Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Bojím se jezdit...
Ahojíky všem… nevim jak se toho strachu zbavit snad mi poradíte. Mám řidičák už přes 10 let, dělala jsem ho po 19 narozeninách myslim. Od té doby, 10 let, jsem jezdila málo. Neměla jsem možnost, max. když mi děda půjčil škodovku sem tam, abych to prý nezapomněla… Ale to bylo málokdy, bál se.. Nyní si koupil lepší auto, značku nevim, a protože už je starší přes 80 let, chce aby víc jezdila páč nikdo neví kdy se kdy něco stane a pak budu muset nucena sednout bez toho, aniž by mi někdo radil… Jela jsem ale pořád se nemůžu bavit strachu, že něco zkazim, že zazmatkuju a prostě se už bojim jezdit a raději se vymlouvám, že jsmem si zapomněla brýle a tak… Ale vim že to nemůžu donekonečna ale já se bojim si sednout za volant, přitom mě to tak baví, ale připadám si jako čerstvě získaný řidičák, nemám žádné zkušenosti, prostě se bojim…
Ježečku,styď se /jezdit bez papírů/a bud šťastná,že Ti to jde.
Když sedím vedle řidiče někdy mě to láká za to sednout,ale když mi řeknou sedni a jeď-ztuhnu a konec.
Asi pocit sebezachování a láska k bližním je silnější.
Sem hrozný zmatkář na silnici i s kolem/úplný romány by Vám mohl vyprávět mužskej/,levá-pravá,no katastrofa.
Tipuju když by všichni svatí byli poblíž/nebudu se podceňovat/do druhý křižovatky a dál kdo ví.
Šťastný buďte,že takový jako jsem já na silnici nepotkáte……
Já jezdím a ještě jsem ani řidičák neměla a autoškolu jsem dělala jen pro formu, že policajti chtějí ty papíry. I instruktor koukal a kroutil hlavou… Ale já všechny pravidla znala, takže jsem trochu jiný případ.
Ale!
Napadlo mě, že třeba zbavit se strachu je možné tím, že vyrazíte někam na odlehlou cestu, parkoviště, polní cesty.. prostě tam, kde je prostor a není provoz. K tomu si zpoakovat klasiku z křižovatek z knihy, nebo na netu teď nedávno koloval mail, kde se zkoušela jízda přes křižovatky. Možní bych ještě našla ve schránce. Anebo si koupit zkušební jízdy v autoškole. Tam řídíte, jste pod dozorem a můžete si ověřit, jak na tom jste se znalostma. Žádný stres ze zkoušek, ty už nejsou, koupíte si kolik hodin potřebujete… Ale asi to něco stojí.
Nevím, jak jinak poradit, já se s tím řízením asi narodila:-) Ale nechci tím říct, že jsem suverén a jezdím jako prase! To ne, jsem slušná a jezdím podle pravidel a i 50 dodržuju, což vím, že bývá problém:-)
Moc vám držím palce, ať to překonáte a třeba se potkáme na Masarykově okruhu…:-D *
mimkys já mám řidičák,ale nejezdila jsem autem míň jak ty, 5let a také sem zapoměla,když se do toho dostaneš,strach mít nebudeš, musíš prostě jezdit menší trasy, mimo provoz, zpočátku a dostaneš se do toho.strach si nepřipouštěj, jinak se budeš bát pořád a nikdy se do toho nedostaneš marcela
Mimkys, já taky přidám svůj názor, i když mám řidičák teprve 2,5 měsíce. Myslím si, že pokud máš až takový strach,zaplať si kondiční jízdy, ty peníze za to stojí a okamžitě pak začni jezdit, při každé příležitosti!!! Já doteďka v duchu i nahlas děkuju kamarádce, která mě doslova “přinutila“ si řidičák udělat, tehdy to bylo do počtu, aby to otevřeli v maličkém městě. Vím,že to sem moc nepatří, ale já to chtěla v polovině vzdát! Kvůli velkým starostem s nemocností Sárinky, operací mandle a věčném handrkování se s bývalým (to vše se dělo během autoškoly), měla jsem nervy nadranc! Jednou večer jsem si sedla k testům na internetu a jela a jela křižovatky, pravidla, zajímalo mě vše, co najdeš pod kapotou auta, milovala jsem jízdy, i když jsem se pokaždé třepala jak ratlík. Dnes, (nevím jak je to možné) jezdím, ani nevím jak, jezdím vlastním autem teprve od července a už mám k němu veliký vztah! A žasnu, že se mi v tom autě zatím tak daří, vždycky jsem prý ale byla ten typ, co mu to šlo:o) (raději ťukám na dřevo:o) za což jsem taky ráda, někdo k řízení vztah nemá. Dnes se nemůžu dočkat, až zase za ten volant sednu, už mi cukají ruce, úplně se na to třepu!!! Zkus to a uvědom si tu neskutečnou svobodu, že si kamkoliv a bez pomoci druhých můžeš zajet, nikoho se nemusíš doprošovat (já teda předtím mnohdy musela trapně žebrat o zavezení tam a tam a bylo mi to vážně pod úroveň)….
