Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsem špatná dcera?
Ani nevím jak začít.
Včera měl muj tatka narozeniny-53let. Před 4lety mu zjistily rakovinu hrtanu. Po operaci a ozařování se to zastavilo a byl celkem v pohodě. Jenže je to 2měsíce co se rakovina ukázala znovu a ve své plné síle. Už ma zasáhlé celé polykací ustrojí a není možná žádná léčba. Zbývá už jen čekat. Já mám výčitky svědomí,že jsem mu včera nejela ani popřát,ale já ten pohled na něho nezvládám jak ho ta nemoc ničí a já nemužu nic dělat,nijak pomoct. Jen jsem zavolala mamce at mu vyřídí pozdrav a blahopřání. Mamka mě uklidnovala at se netrápím tím že to nezvládám ale já mám pocit jako bych byla špatná a nevděčná dcera. Od včera jen bulím ale nemám odvahu tam za ním jet. Fakt nevím jak se stím poprat. Poradíte?
Wěruško, bohužel sama vím, jak je to těžké, pohled na někoho, koho máš ráda, když už se na něm nemoc projevuje.
Ale Tvůj táta potřebuje, abys byla s ním. On by to pro Tebe určitě udělal….
A jak píšou holky, můžeš před ním plakat, můžeš cokoliv, ale dej mu najevo, že ho máš ráda a vždycky mít budeš.
Moc se opatruj, zvládněte to….
werko….me umrel tatinek v 53 letech…a ver ze jsem si cely rok vycitala ze jsem mu nedala sbohem….ze jsem mu nerekla jak moc jsme mu za vse vdecna…..jak moc ho mam rada…..po roce se mi narodil syn….kopie meho taty…ve vsem….v noci se mi tata ukazal a uklidnoval me ze je v pohode at si nic nevycitam….nejsem verici ale rano jsem byla klidnejsi…tata te potrebuje….nejsi spatna dcera….rekni mu jak se citis…nelituj…treba s nim jen plac…ale bud u nej
Wěrko, taky si myslím, že pro vás oba je důležité, abyste byli v intenzivním kontaktu.
I když chápu, že Ti to třeba činí problémy.
Možná je čas na konzultaci s psychologem…
(Já se taky šla poradit, když měla ségra po rozvodu a psychicky na tom byla špatně – normálně jsem šla probrat, jak se mám chovat…)
Wěrko,obojí je hrozně moc těžké….ale já jsem pro návštěvu….pohled na umírajícího je moc těžký,ale ty výčitky že jsi tam nebyla jsou ještě horší….a uvědom si že se tady bavíme pořád jen o Tobě…ale co si přeje Tvůj táta ???
Pobreč si a seber sílu a odvahu a jeď za ním…on má jistě na srdci spoustu věcí,lidská pouť je tak krátká:-(((
Byla jsem za mojí babičkou,jezdila za ní do nemocnice a pak i domů. Stihly jsme si povykládat spoustu věcí,probrat moje plány do budoucna,stihla se potěšit s vnukem…. V den co umřela-už nevypadala že nějak vnímá,jsem jí pohladila řekla jí,ať už nebojuje,ať už si odpočine a ona večer umřela…
Drž se. K
Wěrko, měla jsem podobné pocity, kdy mi na podobnou nemoc umíral děda. Bála jsem se pohledu na trpícího dědečka, který byl vždycky plný síly a optimismu, nedokázala jsem za ním jezdit pravidelně do nemocnice, když už v podstatě nevnímal, to tam jezdila jen babička a mamka s tetou a můj bratr – tenhle stav trval týden. Strašně jsem si vyčítala, když pak odešel a já se nerozloučila, babička mi tenkrát řekla, buď ráda, že si ho budeš pamatovat, když byl v lepším stavu.
Vím, moc Ti to nepomůže, ale pokud Tě tatínek vnímá, zkus se překonat, pro něj to moc znamená a Ty pro něho víc udělat nemůžeš, tak mu buď alespoň občas nablízku. Držím palce a je mi líto, že musíš takovéhle věci řešit.
Tomaso a děkuji za názor a podporu
To je to co mě hodně trápí! Byla jsem za ním je to 14dní a po 10min jsem utekla a pak seděla v autě a brečela. Ta nemoc ho hodně změnila a já mám strach,že si ho pak budu pamatovat v podobě když….. a ne jak vypadal jako zdraví. Já jsem toto prožila z bráchou když ho srazilo auto a já ho chtěla za každou cenu vidět. Do dnes mám noční muru a bude to 15let. Tak proto to špatně zvládám.
Wěrko, předně je mi moc líto, že je tvůj tatínek takto nemocen. Musí to být opravdu těžké a chápu, že to nezvládáš. Ale nevíš dne ani hodiny, kdy z tohoto světa odejde, nebude tě pak mrzet, žes nenašla odvahu za ním zajít? Že ses s ním nerozloučila?
Každopádně ti přeji hodně síly, drž se.
Ani nevím jak začít.
Včera měl muj tatka narozeniny-53let. Před 4lety mu zjistily rakovinu hrtanu. Po operaci a ozařování se to zastavilo a byl celkem v pohodě. Jenže je to 2měsíce co se rakovina ukázala znovu a ve své plné síle. Už ma zasáhlé celé polykací ustrojí a není možná žádná léčba. Zbývá už jen čekat. Já mám výčitky svědomí,že jsem mu včera nejela ani popřát,ale já ten pohled na něho nezvládám jak ho ta nemoc ničí a já nemužu nic dělat,nijak pomoct. Jen jsem zavolala mamce at mu vyřídí pozdrav a blahopřání. Mamka mě uklidnovala at se netrápím tím že to nezvládám ale já mám pocit jako bych byla špatná a nevděčná dcera. Od včera jen bulím ale nemám odvahu tam za ním jet. Fakt nevím jak se stím poprat. Poradíte?