Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Sen
Možná si některé z Vás ještě vzpomenou, že mi před rokem a necelými čtyřmi měsíci odešla maminka. Nevím, jak to mají ostatní, ale místo toho, abych se s tím nějak “smířila“, nedokážu to. Vzpomínám na ni (přijde to samo od sebe) i v ty nejnevhodnější chvíle, dnes v noci se mi zdálo, že mi někdo říkal, že má umřít a probudila jsem se naprostým zoufalstvím.
Tak nevím. Je to tak normální? Je mi jasné, že maminka je jen jedna a že k ní má člověk hluboký vztah, musím ale říct, že mi to už trochu “vadí“ (nevím, jak to nazvat, není to vyloženě “vadí“, ale jiné slovo jsem nenašla).
Ach jo 🙁
Luci, s tímhle se asi nikdy úplně nevyrovnáš. Maminka je maminka.
Mi zemřela před 16 lety babička a denně si na ni vzpomenu a je fakt, že obrečím to teda už méně, ale občas mě to chytne docela dost. A taky ji mám docela často ve snech nebo aspoň Šumperk, ve kterém žila a to pak ráno trošku rozdýchávám.
Ty jsi teď ještě víc “potrefená“ hormonama, takže jsi citlivější než někdo jiný. To chce čas a myslím, že rok a čtvrt ještě asi pro Tebe není dostatečně dlouhá doba, aby ses s tím aspoň trošku smířila.
Tak držím pěstičky, ať je časem vzpomínka na maminku lehčí….
Milá Jovanko,je mi líto toho co prožíváš,ale věř mi všechno chce čas.Nechci říkat,že to přebolí,ale čas bolest aspon´zmírní.Mě umřela maminka před sedumnácti lety,mě bylo tehdy 22 a měla jsem osmiměsíční mimčo.Tehdy jsem maminku hodně potřebovala a je pravda,že ji nikdy a nic nenahradilo.Moc mě mrzí,že holky nikdy nepoznaly babičku.Vždycky si na ni vzpomenu a vím,že by z nich měla velkou radost.Takže Ti moc přeji aby ty sny o mamince byly jen pěkné a aby jsi se s jejím odchodem brzy vyrovnala.
Luci,mám něco podobného.Zemřela mi babička ale je to už7let.Zdává se mi o ní dost často.Odmala jsem na ní byla zvyklá,bydleli jsme s rodiči a babičkou a dědou v rodinném domku.Vloni mi jedna známá řekla,že pokud se nám zdá o milované osobě,znamená to že nás ochraňuje i po smrti.
před vanoci to byl rok co jsme pochovali tatinka a je mě hodně uozko každy den a nejhorši byly vanoce přala jsem si aby už bylo po vanocich a nemužu se s nim smiřit že nidy už ho neuslyšim i ta mladši stale vzpomina u te starši to chapu že se pta na dědu ma na něj vic vzpominek ale ta mala byly ji 3 roky když zemřel a kolikrat přijde a začne a vysvětluje že to byl děda s fouskama jen on v rodině měl knirek a povida si se mnou a ja řvu jak mala zrovna ted se mě vraci vzpominky ale nehotši na tom je že se mě objevi ta posledni vzpominka kdy jsem ho viděla naposledy a pak teprve ty dalši a ta posledni byla jak ležel na jipce s ovazanou hlavou v komatu z oči mu vytikalo něco modreho asi nějaka mast kterou natiraji oči když jsou lidi v komatu a všude kolem same přisroje ktere pipaly hadičku do nosu a dalši hadičku z břicha a ventilator na dychani a po chvikach se zatřepal asi nějake impulsy do těla aby mu pracovalo svalstvo byl to nejhorši pohled a co jsem neměla dělat chytnout ho za ruku byl šileně ledovy a kuže byla tak divně napnuta asi se tohoto pocitu nezbavim a nikdy bych u nikoho už tenhle pocit a pohled nechtěla zažit a kdykoli si vzpomenu na tainka tak tohle je prvni a pořad se to vraci je to hrozne ale asi to jine nebude a taky jsem si řikala že už to byl rok na prvni adventni neděli že by to měl zahojit čas ale opak je pravdou a ted vim že nejsem sama a že je to normalni
Jovanko, je to těžké, taky pamatuju na drásavé sny o babičce. Říká se, že smíření se s odchodem milovaného trvá přibližně 3 roky (bohužel jsou lidé, u kterých to trvá i o dost déle :-(( ), teprve potom se opravdu dá vzpomenout s mírem v duši. Matka je ovšem úplně nejbližší člověk na tomto světě, jistě i potom zůstane pocit ztráty.
