Bude mi třicet, mám dvě děti a neumím si s nimi hrát.
Starší má přes pět let a mladší má dva roky. Svým dětem se věnuji každou volnou chvíli. A přesto si s nimi neumím hrát. Kdy se to stalo? Kde je ta bezstarostnost, dětem tak blízká? Je to tím, že máme povinnosti a spoustu práce, kterou k tomu musíme zvládat? Nevím. Ale vždy, když si večer lehnu, tak mě mrzí, že si se svými dětmi neumím hrát.
Naše hra – s něčím si hrajeme a tak deset minut je to v pohodě. Pak dcera začne říkat co mám a nemám dělat, co mám říkat. Takže musím dělat a říkat to, co chce ona. Ale podle mě tohle není žádná hra, takhle si přece může hrát sama. K tomu nepotřebuje někoho dalšího. Když řeknu nebo udělám něco podle sebe, jí se to nelíbí.
Jenomže s ní je to někdy těžké, když se dělají blbosti, je to ze začátku fajn. Jenomže pak se z ničeho nic rozbrečí nebo urazí. A víte proč? Ona to chtěla dělat jinak. Prostě pokud není po jejím, tak je protivná a hra jí nebaví.
Když jedeme v autobuse, hrajeme vždy jednu a tu stejnou hru. Autobus je jako náš domeček a dcera chystá jídlo, to pak sníme a takto to je celou cestu, dokud nevystoupíme.
Když jsme venku, soutěžíme, hádáme barvy, věci, vše co je kolem nás a je to fajn. Hry na obchod, s panenkami, na doktorku, se zvířátky už chce dirigovat. Jenomže mě nebaví, vše opakovat jako papoušek a dělat jenom to co chce.
Nechce zkoušet nové věci, ať je to hra nebo jídlo. Přitom je to šikovná a chytrá holčička.
Hrajeme spolu hry, pexesa a čteme pohádky, povídáme si. Skládáme puzzlíky, dřevěné i ty klasické. A to je v pohodě, to vydrží dlouho a není žádný problém si s ní takhle hrát. Blbosti se také dělají každý den. Večer se k nám přidá i tatínek a hrajeme si všichni. Také vyrábíme, malujeme a stříháme.
Se synem si hrajeme bez problému, sice je zatím malinký, ale je to úplně něco jiného. Hrajeme si spolu, je to normální hra.
Jednou týdně k nám jezdí taková naše skoro babička. Do jejich hry se nepletu. I když není věkově přiměřená, ale říkám si, že když ne se mnou, tak alespoň takhle. Neschvaluji to, protože hra je někdy na úrovni ročního dítěte, ale říkám si, že je to jenom jednou týdně.
Je to špatné?
Je špatné chtít, aby si dítě hrálo přiměřeně věku? Ono to není jenom o té hře. Když si dcera takhle hraje, tak podle toho vypadá i mluvení. A jelikož chodíme na logopedii, tak mě hrozně vytáčí, když nejen hra, ale nakonec i to mluvení je na úrovni dvouletého dítěte. Dokonce je pak s ní těžší domluva.
Já jí rozhodně nechci říkat, jak si má hrát, jenom chci, aby ta hra byla úměrná věku.
Jak si hrajete se svými dětmi Vy? Co dělám špatně?
Napsal/a: nuninka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)
Dobrý den…
Jsem studentka VOŠ sosiální ve třetím tedy posledním ročníku. K ukončení mého studia také patří napsání absolventské práce na téma Hrajeme si v rodině. Tímto bych Vás ráda poprosila, zda by byl někdo ochotný mi vyplnit dotazník, který se týká tohoto tématu. Dotazník je zcela anonymní. Pokud by byl někdo ochotný tento dotazník vyplnit a tím mi pomoci v dokončení mé absolenstké práce napište mi prosím na e-mail: E.marouskova@seznam.cz Dotazník Vám poté pošlu. Předem mockrát děkuji a budu velmi ráda za Vaši ochotu. Děkuji
Eva
jestli můžu radit, tak se tím tolik nazabývej. Čím více chceš, aby si hrála jinak, tím méně to jde. Nedělej z toho vědu, podle mě je to takový druh žárlení – upozorňování na sebe(mám to taky, taky se někd starší chovala jako malá, už to nedělá, vždycky jsem jí jen řekla, že se mi to nelíbí, že je velká a že to nepotřebuje, že jí miluju stejně, jako ty mladší). Mladší dítě má přirozeně více pozornosti, potřebuje více pomáhat.
