Ve starém mlýně se schylovalo k bouři. Mlynářka plakala a pan otec procházel po světnici a láteřil: ,,Je to soužení s tím naším chlapcem! Takového lenivce svět neviděl. Všechno abych za něj dělal, a co až jednou umřu – ani domyslet nechci, co bude s mlýnem. Co kdo rozkrade a sebere!! Je to lenoch a ničeho si nevšimne! A ty ho nakonec budeš cpát šiškama jako husu k posvícení, i ta lžíce u jídla už je mu těžká!“
,,Co provedl, pantáto, že tolik křičíš?“ ptá se mlynářka.,,Tak si matko představ, co provedl. Kmotr Vošálek si přijel pro mouku. Říkám Lojzkovi: — Přines štipec té mouky, co jsme včera kmotrovi semleli.– Bylo jí málo, tak dva pytlíky. A víš, co Lojza přinesl? Štipec ve dvou prstech! Kmotr se smál, ale já se málem zlostí zalknul!! Kde ten kluk zase vězí!!“
,,Poslala jsem ho do sadu pro pár švestek do knedlíků.“ Utřela si uslzené oči a připravovala těsto. Mlynář vyšel na dvůr a co vidí? Lojzek sedí a podřimuje. Zatřese s ním a ptá se: ,,Proč nejdeš na sad pro švestky, máma na ně čeká!“
,,Ale otče, proč bych chodil takovou dálku do sadu? Zasadil jsem si tu pecku a počkám až vyroste. Dá mi plody a donesu mamince plnou čepici.“ Mlynář odepnul pásek a jen prach a mouka lítaly z Lojzkových kalhot.
Udýchán si pásek připnul zpátky a říká: ,,Sám čert ví, co si s tebou počnu, kůže líná!“
Najednou před ním stojí čert umouněnec: ,,Já bych věděl co s ním. Bude to nejpilnější chlapec pod sluncem, když mi dáš jednu kravku. Pořádáme v pekle slavnost, tak se hodí!“
Mlynář se vzpamatoval z leknutí a slíbil mu kravky tři, když z něho vyžene lenost.
Čert poručil Lojzkovi, aby si lehl na mlynářův stín a šišlavě říká: ,,Smiř se Lojzo, smiř se s tím, teď se změníš v otcův stín!“
,,Tak se Lojza naučí pracovat. Co budeš dělat ty, bude dělat i on. Dokud si ty nelehneš, ani on si nelehne. Kouzlo pomine za pět let. Pak se postav k oknu, a tam, kde dopadne stín tvé hlavy, ať mlynářka položí pecen chleba a ty řekneš –TAM, KDE LEŽÍ BOCHNÍČEK, AŤ STOJÍ NÁŠ LOJZÍČEK–.“
Mlynář poděkoval, dal mu kravky a čert zmizel. Mlynář se pustil s chutí do práce. V duchu se smál, viděl, jak jeho stín nerad nosí pytle, jak by si nejraději lehnul. Schválně dělal i práce, které běžně vykonávala čeleď. A stín sílil a sílil.
Lidé pomalu na líného Lojzka zapoměli, mysleli, že odešel do světa.
Pět let mlynářovým uběhl jak voda v náhonu. Mlynář povídá mlynářce: ,,Snad už bude Lojzek pilný, co říkáš, matko?“
Mlynářka donesla chleba a položila bochník na místo, kde byl stín otcovy hlavy. Pan otec pak řekl: ,,Tam, kde leží bochníček, ať stojí náš Lojzíček!“
Chléb zmizel a místo něho se objevil statný, urostlý hoch, Lojzík. Sotva se přivítal s rodiči, už odprošoval: ,,Odpusťte mi, rodiče, všechno zlé.Poznal jsem, jak jste se museli dřít. Teď budu pracovat za oba. Uvidíte, jak mlýn zvelebím!“ A své slovo dodržel. Zanedlouho nebylo v kraji lepšího a pilnějšího mlynáře, než byl Lojza. K tomu si přivedl milou dívenku a tak se staří mlynáři zanedlouho těšili z vnoučátek. A žádné už nebylo takové líné, jak svého času Lojzík.
Napsal/a: fifinka