Mimkys, upaluj na kondiční jízdy, moje známá se taky bála řídit, zaplatila si pár jízd a okamžitě pravidelně začala jezdit, dnes je vysmátá :o) Držím Ti moc palečky! Jsi holka šikovná, křižovatek se neboj, na těch se vycvičíš nejlíp! Já zas nemusím dlouhodobou jízdu po dálnici, je to děsná nuda, líbí se mi odbočovat, dávat přednost, prostě spíše to město než mimo obec, akorát to parkování ještě není 100%ní, zatímco v autoškole to vždy bylo bez chyb. No jo, bez posilovače je to něco úplně jiného!
Hlásím se k Vám do klubu.K řidičáku mě ukecala kámoška v roce 1990.Já 2 děti, ona vyvdala k svýmu 3 děti a jdem.Děti hlídal její manžel,při jízdách jsme si předávaly auto i děti.
Už v autoškole jsem si v autě připadala jako brouček požíraný příšerou.Jízdy jsem zvládla na potřetí a semtam mě za volat pustil táta.Měl starou škodovku100 a mě se v ní jezdilo fajn.No jezdilo:sevřený žaludek,u každýho přechodu modlidba,aby tam nikdo nestál,u křižovatky dvojitá modlidba,abych jí projela-zastavit by pro mě určitě znamenalo zastavit provoz a chcíplý auto.
Asi jsem nebyla tak hříšná,vycházelo to.Ale z auta jsem vylezla pokaždé rozklepaná a nepomáhalo ani to,že taťka tvrdil,že nejezdím špatně.No kavalír…
Naposledy jsem za volantem seděla asi tak před 8lety.Prašná cesta k baráku rodičů bývalého přítele.No a při dojezdu jsem šlápla místo na brzdu na plyn a ten akorát těsně před plotem dřevěným zabrzdil ruční brzdou.
Neměli mluvit,že budou potřebovat nový plot…Kdyby nebyl pohotový-mohli ho už mít.
A od té doby mě za volant nikdo nedostal.Ještě nedávno jsem tvrdila,že kdyby šlo o život možná,ale dneska,že bych snad nechala vymřít celou rodinu nebo spíš bych je na zádech odtáhla…
Doufám,že nikdy nenastane situace,abych musela za volant.
A rada:prý to chce jezdit a jezdit.Začít někde mimo provoz,aby se to zas dostalo do “krve“,přejít na méně provozní silnice a pak šup do provozu.
Rady řidičů.Prý se to nezapomíná jako jízda na kole.Pravda naučila jsem se v 9letek a kolo jsem dostala k 41 narozkám a šlo to.
Mě to auto nic neříká,takže ztěží opráším řidičák,ale ty to zvládneš.Chuť jezdit Ti pomůže..
Ahojky,já jsem byla ve stejné situaci.Řidičák mám 12 let jezdila jsem ještě tak cca rok a pak asi 8 nic.Jenže jsme se přestěhovali na vesnici, narodla se mi dcerka, doktorka ve vedlejší dědině, autobus jede jen občas. Protože jsem nechtěla stále někoho otravovat a také pořád sedět doma, tak jsem překonala strach, zaplatila si kondiční jízdy v autoškole – COŽ VŠEM DOPORUČUJI – a po 6 jízdách sedla se strachem do auta.Ještě mě to drželo asi měsíc, vždy jsem sedala do auta se staženým žaludkem, ale bylo to stále lepší a lepší.Prostě čím víc jsem jezdila, tím byl strach menší. Teď už jezdím třetím rokem a je to úplně v pohodě.Takže jak už to tu zaznělo, jezdit, jezdit a jezdit.
mimkys,
moje teta oprášila řidičák po 30 letech, zaplatila si jízdy v autoškole, koupila starého favorita. Je to už 9 let, jezdí, ale pořád se bojí, na křižovatce stojí 10 minut, rozhlíží se pořád a vyrazí až když široko daleko nic nevidí. Ona je ten typ, co se na to asi nehodí.