Koukám, že si s dětmi hraješ hodně! Ony to možná ani tak moc nepotřebují – hraj si jenom tak, jak tě to baví, když tě začně nutit do něčeho, co nechceš, tak jí řekni, že tě to už nebaví a jdi si dělat něco jiného, nejdřív se asi bude zlobit, ale časem jí to dojde. A neboj, až mladší bráška začně mluvit, ona se také zlepší.
To je všechno můj názor, nechci ho vnucovat, nemám patent na rozum :o) Jen vím, že člověk nemá dělat to, co nechce, ani kvůli dětem 😉
Když děláte něco nedobrovolně, necítíte se dobře, když se necítíte dobře, nemůžete mít dobrou náladu, postupně začne nespokojenost a nervozita narůstat a pak nemůžete být dobrým společníkem. Proto je důležité se nejdříve postarat o sebe (v letadle při instrukcích v případě nebezpečí říkají:“rodiče nasadí masku nejprve sobě a potom dítěti“ – když budete v bezvědomí, dítěti nepomůžetet, když bude v bezvědomí dítě, pomoct můžete!
Ahoj Nuninko….tvoje pocity velmi dobře znám.I já mám někdy pocit,že svému dítěti nerozumím,když si chci s ním hrát.Mému Filípkovi teď bylo 6 let,navštěvuje speciální školku-kde je mimo jiné i v péči logopedky no a celkově je jeho vývoj opožděn,a tomu odpovídá i jeho hraní.Máme problém s koncentrací,u ničeho dlouho nevydrží a pokud ano,tak si hrajeme neustále stejné hry dokola.Když se snažím vymyslet hru novou,tak mi věnuje pár minut a zase se vracíme k jeho osvědčeným hrám.Někdy mi opravdu vadí,že jsem nemožná při hře s ním,ale pak si na druhou stranu řeknu,že můžu být vděčná za jakýkoliv pokrok v čemkoliv i ve hraní….takže hlavu vzhůru a přeju ti hodně trpělivosti.Jednou to příjde a ono se to zlomí.
Ahoj děvčata i já zkusím reagovat na vaše příspěvky.
Já jsem mamina pěti dětí kdy nejsrarší je 29let,předposlední 19 a té nejmenší 5 let.
S hraním jsou u nás také problémy.Už jen v tom,že u ničeho nevydrží a já mám na ní minimum času a ten se snažím aby se hrálo podle „pravidel“ nešvindlovat v pexesu,vymalovávat tak se má.Je to hrůza chce si dělat podle svého a když není po jejím tak od toho prostě uteče,že jí to nebaví.Jediné u čeho vydrží jsou puclíky,složí i ze 120 dílů.Když jí řeknu,že něco dělá špatně tak pak si povídá tím stylem“Lado děláš to špatně“,když si rozbourá rukávem složené puclíky tak začne“mami Lada mě to rozbourala“pak řekne sprosté slovo a zase „mami Lada mlví sprostě“.Když jsem s ní byla u psycholožky(narodila se ve 30 týdnu těhotenství s váhou 1,44 a 36cm) kam 1x za rok musíme řekla že ještě nemá vytvořenou osobnost.Co na to říkáte vy,jaký máte názor.Ještě k té mluvě.Taky chodíme na logopedii k,nám dělá největší problém.Nikdy jsme na ní nešišlali,ani my rodiče ani babička.Také to nesnáším.S babičkou je třeba promluvit.
Dobrý den, i když to chápu, taky souhlasím spíš s Bábofkou. Ale spíš mě zaráží, že se v článku neříká nic o kamarádkách. Jestli nemá v pěti letech možnost hrát si s vrstevníky, nemá příležitost k tomu, aby zase jí někdo říkal, jak si má hrát. Možná by to pomohlo. Přecejen potřebuje někoho mladšího, ať se stylizujeme jak chceme, jsme pořád dospělí a dětského kamaráda našim miláčkům nenahradíme.
