Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
NE!
Předem se omlouvám, jestli jsem ve špatné poradně, ale nevím kam jinam. Zajímalo by mě, co mám dělat, když dcera (necelých 15 měsíců) vůbec nereaguje na slovo ne. Něco dělá, řeknu ne, ne, ona to tak max. zopakuje a dál si dělá, co chce, tak zvýším hlas, odvedu jí pryč, pokouším se zabavit jí něčím jiným (ale to nejde vždy), ale nic platné. Když už zvýším hlas, tak řekne Ne, ne a ještě udělá ty ty ty – jako že dělá něco co nesmí, ale dělá to dál. Nevím, co mám dělat. Nechci jí bít, i když už několikrát přes ruku dostala, ale efekt žádný, akorát já jsem si pak připadala jako matka z Kuřimi. Někdy mi dokonce připadá, že mě tím provokuje, že by jí to ani tolik nezajímalo, kdyby mi to nevadilo. Za každou radu děkuju, nemůžu jí přeci nechat dělat vše, co chce.
Tak jsem to dnes zkusila tím důrazným oslovením a přidání slov, nelez na tu stěnu nebo spadneš………..co udělal???? Podíval se mě, vyvalil na mě ty velké oči a lezl vesele dál, takže tudy u nás asi cesta nevede:(((((((
Makinea, tak jsem to nějak myslela, jak jsi napsala první větu, nejde to naráz, ale časem pochopí, co to slovo znamená:))))
A Keenspeed, s tím převazováním špagátem jsi mě rozesmála, ale já taky měla ovázaný krb, aby nevytahoval papír a popel:)))))
Makineo, určitě to chce důslednost a vysvětlování, ale myslím, že roční dítě nemůže chápat, proč je rozházené prádlo špatné a složené dobré. Chápe to, že se nám to nelíbí, ale neví, proč. Určitě dost brzy chápe, proč nesmí kousat a bouchat druhé, když řeknu: nekousej, bolí to, tobě by se to taky nelíbilo, to je jasné.
Makineo, dá se říci, že to dělám jako ty, nabídnu jinou alternativu, ale jí prostě baví vyžehlené pleny, ne ty, co teprve budu žehlit, všechny ostatní šuplíky, jen ne ten, do kterého může a tak se vším, takže u mě se to tedy neosvědčilo. Také neříkám jen NE a nic k tomu samozřejmě jí vysvětluju, proč si to nepřeju, tak si myslím, že to asi opravdu ještě není schopná pochopit. Ale je pravda, že než to Marika napsala, tak mě to vůbec nenapadlo, byla jsem prostě přesvědčená, že chápe velice dobře, co chci. Možná je to tak jak psala Daniela, chápe co chci, ale nechápe proč, tak možná čas vše vyřeší. Díky za reakce
Mariko, jasně, že to nejde naráz. Koukám možná jsem se blbě vyjádřila. Trpělivost to chce.
Je jasné, že je rozdíl rok nebo rok a půl. Ze začátku to dítě od toho květináče nebo sporáku člověk opravdu oddělává co chvíli, ale u nás to opravdu trvalo vždy tak týden než se s danou věcí smířila nebo spíš to vzala jako fakt.
Když jsem jí to nedovolila, tak se o to pak přestala pokoušet. Čas od času to zkusí třeba znovu, ale pak už většinou stačí jen to Ne. A třeba jen jedno.
Taky ještě jeden můj postřeh. Třeba dítě jde rozhazovat poskládané věci ze skříně, já řeknu, že to nemá dělat, ono to přesto udělá, já ho pak plácnu…
To podle mě na ty prcky umanuté moc neplatí. Jim ten zážitek za to plácnutí stojí.
Takže je jednodušší sednout si k tomu dítěti(když vidím, že to má za lubem) a vůbec mu to nedovolit udělat. Říct ne a oddělat mu tu ručku ve chvíli, kdy vytahuje třeba první tričko.
„Párkrát“ 🙂 to ještě zkusí, jestli to tak opravdu platí a když zjistí, že ano, tak to bere jako danou věc.
Ale i to přesměrování jinam, nabídnutí jiné alternativy, kompromisu mi pomohlo hrozně moc. Možná by to bez toho ani nešlo.
Já jsem možná alergická na to, že dítě něco nechápe. Kolikrát to člověk slyší třeba u dvouletých dětí… On nechápe, že nesmí kousat, on nechápe, že nesmí házet dětem písek do očí… Tomu nevěřím. Je to o té důslednosti a reakci rodičů. Kolikrát totiž slyším maminky, jak na to reagují takovým tónem a výrazem, jak kdyby to dítě za něco chválili. A třeba si sedí na lavičce a jen takto „napomínají“. Ze to je bez efektu asi dodávat nemusím.
Já vím, že toto není váš případ. Ale prostě předpokládat, že dítě toto nechápe, je cesta k tomu aby to dělalo dál.
V tomhle věku je ještě brzo, i když dítě chápe, že něco nechceme, neví, proč to nechceme. A když nezná důvod, nemá motivaci. A když se maminka zlobí, je to docela zábavná hra.
Jak píšeš, Lien, když se spálí, už to nedělá, protože tam už důvod pochopila.
Podle mě nestačí říct jedno slovo, ať je to jméno nebo nějaký výraz zákazu, ale spíš se snažit vysvětlovat, proč to nechci, nepochopí to třeba hned, ale časem ano. Já jsem hodně mluvila od začátku a verbální komunikace mezi námi funguje hodně dobře, ale chce to čas a klid. Ale asi každý někdy ujede a plácne přes ruku nebo na zadek, když je toho už moc.