Ale ty píšeš, že řídíš ráda, jen se bojíš. Já se taky bála, z auta jsem měla hrůzu a autoškolu jsme dělala jen kvůli práci, abych mohla jezdit za klienty. Když jsem si domluvila schůzka, našla jsem si na mapě, kde to je a přemýšlela, kudy tam jet, aby tam byl co nejmenší provoz a hlavně žádná stopka. To mi škodovka vždycky chcípla a já jí zaboha neuměla nastarotovat. A taky tam nesměl být kopec, kde se muselo zastavit a dát přednost. No byla to věda 🙂
Nakonec jsme jeli na dovču do jižních Čech a já to celé odřídila. Dodnes ji pamatuju, jak jsem 3x objela Č. Budějovice, pořád po okruhu a buď jsem skončila na náměstí, kam se ani snad nesmělo, nebo jsem město znovu objela, pak jsem se najednou nějakým omylem ocitla v Trocnově :-).
Takže já radím taky jezdit, jezdit, ale ne se hned vydat přes půl republiky. Nedřív třeba dojet do krámu pro rohlíky, pak časem do vedlejší vesnice a zpět. A je dobrý jet jen tak, ne že vezeš děti do školy a spěcháš, i když je to vedle ve vesnici, tak je člověk přece jenom nervozní. Držím palce.
Holka, jsem na tom úplně stejně, takže ti rozumím. Už jsem to tu někde psala, řidičák mám 14 let a od té doby jsem řídila jen tři měsíce po narození Aničky, to už je 11 let. Pak jsem s tím kvůli neustálé neuróze sekla, nestálo mi to za to, prostě jsem se za ty 3 měsíce nerozjezdila a neulevilo se mi od strachu. Byla jsem strašně křečovitá, nestíhala jsem sledovat všechno a bylo mi z toho nedobře.
Teď bydlím na vesnici daleko od města a malé autíčko by se strašně hodilo, protože spoje jezdí mizerně a dostat se s dětmi k doktorovi nebo zajet na nákup je velmi těžké. Ale já mám z řízení takový strach, že už ho asi nepřekonám.
Nic jiného neporadím, než se normálně říká – jezdit, jezdit, jezdit. Co takhle si přikoupit jízdy v autoškole, projet si město s bezpečnou oporou v učiteli autoškoly? Odstranění nervozity se dá částečně řešit třeba homeopatiky, a pak to chce jen zatnout zuby a nemyslet hned na to, jak jsem nemožná, že mi zase nepůjde, že se určitě něco stane… Tím si to přivoláváme, chybí nám v tom sebevědomí.
Držím moc palečky, napiš, jak pokračuješ, třeba se staneš vzorem pro nás stejně postižené:-)
Ahojíky všem… nevim jak se toho strachu zbavit snad mi poradíte. Mám řidičák už přes 10 let, dělala jsem ho po 19 narozeninách myslim. Od té doby, 10 let, jsem jezdila málo. Neměla jsem možnost, max. když mi děda půjčil škodovku sem tam, abych to prý nezapomněla… Ale to bylo málokdy, bál se.. Nyní si koupil lepší auto, značku nevim, a protože už je starší přes 80 let, chce aby víc jezdila páč nikdo neví kdy se kdy něco stane a pak budu muset nucena sednout bez toho, aniž by mi někdo radil… Jela jsem ale pořád se nemůžu bavit strachu, že něco zkazim, že zazmatkuju a prostě se už bojim jezdit a raději se vymlouvám, že jsmem si zapomněla brýle a tak… Ale vim že to nemůžu donekonečna ale já se bojim si sednout za volant, přitom mě to tak baví, ale připadám si jako čerstvě získaný řidičák, nemám žádné zkušenosti, prostě se bojim…