Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Bojím se jezdit...
Ahojíky všem… nevim jak se toho strachu zbavit snad mi poradíte. Mám řidičák už přes 10 let, dělala jsem ho po 19 narozeninách myslim. Od té doby, 10 let, jsem jezdila málo. Neměla jsem možnost, max. když mi děda půjčil škodovku sem tam, abych to prý nezapomněla… Ale to bylo málokdy, bál se.. Nyní si koupil lepší auto, značku nevim, a protože už je starší přes 80 let, chce aby víc jezdila páč nikdo neví kdy se kdy něco stane a pak budu muset nucena sednout bez toho, aniž by mi někdo radil… Jela jsem ale pořád se nemůžu bavit strachu, že něco zkazim, že zazmatkuju a prostě se už bojim jezdit a raději se vymlouvám, že jsmem si zapomněla brýle a tak… Ale vim že to nemůžu donekonečna ale já se bojim si sednout za volant, přitom mě to tak baví, ale připadám si jako čerstvě získaný řidičák, nemám žádné zkušenosti, prostě se bojim…
Jako bych to psala já před pár lety. Skoro doslova… Je bohužel jediný spolehlivý způsob – jezdit a jezdit, a ono se to poddá. Já až panikařila, tak jsem začínala jezdit krátké stále stejné trasy. A pak rozšiřovala. A dnes je panika pryč.
Chce to trénink, akorát to říká ta pravá.
Já udělala řidičák v roce 1999, akorát v době, kdy jsem v rodině neměli auto. Nedošlo mi, že to asi nebude úplně ideální. a tak nebylo s čím jezdit. A když mě po osmi letech chtěl přítel naučit jezdit, už jsem se tak bála, že i na polňačce ve 20kilometrové rychlosti, když se v dálce objevil chodec, jsem si zakryla ruce.
A od té doby říkám, že kdo se bojí, nemá za volantem co dělat, protože pak dělá problémy.
Mám problém v tom, že auto nepotřebuju, všechny obchody, doktory (i pro dítě) mám dostupné pěšky, nádherné spojení busem do práce, pracoviště u autobusáku, jen přejít silnice, takže mě nic nenutí. bohužel.
Kamarádka si z nutnosti dělal řidičák k padesátinám…
To chce trénink, nejdřív v okolí a prodlužovat trasu
přesně mmůj případ, řidičák od 19 a do 33 jsem neřídila, tatka by mi auto půjčil kdykoliv,ale je děsnej nervák, řval na mě už před jízdou, běda jak něco udělám blbě, když jsem chtěla poradit,jestli podřadit nebo to zvládnu,,tak ty seš řidič a pak mě stejně nadal.
Pak jsem se řestěhovala na vesnici a našla klidase partnera a kdybych se nenaučila řídit,tak bych dom z práce místo v devět jezdila v jedenáct,tak to mě donutilo a ted jsem dojela i do Prahy, sice přes Prahu a Brno se bojím řídit, ale dojedu si na kraj v klídku. Hlavně nějakého toho klidase vedle sebe
Buď v klidujá jezdím několik let a ráda.Ale určitý strach a respekt když sedám za volant mám stále.Mě se někdy i stane,že mi to prostě zdechne,no tak co však ten za mnou počká,nastartuji a jedu dál.
Jak ti tu už radili,udělej si kondiční jízdy,tím nic nezkazíš,naopak.
Dobrý,Bramborko.Úpná psycholožka-samozřejmě v dobrým.Po přečtení Tvého návodu bych i já měla chuť to zkusit a to se za volantem cítím jak čert v kostele.
Holčičko, úúúúúúúplně stejný problém((-:. Chce to víkendové vyjížďky do malých “prdelek“ (pidivesniček) hodně brzy ráno, když nikde ani noha, hezky pomalounku, třicítkou, NO A CO, a možná nějakého kliďase vedle sebe, ale zvládneš to i sama, neboj… Říkej si:“Jedu krokem (nejsem nebezpečná), nikdo kolem (nejsem nebezpečná), je moc brzo ráno (nejsem nebezpečná)…“ Nemusíš jezdit žádný stakilometry. Nejprve si vytyč jednoduchou trasu: domov – obchoďák s největším parkovištěm… Vyraž brzy s předstihem, hezky pomalounku (polep si auto zajíčkama, “Z“), zaparkuj co nejdál od vchodu (všichni tam stojí na křivo, je to jeden začátečník a zoufalec vedle druhého- moje pravidelné stanoviště..) a po nákupu zase volňáskem zpátky domů. Klíďo výlet na celej den. Fakt doporučuju, pomáhá. Dneska dračím jako vlk(((-: Onehdá jsem do favorita nacpala tři autosedačky, tři děti, dvě dospělé ženské, malýho ratlika, megaboxera a dva kočárky. No, dejchali jsme si víc, jak na krk, ale jezdím((-:. A KLIDNĚ VŠUDE ŘÍKEJ, VÍTE, JÁ JSEM JENOM ŽENSKÁ A MÁM TO CHVILKU, POMŮŽETE MI???? (TŘEBA VYCOUVAT((((((-: PRAKTIKOVÁNO MOOOOOOOOOOOOOCKRÁT((((-:) Dálnicím se vyhejbej a při dopravní špičce parkuj v poklidných zonách a zbytek dojdi pešo… Naučíš se,neboj((-:
nepročítala jsem reakce holek, ale já za sebe ti držím palečky aby jsi se sama brzo rozjezdila, on opravdu člověk neví kdy bude muset zasednout do auta a je to pohodlnější….strach po takové době chápu, ale už jsi to zvládala tak s chlapem začni jezdit okrsky kde není takový provoz, ikdyž pro mě je také těžší když manžel sedí vedle mě příjde mi, že v tu chvíli řídím o 50%hůř, ale to je asi tím jak si člověk myslí, že chlapy jsou na řízení lepší….trocha strachu k řízení patří člověk není alespon takový suverén a dává si větší pozor………..snaž se tomu nevyhýbat zase se do toho dostaneš, alespon ty trasy kam jezdíš a co potřebuješ……..
Pavli, to chce jezdit. Zkus si zajezdit jen tak – někde, kde není takový provoz. Jen se zbavit strachu. Mě se to radí,viď? Já zrovna na řidičáku pracuji, jízdy mě moc baví a těším se, až si budu moct pořádně zajezdit. Zatím se moc nebojím, ale pořád mám vedle sebe instruktora, který situaci zachrání, když se mi něco nepovede. Pořád mám pocit, že to neumím a po hodiněježdění je mi líto,že to končí, že to tak uteklo. Jezdila bych pořád….. chci se to pořádně naučit, když už na to budu mít papír, tak bych to ráda využila. Pavli, zakousni se do toho, jdi si zajezdit jen tak pro radost, ten strach určitě zmizí.
Nejsem přihlášená. Blanka
TaHad
Drž se a jezdi já nejezdila celých 12 let vůbec a musela jsem začít ze dne na den a ted jsem ráda že mě k tomu menší nemoc donutila, nesměla jsem jezdit na kole. Tak se drž a neboj se každý začíná a začínal…