Byla zima, mrzlo až praštělo a všude bylo plno sněhu. Děti si venku hrály a rozhodly se, že postaví sněhuláky. Nejdřív udělaly jednoho velkého, daly mu na hlavu hrnec jako klobouk, mrkev místo nosu, pusu vytvořily z kamínků a do ruky mu daly koště.
A protože je to bavilo, postavily ještě dva, ale ti už byli menší, bez hrnce na hlavě, dostali jen mrkev místo nosu a větev do ruky.Začalo se smrákat a děti šly domů. A tu se náš velký sněhulák začal naparovat: „Podívejte na mě, vy prckové, jak jsem velký a silný a jaké mám pěkné koště a hrnec na hlavě. To vy nemáte, nejste tak krásní jako já!“
Malí sněhuláčci si z něj nic nedělali, povídali si jen spolu a sněhulákovo věčné naparování nevnímali.
Tak to šlo den co den, až do jara. Vysvitlo sluníčko, získávalo na síle, sníh se začal rozpouštět a s ním i sněhuláci. Roztál i ten velký a zbyl po něm jen hrnec, koště, mrkev a pár kamínků.
Napsal/a: Sepy
