Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Druhé narození mých dětí...
Dojeli jsme dnes domů, vysadili jsme holky, já ještě brala věci z kufru auta, holky se prdolily kolem mě (dveře auta zůstaly na straně řidiče otevřené).
Pak manža podložil zadní kolo kusem dlaždice (jako se dává na chodníky) a že odbrzdí ruční brzdu (po ránu tu míváme kolem -5°C, tak abychom ráno vůbec vyjeli…)
Něco mě ponoukalo, ať honem vezmu holky bokem, ke schodům. Manža odbrzdil, kolo se převalilo přes dlaždici a valilo se na nás (nedá se říct, že by se řítilo…).
Už jsem viděla, jak mě a Any zachytí otevřené dveře – Lu stála naštěstí v dostatečném odstupu. Naprosto bez emocí, s chladnou hlavou, jsem popadla Any a v poslední chvíli ji postavila opodál. Manžovi se nedařilo zabrzdit, zůstal stát až na poněkolikáté sešlápnutou brzdu (i s nastartováním motoru potom byl problém…).
Vystoupil a podlamovala se mu kolena.
Toto se nám nikdy nestalo.
Zajímavé je, že mě ty emoce totálně minuly – takže i holky zůstaly v klidu. Až zpětně mi dochází, co se mohlo stát, kdybychom zůstaly stát u otevřeného kufru auta, nebo kdybych nestihla Any „stáhnout“ před těmi otevřenými dveřmi.
Děkuji našemu anděli strážnému – pro nás už Vánoce asi začaly…
Hlavně, že se nikomu nic nestalo, naše rodina také má svoje „anděly strážné“ a jsem jim moc vděčná, hlavně za manžela, před dvěma týdny do něj narazilo na křižovatce auto, před třemi lety začátkem prosince spadl z lešení, … a tak bych mohla pokračovat. Dnes si asi opravdu musíme vážit každého dne, který přežijeme ve zdraví, bez nehod, nemocí, pohrom, neštěstí, … Hlavu vzhůru, holky rychle zapomenou, naštěstí děti vnímají riziko nebezpečí jinak než dospělí.
Také si pamatuji na lehce podobnou historku, jen ne s tak málem tragickým koncem. Verče bylo asi rok a půl a manžel neočekával, že naše dítko udělá krok zpět. Tímto krůčkem nazpět, šlápla manželovi na nohu, svalila se jak špalek přímo na papulu. Okamžitě jí teklo s pusinky velké množství krve, manžel celí bílý se jen dokola omlouval, že to nečekal a nedokázal tomu zabránit, že má malá určitě vyražené čerstvě narostlé přední zuby. Já jsem jen v klídku malou sebrala ze země, odnesla do koupelny, pusu vypláchla a provedla kontrolu zubů (naštěstí v pořádku). Potom jsem teprve klidnila své klepající se kolena.
Hlavně, že to u vás dopadlo dobře.
Fuj běhá mi mráz po zádech když jsem to četla. Hlavně že jsi se zachovala všudypřítomně, ale to by udělala každá máma aby zachránila své dítka.
Teda Jarmuschko, vy máte zážitky! Naštěstí, že to tak dopadlo!
Manžel neměl pravděpodobně zařazenou rychlost, jinak si to neumím vysvětlit, že se auto rozjelo.
No, pěkné….
Dojeli jsme dnes domů, vysadili jsme holky, já ještě brala věci z kufru auta, holky se prdolily kolem mě (dveře auta zůstaly na straně řidiče otevřené).
Pak manža podložil zadní kolo kusem dlaždice (jako se dává na chodníky) a že odbrzdí ruční brzdu (po ránu tu míváme kolem -5°C, tak abychom ráno vůbec vyjeli…)
Něco mě ponoukalo, ať honem vezmu holky bokem, ke schodům. Manža odbrzdil, kolo se převalilo přes dlaždici a valilo se na nás (nedá se říct, že by se řítilo…).
Už jsem viděla, jak mě a Any zachytí otevřené dveře – Lu stála naštěstí v dostatečném odstupu. Naprosto bez emocí, s chladnou hlavou, jsem popadla Any a v poslední chvíli ji postavila opodál. Manžovi se nedařilo zabrzdit, zůstal stát až na poněkolikáté sešlápnutou brzdu (i s nastartováním motoru potom byl problém…).
Vystoupil a podlamovala se mu kolena.
Toto se nám nikdy nestalo.
Zajímavé je, že mě ty emoce totálně minuly – takže i holky zůstaly v klidu. Až zpětně mi dochází, co se mohlo stát, kdybychom zůstaly stát u otevřeného kufru auta, nebo kdybych nestihla Any „stáhnout“ před těmi otevřenými dveřmi.
Děkuji našemu anděli strážnému – pro nás už Vánoce asi začaly…