Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
NE!
Předem se omlouvám, jestli jsem ve špatné poradně, ale nevím kam jinam. Zajímalo by mě, co mám dělat, když dcera (necelých 15 měsíců) vůbec nereaguje na slovo ne. Něco dělá, řeknu ne, ne, ona to tak max. zopakuje a dál si dělá, co chce, tak zvýším hlas, odvedu jí pryč, pokouším se zabavit jí něčím jiným (ale to nejde vždy), ale nic platné. Když už zvýším hlas, tak řekne Ne, ne a ještě udělá ty ty ty – jako že dělá něco co nesmí, ale dělá to dál. Nevím, co mám dělat. Nechci jí bít, i když už několikrát přes ruku dostala, ale efekt žádný, akorát já jsem si pak připadala jako matka z Kuřimi. Někdy mi dokonce připadá, že mě tím provokuje, že by jí to ani tolik nezajímalo, kdyby mi to nevadilo. Za každou radu děkuju, nemůžu jí přeci nechat dělat vše, co chce.
Dani, já také žádné věci neuklízela, ani ze skříněk, ani ubrus v kuchyni a párkrát holt dostaly přes nenechavé prstíky a nechaly všechno na pokoji. My docela často jezdíme po návštěvách, a oni to doma přeci kvůli naší návštěvě taky uklízet nebudou a já se nebudu nervovat, že někde něco naše děti rozbijí – ono je to ani už nezajímá, vědí, že na to sahat nesmějí a hototvo. Občas se stane, že někde vidí opravdu něco lákavého, tak jim (teď už jen Marískovi) důrazně řeknu, že NE a obvykle poslechnou (někdy si samozřejmě postaví hlavu, ale to je jen zřídka – také nejsou dokonalí :-D).
Mari, možná to znělo přehnaně s tím interiérem, měla jsem na mysli právě to, že nebyly poruce rozbitné věci, květináče, zásuvky a šňůry jsou zabezpečené, v dolních skříňkách žádné nebezpečné předměty apod.
Mně se právě to „přes to nejede vlak“ nelíbí, mám raději klídek a pohodu než nějaké boje a navíc to uzpůsobení není nijak omezující ani pro nás a zůstalo to vpodstatě doteď, i když to už není potřeba. A ocením to vždycky, když přijde návštěva s malými dětmi.
Dobrý den, koukám, že se tady už objevilo spoustu rad a zkušeností. Osobně si myslím, že děti chápou slůvko NE již před prvním rokem. Moje dcerka moc nemluvila, ale slovo Ne říkala a používala bezchybně už od cca 10 měsíců. Takže určitě dávejte pozor na tón hlasu, aby to dcerka odlišila. Potom dávejte pozor, abyste jí neukázala, co vás vytáčí, protože to děti pak hodně baví :-). Takže se obrńte trpělivostí. Nenechejte se vytočit – nebo se jděte odreagovat jinam, aby to dcera nepoznala :-). Důsledně opakujte co chcete a nechcete a názorně ukazujte a eventuelně dcerku posuňte jinam od lákavé věci, na kterou nemá šahat. Určitě z toho časem vyroste. Držím vám palce.
Holky nezávidím vám, to musí být občas docela náročné s těmi vašimi drobky :-). Ale mě ani jedno z dětí nesmělo nic otvírat, nic samo brát, hrabat se v kytkách a kupodivu je to nikdy nijak zvlášť nelákalo. Možná úplně ze začátku, což jsem jim hned zatrhla a oni to k mé radosti pochopily a nedělaly to :-).
Ale oni nejsou taky žádná zlatíčka, Verča zas mooooc mluví (a taky nevíme co s tím) a Marísek je „adrenalíňák“ – skáče ze všech dostupných míst – zatím bez úrazu a já jsem na nervy. Tak vám přeji hodně úspěšného snažení a hodně trpělivosti.
ÁÁÁÁÁÁÁ OBJEVILA SE TU TELEVIZE U SLEPENINY, TAK U NÁS TO BYLO TO SAMÉ, TAK DLOUHO S NÍ HOUPAL, AŽ SPADLA VEDLE NĚHO, TO DOSTAL PĚKNĚ PO RUKÁCH:))))
Opravdu je to o nervách a o velké trpělivosti:))))
Dani, jak jsi psala, že jsi uzpůsobila interiér kvůli malému, víš, to já nechci, já chci, aby si zvykl na to, že to tam prostě je a má to tam svoje místo, prostě patří to tam a přes to vlak nejede:))))
Ustoupila jsem s tím, že jsem vyklidila stěnu a dala tam jen nerozbitného slona a želvu…………jj, musíme to vytrpět a přijít na způsob takový, aby to pochopily ty naše ratolesti.))))
Makineo, schopné pochopit hodně určitě je, ale ne vždycky se mu chce, jak ostatně potvrzuje většina příspěvků 🙂
My jsme měli výhodu, že jsme se stěhovali v době, kdy bylo malému pár měsíců, takže jsem od začátku důsledně uzpůsobila interiér. Vpodstatě nebylo skoro nic, co by mohl shodit nebo vysypat. Na náš obří stůl dosáhl dost dlouho jenom po okraji a ubrus nedávám dodnes. Ale jasně, oni si vždycky něco najdou.
Vždycky jsem si s ním u „zakázané“ skříňky pohrála, aby věděl, co tam je a pak už to nebyla ta neprobádaná oblast, po které by neodolatelně toužil.
To jsou naše zlatíčka, já měla také všude na oknech různé zástrčky a pokoje jsem zamykala, aby tam nemohla, věděla, že nesmí a stejně všude lezla a asi v tomhle věku na sebe shodila barevnou televizi a obě to přestály ve zdraví. To vše chce čas a trpělivost.
marika81: velká kukadla mi dost připomněla Eliho :-), plus ještě ledabylý úsměv a jiskřičky čertíka v očích.
Ha ha a špagát je dobrej, mám tak svázaný 2 šuple a 2 dvířka vedle sebe, takže s nima může trochu hýbat a mlátit,ale zároveň líp drží stabilitu, když se neotevřou úplně. Páč další šuplík, který vytahuje úplně a i se na něj věší, tak u něj ohnul pojezdové kolečko, až jsem včera musela dotáhnout šroubky a mlátit kladivem.
Jak to všechno čtu, nezbývá než opravdu jen obrnit nervy a trvat na svém.
No Mariko 🙂 Každopádně ty pevné nervy to chce 🙂
Danielo, jo tak už vím, jak to myslíte. Já souhlasím, že nepochopí proč… Ale to u strašné spousty věcí nepochopí ještě hoooodně dlouho.
Přesto mnohem dřív potřebujeme nebo chceme, aby některé věci nedělalo. A ono se musí naučit to NE poslechnout, respektovat ty hranice, které mu ukážeme.
A toho podle mě schopné je.