Můj syn si také dával pravidla, při některých, když nevyhrával, byl vzteklý. Všechno pomine, hlavu vzhůru, je malý. Mějte trpělivost. Ta přináší růže.
Mám 17měsíčního kluka.Vyloženě nás nutí ,aby jsme si sním hráli.Někdy mu stačí aby jsme se dívali a někdy nás zapojuje do hry a to musí být po jeho.Myslím si že se musí naučit se podřídit a hrát si i podle druhých.Proto se snažím mu ukázat moje hraní a aby se připojil.Ve školce se taky musí přispůsobit
Tak já jsem celkem zvládala hraní s holkama, ty už hračkám odrostly. Ale se synem si taky nějak hrát neumím. Byly mu v létě tři roky a mně připadá, že ho nic nebaví. Jediné, s čím si hraje rád, jsou auta, ale to akorát pořád dokola jezdí. Já mu navrhuju, že má např. naložit kostky, odvézt je na stavbu, postavit panáčkovi domeček. Stavebnice ho baví jenom když mu něco postavím já a on si pak chvíli hraje s výsledným produktem. Puzzle a obrázkové kostky skládá taky jen se mnou, a to tak dvakrát do týdne, víc ho nedonutím, stříhat nechce, teď konečně začal trochu kreslit a malovat, to je počmárá papír. Baví ho teda společenské hry, pexeso moc ne, ale domino a pak máme pestrého šaška a krtečkovu zahrádku a berušky, to jsou hry, co má rád. A můžeme hodiny číst knížky, asi bude intelektuál. No, ale hrát si s ním neumím a on si hrát sám taky moc neumí. A v tvém případě by mi vadilo, pokud by babička na dítě nemluvila správně, šišlání na děti, na to jsem alergická. Ale jinak ti rozumím a poradit moc neumím. Já bych se asi dítěti přizpůsobila a jak píší holky, to vedení bych jí chvíli přenechala. Myslím, že je dúležité, že umí vytvářet hru, což třeba můj syn moc neumí.
Zdá se mi, že stejná věc jako tebe trápí i mě. Mám dceru, také 5ti letou a neumím si s ní hrát. Nemyslím si, že by hrála hry, které by nebyly přiměřené jejímu věku, ale nedokážu se prostě přinutit, aby mě bavily. Ani jako malá jsem na panenky moc nebyla, takže nějaké vyzvedávání dětí ze školky, ošetřování panenek, tancování s princi atd. mě nudí. Vím, že bych se měla překonat, ale zvládnu to vždycky jen chvíli.
A u nás je to o to horší, že na „vzdělávací“ hry – pexeso, puzzle, společenské hry, hry s písmeny a čísly, apod. nemáme podmínky. Kromě Lucky totiž máme ještě téměř 3 letého Honzu a ročního Matýska. Takže jak něco vybalím, hned jsou u nás a je konec – s Honzíkem by to snad ještě šlo, ale mladšímu Matýskovi nevysvětlím, že nemá hrabat do pexesa, vyhazovat domino, jíst figurky z Člověče nezlob se. Pořád se uklidňuju, že až kluci trochu povyrostou, že se do toho dáme, ale nevím, jestli pak na to zase nebude moc stará Lucinka.
Takže tě chápu a z tvého popisu mám pocit, že se dětem věnuješ dost a nemusíš mít žádné výčitky. Já jsem ráda za to, když si děti hrají u babičky, která si hraje podle nich, ale šišlání bych taky netolerovala – naštěstí u nás děti naschvál nešišlají a babička se to taky odnaučila:-)
ahoj, tvůj článek mne velmi zaujal. Mám syna, je mu 11 let. Byla doba, kdy mi chtěl také říkat, jak se mám při hře chovat. Ale já jsem byla trpělivá a vysvětlovala mu, že si chci hrát tak, jak chci já, že chci reagovat tak, jak já to cítím. Ta doba trvala tak 3 roky, už je to pryč. Dnes jezdíme na ryby a po koncertech,hraje na elektrickou kytaru, má jiné zájmy. Nezoufej, bude líp. Držíme ti palce!! Jana se synem Honzou
Já bych asi tu chvíli, kdy je ona tim kdo řídí, dceři dopřála. Můj syn si v určitém období chtěl hrát tímto způsobem. Mě to připadalo spíš, že se učí sám si vytvářet svůj příběh a nevadilo mi to. Píšeš, že děláte spoustu jiných věcí, tak proč ne i tohle. A babičku bych nechala. Dospělí se přece taky občas sníží na úroveň dětí, hrajou si a blbnou a užijou si to. Tak proč by se dítě nemohlo občas snížit na úroveň mladšího dítěte.
