Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jsem špatná dcera?
Ani nevím jak začít.
Včera měl muj tatka narozeniny-53let. Před 4lety mu zjistily rakovinu hrtanu. Po operaci a ozařování se to zastavilo a byl celkem v pohodě. Jenže je to 2měsíce co se rakovina ukázala znovu a ve své plné síle. Už ma zasáhlé celé polykací ustrojí a není možná žádná léčba. Zbývá už jen čekat. Já mám výčitky svědomí,že jsem mu včera nejela ani popřát,ale já ten pohled na něho nezvládám jak ho ta nemoc ničí a já nemužu nic dělat,nijak pomoct. Jen jsem zavolala mamce at mu vyřídí pozdrav a blahopřání. Mamka mě uklidnovala at se netrápím tím že to nezvládám ale já mám pocit jako bych byla špatná a nevděčná dcera. Od včera jen bulím ale nemám odvahu tam za ním jet. Fakt nevím jak se stím poprat. Poradíte?
Wěrko, jsi pod tlakem silných emocí…sama dobře cítíš co se v Tobě pere. Je to láska a pocit strachu. Vím jak je to pro Tebe těžké. Ale dej mu tu Tvou lásku znát.
V posledních chvílích jeho života to bude to nejcennější co mu budeš moci dát. Ne že mu nemůžeš pomoci… můžeš!!!!! Svou láskou mu usnadníš jeho cestu. Láska je to co ho může zachránit v jakémkoli směru.Bude vidět v tu chvíli, že JSI DOBRÁ DCERA, že Tě dobře vychoval a bude za to nesmírně rád.
Jeho strasti budou rázem ty tam, uvidíš , že se Ti pak uleví. Budeš hrdá sama na sebe, že jsi to zvládla a on bude pyšný na svou dceru, i když Ti to třeba nepoví..poznáš to v jeho očích. V takových chvílích si ani nemusíte nic říct… nic tak důležitého.
Stačí, když mu povíš jak moc ho máš ráda a že jsi s ním. Tvou odměnou za Tvé úsilí bude spokojenný pocit nad sebou. Dokázalas to. JSI DOBRÁ DCERA.
Vím, že je to pro Tebe těžké, ale přemýšlej nad ním…..kdyby jsi byla na jeho místě, i přez všechny negativa této věci by jsi chtěla mít své dítě u sebe. V tu chvilku by pro Tebe bylo důlůežitější to, že ho máš u sebe a můžeš ho držet za ruku. Asi bys mu také řekla, že jsi moc ráda , že tam je. Svou lásku k němu bys vyjádřila třeba jen pohlazením.Pláčem, který bys nezkrývala. Byl by totiž plný lásky.
Toto jsou důležité okamžiky, neboj se jich. I když nejsou krásné, ta chvíle je důležitá pro Vás oba. A věř, že i kdyby tatínek sešel na své podobě díky této nemoci… jeho duše je přece pro Tebe pořád stále krásná..pamatuješ si přece jak jste spolu dováděli… na to nikdy nezapomeneš.
Takového hodného tátu si budeš pamatovat. Takový pro Tebe zůstane. Nenechávej ho samotného.
Jednu věc která by Ti mohla i ulehčit tyto chvíle je modlitba. I když tomu nemusíš věřit. MOžná ani nejsi věřící.Ale prosba o sílu a dostatek lásky v těchto těžkých chvílích je zde na místě. I ve starých pohádkách se přece doprovázeli blízcí s modlitbou , prosbou o lásku pro ně, o milosrdenství.
Přeji Ti mnoho lásky , síly a víry že to zvládneš nejlépe jak budeš moci.
