Holčička Natálka měla na bumbání dvě lahvičky. Obě byly stejné, ale abychom si je nepletli, pojmenujeme jednu Matěj a druhou Markéta. Natálka z nich každý den pila mlíčko, čajík nebo džusík s vodou. Moc jí chutnalo a tak lahvičku měla vždy u sebe.
Jednou ale lahvičku Matěje hodila do bedničky s hračkami. Matěj tam tak ležel naspod a říkal si: „Hm, co já si tady počnu? Určitě se na mě zapomene a já už nikdy nebudu moc dát napít Natálce.“ Plakal tam a plakal a Natálka zatím používala lahvičku Markétu, které se po Matějovi hrozně stýskalo. Obě totiž byly nerozlučné – jako sourozenci.Maminka Natálky Matěje hledala. Chodila po kuchyni a koukala do skříněk s hrnci, do spížky mezi brambory a cibuli, do ledničky k jogurtům. Pak šla do ložnice, kde hledala v peřinách, v šuplíčkách s oblečením a Matěj pořád nikde. Volala ho a volala, ale Matěj neuměl mluvit člověčí řečí, tak si v té bedničce jen sám pro sebe říkal: „Tady jsem maminko, tady jsem!!!!“ Maminka ale neslyšela a hledala dál. Šla do obývacího pokoje, kde hledala za gaučem, pod stolem, za křeslem a Matěj nikde. Už si zklamaně říkala, že asi bude muset koupit Matěje nového. Pak přišla do dětského pokoje a hledala pod postýlkou, mezi plyšáčky, pod stolem, ve skříni s oblečením a pak jí napadlo kouknout mezi hračky a ejhle, zespoda vykukoval Matěj. Matěj se radoval, Markéta taky a maminka do něj hned za odměnu nalila Natálce mlíčko. Jen Natálka nic nezaregistrovala. Byla ještě maličká a bylo jí úplně jedno jestli má jednu nebo dvě lahvičky a jestli to byl Matěj nebo Markéta. Od té doby si ale Matěj s Markétou dávaly velký pozor, aby je Natálka nikam neodložila a oni tam pak nezůstaly bez povšimnutí ležet.
Napsal/a: Arabart