Petra
Nuninko, tak chtěla jsem napsat, že s Tebou jednoznačně souhlasím, ale když jsem dočetla k příspěvku Babofky, tak si už nejsem tak jistá… něco na tom, co píše Babofka, bude.
No také by mě osobně nebavilo hrát si, jak dcera říká pořád, ale snad občas? Aby mohla mít dcera vedení?
Já mám syna, 33m, moc rád si hraje s figurkami (Bořek a Týna, Madvídek Pú a přátelé, plastoví panáčci z aut). Stavíme domečky, jezdíme na výlety, vozíme je v autech a bagrech. Občas se mi také zdá, že je to pořád dokola, ale můžu vnést nový nápad, někdy se chytne, jindy ne.
A s hraním si s babičkou, asi bych s ní promluvila, šišlání by mi vadilo!
Hmmm, asi jsem divná, ale já tu malou tak trochu chápu. Celý den hraje ona „hry“ nás dospělých, řídí se našimi pravidly. Říkáte jí, kdy má vstávat, kdy má jít spát, kdy má jíst a co, kdy si hrát a jak si hrát, kdy pozdravit, pořád poslouchá, co má a nemá dělat. Proč jednou nehrát hry podle jejích pravidel? Ať je režisérka a vy hrajte podle jejích pravidel. Děti mají rádi opakování a hry (i pohádky), které znají a chtějí hrát (slyšet) znova a znova. Nevadí jim, že to znají. Nechtějí nic nového. Chtějí to, co dobře znají.
Takže já říkám, pokud si s dcerkou chceš hrát a máš na ní ten čas, hraj podle ní, přistup na to. Ale jasně že bez šišlání… To nenávidím, když dospělí přihlouple šišlají na malé děti… Pak je asi těžké dítě odnaučit šišlat…
tak ani já jsem tyhle hry s dětma nehrála,ale já mám dva kluky dva roky od sebe,takže si vyhráli a ještě si hrají dost sami.Já se zapojuju spíš do spol. her.Ale je pravda,že taky přitom hraní na sebe šišlali,jako že jeden je miminko nebo třeba pejsek a to jsem vyskakovala z kůže (s mladším jsem donedávna chodila na logopedii).Hláška „mluv normálně nebo vůbec“ byla na denním pořádku:-)))
nuninko-to je teda těžká otázka:-))
já nevím.tohle neřeším.mám doma 3letého kluka:-)) baví ho prostě všechno:-)) a nebo si hraje sám.
Já bych asi vyletěla jak čert z krabičky,kdybych měla dělat co mi říká:-))) takže nejsi ani divná ani sama co si ASI neumí hrát tímto stylem. Tak se netrap.
Možná by pomohlo hrát hry s jasnými pravidly-třeba člověče nezlob se,domino,karty..apod:-)
S panenkama ať se hraje s kamoškama-možná,že ty to budou brát a podřídí se jí-asi bude velitelka:-)ředitelka..a nebo jí ukáží bez výčitek svědomí(které máš Ty),že svět se netočí jen kolem ní. Každopádně bude po problému.
S babičkou by stálo za to si promluvit a říct jasně co se Ti nelíbí a proč-logopedie,která stojí peníze je dost pádný důvod-nešišlat na malou a vést ji k věkově přiměřené hře-souhlasím s Tebou:-) K
ahojky tak má dcera má 4 roky a hraní pexesa, karet, nebo kreslení stříháni je v poho. není v tom problém jsem vlastně jediná která s ní může tohle dělat taťku na to moc nechytá, ale kdYž jde o hraní s panenkami tak to je konec to je vše špatně nebo když si hraje s babičkami tak se taky chová jak mimino až mi to leze na nervy hodněkrát jsem si myslela že je to třeba tím že žárlí na mladšího bráchu. Myslím že to je ale spíš věkem a přístupem rodiču že jak bude starší tak bude moudřejší
Mobile Sliding Menu