Tento příběh by se nikdy nestal, kdyby neexistovala nádherná, krásná, milá, tajemná, dobrodružná a všemocná dětská fantazie, která prolíná dětskou mysl už od dávných věků.
Noční teploty se již blížily k pěti stupňům Celsia. Proto se Petřin tatínek Roman rozhodl, že vytáhne z voliéry Loru s Pepíkem, které měli celé léto na zahrádce a přenese je domů. Peťulka tatínkovi slíbila, že půjde zítřejšího dne s ním a tu klec mu pomůže držet, když je bude tatínek přendávat. Druhého dne si tatínek zavolal Peťulku k sobě: „Jestli ses už nasnídala, půjdeme do sklepa pro klec, ať je můžeme přinést.“
„Mohla bych si je vzít do pokojíčku?“ zeptala se nesměle Petruška, protože ještě v loňském roce ji to nepovolili.
„Zeptej se raději maminky, jestli ti to dovolí, proč ne.“ Zbavil se odpovědnosti tatínek.
Jaké však bylo jejich překvapení, když otevřeli dveře zahrady. Jakoby se náhle v jiném světě ocitli. Sluníčko pálilo jako ďas, kam jen pohlédli, tam se na ně culilo mnoho rozkvetlých květin. Z rohu zahrádky na ně koukala nádherně červená jablíčka.
„Tohle nevypadá na to, že by mělo začít sněžit. Tohle, to je přece léto,“ řekla Peťulka tatínkovi a zatahala ho přitom za rukáv. Vtom se však tatínek rozplynul. Peťulka, aniž by se bála, nakoukla do voliéry. K jejímu údivu byla dvířka otevřená. Nebyli tam jen Lora s Pepíkem, ale i mnoho jiných ptáčků a papoušků. Andulky, korely, rozely, vrabčáci, sýkorky, kominíčci a jiní. Zajímavé bylo, že téměř všichni se starali o mladé potomky.
Ptáčátka spolu dováděla a skotačila. Už vůbec nebrala na vědomí fakt, že vedle nich stojí malá holčička. Peťulka stála bez pohnutí, jen nevěřícně sledovala Ptačí ráj. Nebyla schopná slov do té doby, než se ji na rameno posadila hašteřivá andulka Agáta: „Vítám tě v Ptačím ráji, Petruško. To, co zde vidíš, je dílem tvé fantazie.“
„To znamená, že co si budu přát, to se mi splní?“ zeptala se.
„Ano, přej si co chceš!“ odpověděla ji svérázně štěbetalka.
Petra natáhla ruce a zvolala: “Leťte ke mně ptáčata!“ a z mávání ptačích křidélek se zvedl mírný vánek. Barevní ptáčci si posedali na Petrušku. Jeden přes druhého po sobě pískali.
„Probuď se, slyšíš!“ zatřásl tatínek s Petruškou. Petra se posadila na postel, byla smutná z toho, že všechno náhle zmizelo. Objala tatínka a snažila se skrýt své zklamání a slzy.
Tatínek si toho však všiml: “Co se stalo, ty nechceš jít se mnou pro Loru a Pepču?“
„Ale chci, jenom se mi zdál hrozně krásný sen.“
Aby tatínek dcerušku utišil, řekl jí: “Když si před spaním budeš něco přát, tak se ti to splní. Bude se ti zdát o čemkoli chceš.“
Peťulka si utřela očka: “Já se umyji, nasnídám a pak spolu půjdeme na zahrádku.“
„Už se těším,“odpověděl tatínek.
Napsal/a: kevin
