každé okolnosti udělá maminka za své dítě, kdy ho omlouvá a vyšlapává cestičku. A přesně toto, alespoň z toho, co jsem měla možnost číst o matce onoho vraha, dělala jeho matka. Ano, ona si myslí, že své dítě vychovává nejlépe jak umí. Ale tuhle lásku já považuji za velmi nebezpečnou.
A to bych mohla ještě napsat případ lásky ženy k muži, který jí celý život fizicky týrá a napadá. Stejný příklad. On má nakoupit, ale zapomene, ona mu samozřejmě nic vyčítat nebude, jde nakoupit sama. Přijde domů a od muže dostane ránu hned ve dveřích, protože mu zapomněla koupit pivo. Ale ona ho přeci miluje, tak trpí a neudělá s tím nic. A to je taky šíleně nebezpečné. A zde jde právě o tu ztracenou sebedůvěru a svoji hodnotu.
Co tím chci napsat? Že tvůj „model“ a tvoje povídání funguje skvěle a skvěle posiluje vztah, ale jen tam, kde to klape a kde to funguje na obě strany.
Pro dovysvětlení ještě uvedu jeden příklad ze života. Dnes ráno jsem se s manželkou dohodl na tom, že nakrmí zvířátka (křečka a kanárka). Po práci jsem zjistil, že na to zapomněla. Určitě by bylo jednodušší jí to vyčíst a měl bych na to právo, protože to ráno slíbila. Zvířátka to ale přežila bez úhony a já to manželce nevyčetl. Nechal jsem si svou pravdu pro sebe a zvířátka nakrmil. Mám svou ženu rád a výčitkami bych dosáhl jen toho, že bychom se oba cítili nepěkně. Tohle je pro mě ta pravda, která se nemusí ukazovat světu. Nechci být ten, co má pravdu, ale ten, kdo žije v pěkném vztahu se svými blízkými. A nemyslím, že bych tím ztrácel svou hodnotu. Spíš je tomu právě naopak.
Láďo pročetla jsem všechny tvoje reakce na ty co tu psaly a daly mi víc než celý článek 😀 a to co jsi napsal mě chápu v článku mi to přišlo nějak zastřené, pro mě špatně pochopitelné, samozřejmě pokud o svých chybách vím tak se je snažím eliminovat, hledat na druhých to dobré, ale musí to jít i z druhé strany někdy je prostě v určitých vztazích si tu pravdu připustit a možná to i ukončit, ono to asi nejde prostě tímhle motem pokrýt vše….
Rád bych poděkoval za všechny komentáře i ty budoucí. 🙂 A všem pošlu aspoň krátkou rekci, když i vy jste si dali(y) práci s komentářem.
HANINA25: Je na každém, jestli si zvolí cestu menšího odporu nebo cestu, která stojí úsilí, ale která může zase mnohem víc přinést. A neřekl bych, že je jedna či druhá cesta lepší. Věřím, že každý si vybere právě to, co v danou chvíli je pro něj lepší. A jsem moc rád, pokud pro tebe byl můj článek důvodem k zamyšlení. Ať se ti dál daří!
keenspeed: Můj názor na vztahy je takový, že jsem ve vztahu, ve kterém chci být. Nemyslím, že by někdo v nějakém vztahu musel být. Samozřejmě je někdy jednodušší nechat si nehezkou jistotu, než zvolit nejistou budoucnost s možností krásného života. To ale není moje cesta. Pokud si někoho vyberu za partnera, snažím se ho přijmout a milovat takového, jaký je. Kamarádce bych si ale nedovolil radit. Sám mám svých problémů k řešení dost. 😉 A k otázce, čeho se dá dát víc, tak lásky. Myslím bezpodmínečné lásky, ne lásky, kterou si člověk zaslouží tím, že nepije nebo nehraje na automatech.
Peťka: Článek není myšlený tak, že bychom měli slevovat ze svých požadavků, ale tak, že bychom se měli zamyslet, jestli není lepší přijmout druhého i s jeho chybami, než s těmi chybami pracovat. Jestli není lepší druhého přijmout a sám udělat maximum pro pěkný vztah. A co se týká maminek, které své děti neustále omlouvají, nemyslím, že to dělají z lásky ke svým dětem, ale proto, aby dokázaly celému světu a hlavně samy sobě, že jsou skvělé matky, které nedělají chyby ve výchově a že mají dokonalé děti. Každý ale děláme chyby ve výchově a žádné dítě není dokonalé. Milovat dítě neznamená nevychovávat ho ani to neznamená omlouvat jeho prohřešky nebo ubližování druhým. Dítě, které má dost lásky a péče opravdu nevyroste v masového vraha. Aspoň já si to nedovedu představit.
