Byla zima. Všude ležel bílý sníh a i přesto, že svítilo žlutavé slunce, mráz krutě pálil.
Po poli běžela šedá myška. I když byla úplně malinká, otiskovala ve sněhu své tlapičky. Nízké slunce jí svitlo do černých očiček a zapálilo ji do zraněné nožičky. Jen studený sníh poskytoval její tlapce chladivou úlevu. Utíkala vyděšeně bílými závějemi, až doběhla ke smuteční bříze. Teprve pod ní si unaveně oddechla a začala se rozhlížet kolem.
Najednou se břízka zachvěla a z jedné větvičky se sesunul kus zmrzlého sněhu. „V pohádce? Co je to?“ zeptala se zničehonic bříza myšky. Ta zvedla hlavičku, podívala se do koruny stromu a kousek poodstoupila. „Pohádka, to je krásná představa, svět iluzí. Ale pro každého to znamená něco jiného. Nejvíce pohádek je určeno dětem, protože je nejlépe ocení.“
„A Tvoje pohádka?“ promluvil opět stromek.
„Pěkné místo, teplá postýlka, něco dobrého k snědku a přítel, se kterým bych si mohla povídat – ten …ten je nejdůležitější.“
„Přítel nejdůležitější? Tomu nerozumím.“
„Přítel Tě může zahřát u srdce tak, že ti už zima nikdy nebude.“
„Ale to přece nemusí být jen krásná představa. To všechno můžeš mít, když budeš chtít.“
„Dobrého přítele neseženeš jen tak,“ řekla myška.
Břízka se zamyslela a smutně pravila: „Já žádného přítele nemám. Stojím tu sama už hodně dlouho. Kolem mě vede cesta, ale ještě nikdy se u mě nikdo nezastavil. Občas si sedne na mou větev nějaký ptáček, ale hned zas odlétne. Ty jsi první, kdo na mne promluvil.“
Myšce dopadla na čumáček studená kapka a rozstříkla se.
Zatřepala hlavičkou a koukla se opět nahoru, směrem k slunci.
„Ty pláčeš?“
„Nebuď hloupá, stromy přece nepláčou. Nevidíš, jak svítí slunce a rozpouští tu zmrzlinu na mých větvích?“
„To víš, že vidím. Ale tahle kapka byla slaná a sníh přeci slaný není. Ty jistě pláčeš, jsi smutná, vím to.“ Myška se zadívala do země, a pak zase statečně zvedla hlavu.
„Jsi smutná, protože nemáš kamaráda.“
„Ty jsi také smutná,“ řekla na to břízka, „bolí Tě celé tělíčko a hlavně packa.“
Myška se podívala na svou krvavou nožku. „Jak to víš?“ zeptala se, podívala se zpět na cestičku kudy přišla a bylo jí to hned jasné. Mezi otisknutými ťapičkami se občas objevila rudá kapička krve, která zářila jak červený korálek vpitý do čistého bílého sněhu.
„Někdo Ti ublížil, ale já Ti už ubližovat nenechám. Budu Tě chránit svými větvemi a schovám Tě mezi svými kořeny. Zůstaneš tu se mnou, paní Myško? … paní Myško, můžu Ti tak říkat?“
„To můžeš,“ teple se usmála myšička, „a zůstanu u Tebe moc ráda – tady je moje pohádka, ve které chci žít.“
„A já Tě budu zahřívat u srdíčka a bude nám spolu dobře …“
Napsal/a: Markétka*
