Bylo nebylo, za devatero horami a sedmero řekami, stálo jedno veliké království. V tom království vládl král jménem Buňda. Byl to velmi hodný, milý a samozřejmě i spolehlivý král.
Když se to princezna dozvěděla, byla radostí celá bez sebe. Stále se ptala: „Tatínku, kdy už se budu vdávat a kdy už budu královna?“ Král Bunďa měl trochu obavu, zda se najde nějaký princ, který si jeho dceru bude chtít vzít. Druhý den ráno ho probudila komorná, aby se šel podívat do své pracovny. Král nemohl věřit svým očím. Viděl celou místnost plnou dopisů a pohledů.
Tajně doufal, že jsou to dopisy od princů a měl pravdu. Všechny si je přečíst nemohl, to je jasné, že děti? Nevěděl co si počít. Přečetl si jeden dopis, který byl krásně napsaný a nejenom napsaný, ale byly v něm i poslané peníze. Pak král rozbalil druhý, ve kterém byla ještě hezčím písmem napsaná básnička a žádost o ruku. No ne, a těch peněz!
Král postupně rozbaloval dopisy, a peníze se mu točily v hlavě kolem dokola. Vše se mu rozmazávalo, až se pominul, a začal štěkat jako pes. Komorná mu přišla na pomoc, ale než si proklestila cestu skrze dopisy, přišla o rozum a začala štěkat taky. Jejich štěkot byl tak hlasitý, že přilákal téměř všechny poddané. I princezna, leknutím, pozbyla rozumu, a protože všichni jen otevírali dopisy a hledali peníze, nikdo jim nepomohl. A od té doby se tomuto království neřekne jinak, než ťuklé království.
Napsal/a: anonymní
