Pokud bych měla vybrat nejoblíbenější hračku ze svého dětství, měla bych problém. Nemůžu se tedy divit, že i naše pětiletá Michalka hodně otálí s rozhodnutím a nad výběrem váhá. Má za sebou období, kdy se neobešla ani minutku bez mašinky Tomáše nebo bez plyšového kačera Donalda, momentálně frčí jedna z hvězd Zanzibaru.
Za nejlepší hračku tedy budu považovat ten kus herní výbavy, který ji provází nejdéle a který slovy jedné známé písně „neopouští pro nové“.Na první místo musím podle tohoto kritéria zařadit všechny výtvarné potřeby od pastelek, fixů, přes křídy a vodovky až k prstovým barvám. Ale v nouzi nejvyšší nepohrdne Michalka ani obyčejnou tužkou nebo propiskou. Pastelky a fixy má samozřejmě vždy po ruce, ale křídy, vodovky či barvy prstové jsou z bezpečnostních důvodů uchovávány mimo Michalčin dosah. Stále dokola mě překvapuje nadšení v dětských očích a široký úsměv, když přikývnu na její prosbu:
„Maminko, myslím si, že už jsem dlouho neměla vodovky, a já bych s nima tak ráda malovala. Šlo by to dneska?“
Prstové barvy jsou ještě vzácnější, protože jsou u babičky na zahradě a smí se používat jen tam.
Jenže pastelky či křídy asi nejsou brány jako klasická hračka. Mezi hračkami v pravém slova smyslu drží první místo hopsací koník (nebo oslík?). Škoda, že nedisponuje tachometrem, docela ráda bych věděla, kolik kilometrů na něm Michalka po našem 3+1 za ty hodiny a hodiny čistého času nadrandila. Ať už si hrála na holčičku, zloděje na útěku nebo rytíře s kyblíkovým brněním.
Přestože už z koníka Michalka vyrostla a při skákání si většinou odře koleno nebo se převrátí, protestuje vždycky, když nadhodíme jeho vypuštění a uskladnění. Z dlouhé mašle vyrobila ohlávku. Koníka vodí, tedy spíš tahá po bytě na procházky a v jeho sedle se denně vystřídá několik plyšáků či panenek. Koníkovi se také musí neustále vyvařovat a servírovat ty nejlepší laskominy a několikachodovém menu.
Chodící, kakající a mluvící panenka od tetičky za téměř dva tisíce je u nás už třetím rokem nedoceněná. Zatímco nafukovací oslokůň za tři stovky má nekonečně mnoho funkcí. Zažili jsme dokonce i pokusy nacpat ho do kočárku místo oné reklamou doporučované panenky, a to nečůrá, nemluví, dokonce neumí mrkat ani hnout kopýtkem.
Pravda, nechci, aby děti dostávaly na hraní pouze špulky od nití, jak to měly naši předkové. Ale také nejsem zastánce přeelektronizovaných a překombinovaných hraček, které své majitele vedou a skoro jim diktují, co je potřeba udělat. Podle mého je potřeba rozvíjet především dětskou fantazii a samostatnost.
Pozn. red.: Příspěvek byl zařazen do Jarní soutěže o poukázku v hodnotě 500 Kč.
Napsal/a: Milhauzice