Přidám trošku do mlýna.. malý je 8.měsíční rarášek….. objevitel, jemu dosažitelné šuplíky a skříňky jsem vyprázdnila nebo svázala provazem, něco jsem nechala být, všechno přeci schovávat nemůžu a ani nechci. Jen el.zásuvky jsem tedy zaslepila.
Ale s tím NE NE, přes ručku apod. – naprostá ignorace z jeho strany.
Když šahá po kabelu od rádia nebo kytce na zemi, stojím nad ním a říkám NE, nesmíš Eliáši apod. a stejne tu ručku natahuje. Takhle třeba 3x za sebou, znova šáhne, dostane přes ní. Když ho odnesu, vrátí se, někdy dostane přes plínu decentně. Občas podle nálady usoudí,že pár slziček mě obměkčí.. tak zakníká, a za chvilku jde rabovat znova. A takhle je to několikrát za den. Ani po dobrým ani po zlým. Kolikrát se po mně ještě tak koukne, jako „mámo hele co jdu dělat :-)“ . Připadám si někdy jako blbec, přeci na něj nebudu x krát za den důrazně houkat, a dělat zlé ovzduší… jenže zřejmě to asi jinak nejde????
P.S.Kamna nemáme, ale Eli si sám šteluje ventilem topení na plnej kotel (ale už jsem zjistila,že se dá zamknout) a že by mu potom nějak obzvlášť vadilo, že pálí, když si na něj šáhne, to nepozoruji…
Tak já nevím, malý má rok, pochopí hačí, hají, čaj, občas zkusí něco po mě, jako sbírat hračky, vezme kus papíru a jde leštit sklo na stole……..to by mi k tomu roku pasovalo………já si myslím, že chápou zatím jen to/myslím kolem toho roku/, co se jím zrovna líbí, co je baví:))))
Prostě zákazy, příkazy moc nepochopí, jo pochopí, jak už jsem psala níže, pokud se spálí o kamna, tak ví, že tam příště nepůjde, ale pokud bude vysypávat květináč pomalu každý den, já to zkouším různými způsoby, přes ruku, tytytyty, odnesu ho jinam, zabavím něčím jiným on je tam za chvilku zas, tak si z toho prostě nic nedělá, prostě nepochopí, že je to špatné:)))
Jak už jsem psala, teprve zkoumají, poznávají, co můžou, co je nebezpečné, je to věk učení, do roku a půl by snad měli pochopit, co je ne a ano:)))
To vyhazování nádobí z linky, kramování v šuplíkách, to mi taky nevadí, vím, že je to přejde za chvilku……….stejně všechno jednou ty naše děti pochopí, co po nich chceme a co které slovo znamená, každý je individuální:))))
Podle mě je to hodně o tom tónu. Ne říkám hodně přísně a rázně a když to nestačí, tak jí odtáhnu ruku nebo příp. ji prostě vezmu a dám třeba o metr bokem.
Když to řeknu jen mírným tónem, tak taky provokuje vesele dál a s o to větší chutí.
Ale opravdu to používám jen u těch nejnutnějších věcí. Když mi otáčela kolečky u sporáku, to jsem prostě nemohla nechat.
U květináče jsem ji přesměrovala na zalívání, ale už ji to neba a na květináč kašle.
Jinak ji nechávám docela volnost. Momentálně vytahuje plínky. No tak je zas pak uklidím. Někdy mi s tím pomáhá.
Tady to kramaření mi nevadí, i knížky, nádobí a kdeco ji nechám vytahovat. Většinou ji to po nějaké době přestane zajímat (i když ty plínky ji už drží sakryš docela dlouho). Když začla lézt na stůl, taky jsem ji nechala. Bavilo ji to asi týden a je klid. Atd.
U první dcery mě kdeco vytáčelo, kolikrát jsem ji taky plácla. Tu mladší zatím ani jednou.
Často k tomu Ne přidám jinou možnost. Třeba „Do té hromádky mi nelez, já tady potřebuju zamést, jsou tu drobky, ale můžeš si vzít taky smeták a pomoct mi“.
Dám jí taky smeták a lopatku, přenechám jí pár drobků a začnu nenápadně zametat v jiném koutě.
Když vytahuje oblečení ze skříně, tak tam jí dovolím třeba jen jednu poličku, nějaké šátky, ponožky a zbytek ne.
Naopak ale nesouhlasím, že ty dětičky nerozumí nebo nechápou. Podle mě slovíčko Ne chápou už tak od asi od 10 ti měsíců.
Dítě vždy rozumí víc, než to působí z mluvení.
Takže k ní mluvím jak kdyby byla o fous starší a když vidím, že nechápe, tak vysvětuluju polopatě a ukazuju. Toto je drobek, dáme ho na lopatku, do koše, koš je tady…
TAk tolik moje zkušenost.
Tak teď jsem opravdu musela zahloubat, jestli jsem měla s Eli takovýto problém. Kolikrát se bavím u toho, jak píšete, že vám pravidelně vysypávají květináče 🙂
Dcerka, ta většinou tedy zabírala na odvedení pozornosti a vymyšlení jiné činnosti a časem prostě pochopila, že když po ní chci ať to nedělá, tak to nedělala, ale když bylo jouvej, tak nejlépe platila metoda Bramborky…oslovit důrazně jménem, ne zdrobněle, ale „naostro“ a to funguje dodnes. Dnes se u toho ouplně osoptí a prosí mě, ať jí tak neříkám:-)) A už nelumpačí 🙂
Bramborko, vidíš, kolikrát zdůrazním jméno, ale řeknu k tomu ještě ne a ted mě i napadá, že když to jméno zdůrazním, tak pozvedne oči a přemýšlí, jestli pokračovat a nebo přestat, u slova ne, se ani neotočí a pokračuje v bohulibé činnosti:)))
A ty máš holčičky už větší ne???