Když se řekne nechtěné dítě, většina z nás si pravděpodobně představí novorozence odloženého v baby boxu, miminko anonymně předané kojeneckému ústavu, nebo galerii fotografií z internetových stránek Fondu ohrožených dětí.
Asi nás hned nenapadne, že „nechtěné“ jsou i děti žijící s matkou, nebo v úplné v rodině. Jak to prožívají? Kam až může vést pocit „nikdo mě nechce“? Stačí to jen odhalit? Jednají všichni zúčastnění v zájmu dítěte? A dá se dělat něco proto, aby „nechtěných“ dětí nepřibývalo? Nemají to napsané na čele. Rodiče i pedagogové na školách je hodnotí jako problémové – obtížně zvladatelné, sobecké, bezohledné, šikanující a bezcitné. Často až v péči odborníka vyjde najevo, že za negativními projevy chování se vlastně skrývá pocit méněcennosti a bezmoc. Jedná se o děti, o které se jejich rodiče ve skutečnosti nestarají (například samoživitelky bez zaměstnání, rodiče závislí na alkoholu, nebo velmi chudé rodiny s mnoha dětmi). Tyto děti „volají o pomoc“, protože se nejen cítí, ale mnohdy skutečně jsou – „nechtěné“. Některým to rodiče dokola opakují, jiné si až později uvědomí, že se krátce po narození staly břemenem, které „omezuje“ osobní svobodu matky, „ničí život“ otci, či dokonce „ohrožuje“ kariéru…
Na mě si čas nikdy neudělají
„Moji rodiče mají velkou továrnu. Protože jsou posedlí myšlenkou, že je každý chce okrást, dělají si všechno sami. Na mě si čas nikdy neudělali. Nechápu, proč vůbec chtěli, abych se narodila – do devíti let mě vychovávala babička. Když zemřela, přestěhovala jsem se k rodičům, kde se o mě starala chůva. I na úklid jsme měli hospodyni,“ svěřuje se šestnáctiletá Jitka. „Připadám si odjakživa nechtěná, trápilo mě to a cítila jsem se sama. Vždycky jsem měla spoustu drahých věcí, ale moje máma mě nepohladila, nepomazlila se, táta si se mnou nehrál. Kolikrát si ani nevšimli, že už jsem doma. Až když jsem se odstěhovala k příteli, tak se snažili zakročit – aby neměli ostudu. Ublížili mi a nemám je ráda.“
Zejména v období dospívání jsou děti vnímavější k projevům zájmu i nezájmu dospělých. Často utíkají z domova do jakékoli party, která poskytne, co jim chybí. Z pocitu „máma mě nechce“ se stává alibi a kruh se uzavírá.
„Ve škole všichni vykládají, jak se s rodičema nudí na dovolené, jak musejí na výlety a jsou z toho otrávení. Já to vůbec neznám. Nikoho nikdy nezajímalo, co mě baví, co umím. Táta bydlí jinde, nenavštěvuje mě a s mámou si nerozumíme. Nadává, že chodím do party, ale přitom si našla přítele a je ráda, když se doma neukazuju,“ svěřuje se třináctiletý Marcel. „Když jsem pár dní pryč, napíše mi omluvenku – aby měla klid. Doma se cítím sám, naštěstí mám starší kamarády, co mě chápou.“
Před čím utíkají?
Nejsou ojedinělé případy nedospělých dětí nejen ze sociálně slabých rodin, ale především z dobře finančně situovaných rodin, které se rozhodnou situaci řešit útěkem z domova. Před čím ve skutečnosti utíkají? Nejsou to jen problémy v partnerských vztazích rodičů, týrání, neúspěch ve škole a podobně. V pozadí těchto útěků jsou především zahanbující a ponižující pocity, doprovázené křivdou a přáním, aby se rodiče aspoň jednou trápili…
Přetrvávající pocit dítěte, že nikoho nezajímá, se nebezpečně projevuje jak v obtížném prožívání života, tak v komplikovaném vztahu k druhým lidem. Je základem budoucí neschopnosti vcítit se do bolestí a problematiky druhých a vede k bezohlednosti, která může časem vyústit v touhu někomu ublížit. Pokud takové dítě nepotká v budoucnu partnera, který mu dá pocit, že mu na něm záleží a vlastně mu pomůže celoživotně, pak to vede až ke krajním případům delikvence a trestných činů.
Napsal/a: Tamara Wölfelová
