Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Druhé narození mých dětí...
Dojeli jsme dnes domů, vysadili jsme holky, já ještě brala věci z kufru auta, holky se prdolily kolem mě (dveře auta zůstaly na straně řidiče otevřené).
Pak manža podložil zadní kolo kusem dlaždice (jako se dává na chodníky) a že odbrzdí ruční brzdu (po ránu tu míváme kolem -5°C, tak abychom ráno vůbec vyjeli…)
Něco mě ponoukalo, ať honem vezmu holky bokem, ke schodům. Manža odbrzdil, kolo se převalilo přes dlaždici a valilo se na nás (nedá se říct, že by se řítilo…).
Už jsem viděla, jak mě a Any zachytí otevřené dveře – Lu stála naštěstí v dostatečném odstupu. Naprosto bez emocí, s chladnou hlavou, jsem popadla Any a v poslední chvíli ji postavila opodál. Manžovi se nedařilo zabrzdit, zůstal stát až na poněkolikáté sešlápnutou brzdu (i s nastartováním motoru potom byl problém…).
Vystoupil a podlamovala se mu kolena.
Toto se nám nikdy nestalo.
Zajímavé je, že mě ty emoce totálně minuly – takže i holky zůstaly v klidu. Až zpětně mi dochází, co se mohlo stát, kdybychom zůstaly stát u otevřeného kufru auta, nebo kdybych nestihla Any „stáhnout“ před těmi otevřenými dveřmi.
Děkuji našemu anděli strážnému – pro nás už Vánoce asi začaly…
Jarmuschko, tak to ti posílám obdiv za chladnou hlavu a rozhodnost a poděkování andělíčkům strážníčkům, protože se asi pěkně zapotili.
Jarmuschko, včera jsem nestihla napsat reakci. Mám pocit, že to byl přesně ten okamžik, který je ve filmu zpomalený, ale ve skutečnosti jsou to zlomky vteřiny. Je zajímavé, že skoro všechny dokážeme v přímém ohrožení jednat s naprosto chladnou hlavou. Člověk si říká, nedokázal bych zareagovat, ale když se něco stane, jedná naprosto automaticky…Taky jsem řešila různé úrazy svých dětí, chladně jsem zkoumala vyražené zuby, napravovala uskřípnutou špičku prstu a abych jim dodala odvahu, celou cestu do nemocnice jsem jim dokázala zpívat. Sesypala jsem se většinou po příjezdu domů, když už děti byly v pohodě, ale na mě to dolehlo. Hlavně když jste všechny v pořádku a manžovi se přestaly klepat kolena…
Tak tak, holky, myslím, že my maminky opravdu máme nějaký šestý smysl, abychom ty svoje kuřátka ochránily. Mě se stalo to samé, co mykes, taky jsem sundávala mávající dítě z parapetu otevřeného okna, Kačka nehulákala, jen se koukala, ale já jsem měla v kuchyni takový divný pocit v zátylku… V klidu jsem došla až k ní, sundala ji, zavřela okno, a celá jsem se rozklepala a rozeřvala. Bydleli jsme v šestém patře, do dneška je mi ze mě samotné mizerně, že jsem to okno neuhlídala.
Takže – ať naši andílci strážníčci fungují dál, co bychom si bez nich počaly…:-)
No teda, sláva, že to tak dobře dopadlo.
Já mám kamarádku, která v takových situacích zkamení. Učily jsme děti jezdit u nás na hřišti na kole, když odcházely, její dcerka (4roky) se rozjela z kopce, výjezd ze vrat přímo na silnici…. zastavila se a začala ječet, já se rozběhla za malou….ale Bára se lekla toho křiku a flákla sebou tvářičkou do štěrku, já jí sebrala, krev z ní crčela proudem, utíkala jsem k nejbližším sousedům Barušku ošetřit a její mamina??? ta zůstala stát na místě jako přikovaná a klepala se jako osika. A dělá to pořád, její dvouletý synovec skočil do bazénu a místo toho, aby pro něj skočila (stála nejblíž), zůstala stát a křičela na ostatní.
Proto si nemyslím, že všechny maminy v sobě mají zákodovanou tu schopnost zachovat chladnou hlavu a teprve pak se sesypat.
Gratuluju Jarmuschko, zvládla jsi to na jedničku.
Uffff, to jsou věci! Super, Jarmuschko! Taky mám pocit, že se to kolem nás anděly strážnými jen hemží – rovnou celý regiment! Po porodu nejstaršího se s námi vybourala sanitka, nedávno to psisko, a kolikrát už si Davídek u okna „povídal“ s paní sousedkou – on si ho totiž zvládne sám otevřít…Sice jen v prvním patře domečku, ale i tak. Karamelo, koukám, že taky doma funguješ jako zdravotnice a první pomoc… 🙂
Ahoj Jarmuschko.
No ani nemluv,není to tak dávno,co se mi stalo něco podobného a když si na to dnes po přečtení tvého článku vzpomenu,tak mi běhá mráz po zádech.V létě jsem jednou větrala děckám v pokojíčku a nevědomky jsem málo dovřela okno.Byly jsme s Martinou doma a ona slyšela povykovat děcka venku.Pod tím oknem máme psací stůl,no samozřejmě na něj vylezla,ikdyž ví,že nesmí a najednou slyším hulákání-ahóóój!!!,tak tam jdu no a co myslíš,že jsem uviděla-Martina stála na stole,okno dokořán rozevřené a volala na děcka,at jdou k nám.Krve by se ve mě nedořezal.Naštěstí jsem na ni nezařvala,ale opatrně k ní přišla a zdělala ji dolů.Ani jsem neměla sílu jí naplácat.Fuj,ještě ted je mi z toho zle.
Radka
ufff, úplně mě zamrazilo. Ještěže máš takovou intuici.
No brrrr, ještě že to dobře dopadlo.Radši ani nedomyslet co se může v takových situacích všechno přihodit.
Není nad pohotovou matku s chladnou hlavou…raděj nepřemýšlím, jestli bych tak rychle zareagovala. Snad jo, raděj ale nemuset řešit takové věci, že jo.
Za dnešní den máš Jarmi velkou jedničku!
Jarmuschko ufff…matky musí být v určitých situacích pevné jako skála a ,,nezavřít oči“….
Sobě jsem léčila roztřepaná kolena ,když malý strčil palec do vršku od hřbitovní svíčky a on nešel ven,začal modrat a tak jsme střihali vršek-je to nějaký měkký kov,jelikož měl ostré kraje tak malému tekla krev,brečel a manžel blednul a zelenal..já střihala….