Lien: „Za každou cenu“ zní opravdu hrozivě. 🙂
Piškotka: Jsem rád, že je pro tebe článek podnětem k přemýšlení. Láska posle mě není nic, co by člověka mohlo nebavit. Pokud tě nebaví dělat pro druhého cokoliv pěkného, nebo tě to baví jen v případě, že ten druhý dělá něco pěkného pro tebe, pak bych to nenazval láskou. Aspoň já vidím za slovem láska to, že jsem plný štěstí a chuti být s partnerem, aniž bych k tomu potřeboval od něj dárky či láskyplnné činy. A vztah, kde není láska podle mě nestojí za nějakou velkou snahu, i když spoustě lidí může vyhovovat.
Jarmuschka: Gratuluji ke zvolené cestě. Pokud ti funguje, je to ta pravá.
bamiska: Ode mě máš velkou pochvalu! Jsem moc rád, že jsi napsala svůj názor. Osobně si nemyslím, že by existoval člověk, který dělá všechno dobře. A pokud si tohle někdo myslí sám o sobě, podle mě nemůže nikdy žít ve fungujícím láskyplném vztahu. A protože já dělám chyby, jako ostatní lidi, snažím se z nich poučit, snažím se jich dělat co nejmíň a snažím se chápat lidi kolem sebe, že taky dělají chyby, snažím se odpouštět a hledat na ostatních to dobré. Jak se mi to (ne)daří, to je druhá věc. 😉
tak asi nebudu moc pochválená, odhlašovat se nebudu, ale prostě na mě ten článek působí jako blábol, který jsem nepochopila a jestli trochu jo, tak mi to nějak nesedí že ač člověk dělá vše dobře partner né tak se stejně má změnit ten co to dělá dobře, ale PROČ? nejsem filosof, jsem normální člověk a tohle mi jde proti mé mysli
Já nevím, jestli jdu jinou cestou….
Já už se naučila neočekávat nic a očekávat všechno.
A žít tak, abych já byla spokojená.
Většinou se mi to i daří.
😀
Moc pěkný článek a úžasná myšlenka, která určitě stojí za přemýšlení. Pro mě osobně je dost těžké vzdát se své pravdy a popravdě se teprve učím milovat bez výhrad, mrzí mě pak ale jediné: když je tato bezvýhradná láska a obětování kusu sebe pouze jednostranná, pak to člověka nebaví…
Lien, v tom je mezi náma asi ten rozdíl. Protože já to – …..nikdo nikoho nemůže nutit, aby byl tam kde být nechce nebo dělal co dělat nechce……tak vnímám odjakživa, automaticky. Od nikoho neočekávám, že se změní a nikoho nenutím, aby dělal věci, co dělat nechce. Nikdy jsem si nemyslela, že něco takového si nemůžu dovolit.
(To je zase na jinou diskuzi, jsou věci, kdy to jinak nejde)
Takže kdyby mi tohle řekla kartářka, nebo kdokoliv jiný, byla bych zklamaná, že mi říká něco, co mi je přirozeně vlastní.
Možná jde i o výchovu, kterou si neseme z dětství.
Je vidět, že tobě kartářka pomohla tím, co ti řekla. Někoho jiného by se to třeba dotklo a jiný by to nepochopil vůbec. Každý jsme jiný a každý různé věci jinak vnímáme.
Láďo, mně se článek tedy líbí moooooc.
K tomu, co píše Peťka a Keen, jednou jsem se bavila s kartářkou a ona mluvila nějak podobně, jako je smysl článku a já se jí tehdy ptala stejně, jako vy.
Odpověděla, když vám něco nebude vyhovovat, tak to (ho) prostě necháte být a půjdete svojí cestou, nikdo nikoho nemůže nutit, aby byl tam kde být nechce nebo dělal co dělat nechce. Tenkrát mi to připadalo jako kdyby ze mě sejmula obří balvan, já si do té doby myslela, že něco takového si přeci nemůžu dovolit a musím se za každou cenu snažit. Takže za každou cenu tedy opravdu ne….