Wěrko, jsou to 2 roky, co mi umřela máma a taky bohužel na rakovinu. Měla 53 let. Maminku jsme měli poslední 4 měsíce doma a starali se o ní 24 denně úplně všichni, prostě, kdo zrovna přišel z práce, ze školy, tak naběhl k mamince. Byla ochrnutá na celou pravou stranu těla, taky nemluvila, měla epileptické záchvaty, ale myslelo jí to, byla prostě uvězněná ve svém těle. Já měla v té době Matýska, v době nemoci maminky měl 3-4 roky a Vojtíšek byl miminko. Stihli jsme s mamčou oslavit ještě narozeniny chlapečků a vánoce a 2 měsíce na to umřela. Chodila jsem za ní jak jsem jen mohla a moc se přemáhala ať nebrečím. Máma totiž nevěděla že umře, že je to beznadějné, táta si to nepřál a i Dr. nám řekli, že jí to říkat nemáme ať aspoň ten krátký čas, co jí zbýval, nemyslela na to, že umře. O to to bylo horší a navíc dosnes nevíme, jestli máma věděla, nebo tušila co se děle. Já jsem s maminkou byla naposledy týden před tím, než umřela a mám veliké štěstí, že když umřela, byl u ní můj bráška se svou nevěstou (teď už manželkou) a drželi jí za ruku. Prostě zatni zuby, utři slzy a běž za tatínkem, protože jak psaly holky, až umře, bude ti ještě hůř, protože si budeš vyčítat, žes za ním nedokázala přijít. Neboj v hlavince ti sice zůstanou i ty strašné chvilky jeho nemoci, ale když budeš chtít, budeš vzpomínat hlavně na to pěkné, co jste spolu zažili, když byl ještě zdravý. Wěruško, hlavu vzhůru a uvidíš, že dokážeš daleko víc, než si myslíš.
Karamela musím říct,že díky tvému článku o babičce,ale i díky podpoře vás všech vím,že at to sebe víc bolí nevím kdy to přijde a tatka si zaslouží aby jsme s ním byly když je mu nejhuř. Já jsem za ním jezdila každý týden,ale před těma 14dnama mě to nějak zmohlo. Ted se až stydím,že mě to takhle položilo,nejsem člověk který se hroutí,ale někdy je toho na jednoho moc.
Buď silná, Wěrko, právě kvůli tatínkovi – on je ten, kdo potřebuje pomoc. Chápu, jak strašně se cítíš, zažila jsem před 15lety něco podobného, tátovi bylo 56let a měl nádor na mozku…Nejradši byl, když jsme mu četli knížku a vyprávěli o čemkoliv. Celé ty roky se uklidňuji tím, že jsme byly pořád s ním a ten strašný rok jsme mu “zpříjemnili“. Určitě to dokážeš taky!!!
Wěrko,tak ani nemusíš mluvit,stačí obejmout a pohladit…a jinak normálně si vedle něj sedni a povídej co jsi celý den dělala,co plánujete na léto,co by jsi chtěla doma přestavit,co v práci nebo s dětmi…..
Já jsem babičce donesla nové fotky mě a Kryštofa,aby se na ně mohla dívat….
Věř,že všechny chápeme jak moc s tím bojuješ a jak je to těžké….máš tátu moc ráda a proto Ti to dělá tak ,,zle“ … ale zvládneš to – musíš. K
Wěrko, já se jen přidám k holkám… Je to určitě hrozně těžké, ale i tohle patří k životu… bohužel 🙁 Určitě to zkus překonat a za tátou zajít, dej si předtím třeba panáka, to je jedno, ale jak už bylo řečeno výš – nevíš dne ani hodiny a bolelo by tě to, žes s ním nebyla, třeba by ti chtěl ještě něco říct… Drž se, myslím na tebe!
Holky tak vám všem moc děkuji a i když je to fakt těžké tak se zítra za tatkou vydám. Máte pravdu,že ty výčitky by pak asi mnohem horší. Nejhorší je,že tatka nemluví,ma všechno vyoperované. má převážně poškozený mozek,ale ví kdo su a vnímá mě,aspon si to myslím. Takže vám děkuji za takové to nakopnutí a já dokud to pujde se budu snažit sebrat všemožně síly a být alespon občas u něho.Věrka
Připojuji se k holkám, ať je to jakkoliv těžké – zkus to překonat. Pak už by byly možná jen výčitky, že jsi s ním mohla být víc, že jsi mohla…. táta tě potřebuje. Oni byli s náma, když nám bylo nejhůř a je na nás abychom byli s nimi když nás potřebují. Vím o čem mluvím, my to už prožíváme strašně dlouho. Je to nekonečné utrpení pro všechny a i když jako ty sbírám síly – je to strašný. Brečím jako malý děcko.
Buď s ním, určitě na to čeká.
Wěrko,je mi to moc líto,věřím že to musí být těžká zkouška ,už k vůůli bratrovi,ale mnohem těžší by myslím bylo po zbytek života litovat že jsi s ním nepobyla aspon chviličku.Moc držím pěsti,at to zvládneš
Wěrko, držím Ti palce, abys´našla sílu za tatínkem jít, je to moc důležité-pro vás pro oba….