Těžko tě potěšit, na druhou stranu to ale musíme zažít všichni. Já se osobně umím jen těžko vžít do manželových pocitů, jemu maminka zemřela ještě mu nebyl rok, na rakovinu dělohy, na kterou se přišlo při porodu. Rodina o tom nikdy nemluvila, byli tím celá léta paralyzovaní. Maminku zná jen z fotky…
Luci, musí to být opravdu hodně těžké, nevím, rodiče mám naštěstí ještě oba… můj muž přišel v listopadu o maminku, to víš, stále je to pro něj těžké, on naopak čeká, až se mu o ní konečně bude zdát, čeká na rozloučení, nebo jak to nazvat… 🙁 Zvlášť maminka zůstává v srdci hodně hluboko a napořád, to je jasné a my samotné bychom taky chtěly v srdcích svých dětí zůstat napořád… Já ti asi moc radit nemůžu, pro mě má i smrt trochu jiný rozměr a i když jsem obrečela obě babičky, kamarádky, tchyni,… prostě vím, že se s nimi setkám a teď a tady už s tím nic neudělám, takže po té stránce je pro mě jednodušší se s tím smířit. Nevím, možná opravdu nějaká lehounká psychoterapie by byla řešením, jen pár sezení, popovídání si… psychoterapeut vidí do zraněné duše lépe. Přeji ti, abys našla východisko. 🙂
Lucinko, já jsem se s tím doteď taky nedokázala smířit. Chybí mi dnes a deně a možná to bude znít sobecky, ale ona jediná tu byla pro mé kluky připravená ve dne v noci a i když jsem se naučila vše zvládat i bez ní, tak bych tuhle zkušenost raději nikdy nezkusila. Jsou to 2 roky.
Taky jsem se s dědovou smrtí dlouho nemohla smířit. Dokonce jsem měla pocit, že když jsme byli u babičky, čekala jsem, že se děda objeví a třeba nám vynadá, že děláme něco špatně na zahradě při vyorávání brambor apod. Dlouho jsem měla tendence přijet a ptát se po něm. Je to tři roky, dodnes mám problém to vzít. Vadí mi, když slyším jeho hlas z videa, prohlížet si fotky. Docela pomáhá jít občas na hřbitov, zapálit svíčku a v duchu mu něco říkat, naprosté banality, co dělají děti a tak, je mi sice úzko, mám pocit, že tam je, ale na jednu stranu se mi uleví.
Luci,taková věc chce jistě mnoho času,aby se Tvá mysl otupila…možná ani netušíš jak hluboko v srdíčku/a v hlavě/ maminku máš…
já mám problém skoro každý den před usnutím se mi objeví myšlenky na bábinku a je to moooc těžké to neobrečet…musím si nasilu opakovat: neřeš to babi by chtěla abys na ni vzpomínala v klidu a v pohodě..nic už nezměníš…klid
když máš ale těžké sny tak možná to chce poradu s psychologem a najít ten blok a nebo by pomohla třeba joga…nebo tak něco,kdy se tělo oprostí od nutkavých a těžkých myšlenek… K
Možná si některé z Vás ještě vzpomenou, že mi před rokem a necelými čtyřmi měsíci odešla maminka. Nevím, jak to mají ostatní, ale místo toho, abych se s tím nějak “smířila“, nedokážu to. Vzpomínám na ni (přijde to samo od sebe) i v ty nejnevhodnější chvíle, dnes v noci se mi zdálo, že mi někdo říkal, že má umřít a probudila jsem se naprostým zoufalstvím.
Tak nevím. Je to tak normální? Je mi jasné, že maminka je jen jedna a že k ní má člověk hluboký vztah, musím ale říct, že mi to už trochu “vadí“ (nevím, jak to nazvat, není to vyloženě “vadí“, ale jiné slovo jsem nenašla).
Ach jo 🙁