Ano, pokud je článek myšlen tak, že bysme každý měl slevit ze svých požadavků a nehledat na svém protějšku jen to špatné, pak souhlasím.Ve smyslu…nechat žít..:-)
S článkem ale nemohu souhlasit zcela a bezvýhradně.
Proč měnit sám sebe? Jaký k tomu mám důvod? Nepřestanu si pak vážit sama sebe? Tím, že se vzdám svých pravd?
Jsou případy, kdy lze tímto způsobem vyřešit řadu konfliktů. Ale rozhodně ne vždy a za každou cenu. Někdy je lepší, když se nikdo nevzdá svých pravd a naopak si každý půjde svoji cestou. I to poznání, že si s protějškem už nemáme co říct, uvědomit si to a nesnažit se nikoho donekonečna „buzerovat“ a měnit, to je taky možný cíl. Jít dál, bez výčitek. I to může být třeba pro ženu, která má doma x let alkoholika výhra. Naopak ve většině případů, kdyby se tato žena řídila radou uvedenou v článku, jsem si jistá, že by si po čase přestala vážit sama sebe a to považuji za velký problém.
A když půjdu ještě dál. Kolik je např. maminek, které celý život nechtějí pravdu slyšet a neustále omlouvají své děti za to či ono? Vidí v nich jen to nejlepší, nic neřeší a naopak dělají vše s láskou pro dobro svého potomka? A kam vede toto? Tímto narážím na nedávný případ vraha v Norsku. 🙁
Ještě chci napsat, že článek chápu, vím, co tím Láďa myslí. Netvrdím, že nemá pravdu. Jen já osobně mám potřebu si text převést do reálného života.
Poslední případ který jsem uvedla je z jiného soudku, to uznávám.
Ahoj Láďo, článek se mi líbí, ale…. nějak nevím, jakou svoji pravdu by měla opustit např. moje kamarádka – má partnera x let, s ním jednoho 6l syna. Partner dlouhá léta problém s alkoholem a ve velkým, pak po výkonu trestu chlast opustil, vydržel fungovat 2roky a ted teda sice nechlastá dál, ale pro změnu začal hrát automaty.
Pravda, věděla jaký je už na začátku, závislost atd – měla se na vztah zřejmě rovnou vykašlat. Ale to už nevrátí. Ted když chce řešit momentální situaci s hraním VHP – tak co? Odejde od něj? Nevím. A co? On hrát nepřestane, když on nebude chtít. Tak jako musel sám přestat pít a nikdo předtím ho k tomu nedonutil.
**Co když je řešením změnit sám sebe, dát svému partnerovi víc toho, co potřebuje ke štěstí a k tomu, aby fungoval tak, jako před lety? **
Čeho víc mu má dát, aby fungoval jako předtím?
Pěkně napsaný a nutí k přemýšlení…
Určitě máš pravdu,ale změnit sebe,po tolika letech zafixovaného žití? To je teda úkol nadlidský :-),ale dá se to.Krůček po krůčku,ale chce to trpělivost a přiznávám ta mi někdy docela chybí.Ono je přece lehčí si říct : já nééé,to on.Mám pocit,že to máme v sobě zakodované : kde se stala chyba? Proč?
Já osobně se v tom radši nepitvám a nechávám problémům volný průchod s heslem: nějak bylo,nějak bude.Zatím se daří :-).
Děkuji, Lussy.
Láďo,
kdyby to šlo, dám za článek 10 hvězdiček.
Několikrát jsem řešila problémy ve vztazích (blízká rodina,partner) s psycholožkou.
A ona říkala v podstatě co ty a je to tak. Jen je to hodně těžké, opustit svoji pravdu.
Pamatuju si, jak jsme něco řešily a ona mi řekla: Pravda neexistuje.
Pokud se něco stane a jsou přítomní dva lidé, každý to vidí, cítí a vnímá jinak. A pokud nastane nějaký problém nebo spor, nikdo je nikdy nerozsoudí.
Děkuji za tvůj článek, momentáně řeším takový zapeklitý problém, a po přečtení vidím světlo na konci tunelu.
A tvoji větu: Vzdát se pravdy nemusí zákonitě znamenat život ve lži – tu si napíšu na ledničku vedle dalších dvou mouder, která chci mít na očích.
Mobile Sliding Menu