Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jak poučit děti o nebezpečných \"cizích lidech\"?
Omlouvám se za krkolomný název, už ho tu chvíli sumíruju a pořád se mi nedaří, aby byl stručný a výstižný zároveň.
Asi tušíte, kam mířím. V úterý se cestou ze školy ztratila devítiletá holčička, včera večer ji našli mrtvou a policie to řeší jako vraždu. Taková zpráva otřese snad každým rodičem. Jenže co s tím?
Není možné mít děti nonstop pod dozorem, navíc by to ani pro ně nebylo prospěšné, protože celý život je nikdo hlídat nebude. Jakým způsobem poučujete děti o nebezpečných “cizích lidech“? Co všechno je dobré jim říct a co je zase lepší až tak moc neřešit, aby se pak nebály jít ráno do školy?
Už je to hodně dávno, jsem viděla nějakou detektivku a tam na sebe holčička, kterou chhtěli unést upozornila , že vhodila dlažební kostku do výlohy a tím na sebe upozornila.
Tak říkám Terezce, kdyby se něco takového stalo, že by jí někdo někam táhl, lákal nebo něco podobného, aby se na sebe snažila strhnout pozornost.
No ale chtěla jsem se taky zeptat – před čím vším děti varujete? Jaké mají rady pro případ nouze?Mám pocit, že to plácám páté přes deváté, podle toho, co mě zrovna napadne nebo na co nějak narazíme. Ale říkám si, že někdy toho na ně možná hrnu moc, že těžko říct, jestli by pak v nějaké kritické situaci vůbec byly schopné se k něčemu rozhodnout.
(Citováno od Petra z 12.9.2014 08:12)
Radši před vším, lepší je v dnešní době, když dítě bude spíše trochu nedůvěřivé…. Rozhodně se nesmí bavit s cizími lidmi, to,že za ní ( mojí dcerou ) najednou někdo přijde a začne se s ní bavit na poloprázdné ulici, už jí musí přijít podezřelé. Musí vědět, že i dospělým může říct “NE“, pokud je potřeba. A hlavně ví, že kdyby se cokoliv stalo, tak jí o tom dám já ( nebo dcera, manžel… )nějakým způsobem určitě zprávu, že jí to nebude oznamovat na ulici nějaký cizí člověk, takže tomu nesmí prostě věřit. Pokud jsme domluvené, že ji někde vyzvednu, tak ví, že pokud by byla změna, že jí ohlásím dopředu nebo jí pošlu zprávu, zavolám, takže s nikým jiným nesmí odejít (a to se týká i známých osob, ne jenom cizích ). Možná je to z mé strany trochu přehnané, ale radši budu krapet hysterická, než abych si pak musela něco vyčítat….. ).
No ale chtěla jsem se taky zeptat – před čím vším děti varujete? Jaké mají rady pro případ nouze?
Mám pocit, že to plácám páté přes deváté, podle toho, co mě zrovna napadne nebo na co nějak narazíme. Ale říkám si, že někdy toho na ně možná hrnu moc, že těžko říct, jestli by pak v nějaké kritické situaci vůbec byly schopné se k něčemu rozhodnout.
…Mám pocit, že je toho už nějak moc. Myslím tím podobných smutných zpráv. Dřív to nebylo, nebo se to jen nedostalo do médii?
(Citováno od Peťka z 11.9.2014 18:07)
Peti, já myslím, že dnes to o moc jiné nebude, jen se k nám ty informace dostávají mnohem rychleji. Takže teď víš, že někoho hledají a slyšíš to pořád dokola, až ho najdou mihne se jen letmá zpráva (to není mediálně tak zajímavé :-(). Předtím se kolikrát asi i dotyčný našel dřív, než se to do medií vůbec dostalo, tak o tom už nebylo potřeba informovat. Teď je taky mnohem víc cest, jak se k tobě tyhle informace dostanou.
No a taky si myslím, že zde dřív ani nebylo žádoucí o takových případech informovat, aby to moc nekazilo iluzi šťastného života v socialismu 🙂
Taky se o tom vždy více bavíme, když se nějaká podobná událost objeví v médiích. Je to hrozný. Hrozný. Chudák rodiče, blízcí, jak se dá s tímto vědomím přežít, to nechápu – ještě takovou hroznou smrtí. Ach jo, chudáci děti.
Pár let zpátky se údajně pokusil někdo nacpat do auta přímo v naší ulici holčičku z vedlejšího domu, tak to o tom mluvilo celé město, bylo to i v tv a samozřejmě tehdy jsme to i doma řešily dopodrobna. (nakonec po pár dnech vyplynulo na povrch, že si to holčička vymyslela)
Bavíme se jednak o tom, že se nemají někým nechat nalákat, říkáme si, jaké by mohli lumpové vymyslet finty… např. říct, že se rodičům něco stalo nebo že je posílá maminka (doporučila jsem, že v takovém případě mají jít za někým koho znají a všechno takto říct). Nebo že je bude lákat na něco skvělého, třeba notebook, zvíře (ale že by jim to stejně bylo k ničemu, pokud by jim dotyčný nějak ublížil a nebo by jim to pak vzal). Nechodit moc blízko k autu ani k otevřeným dveřím nějakého domu (snadno by je mohl vtáhnout dovnitř).
Přímo mluvit s cizími nezakazuju, protože mi přijde docela nereálné to dodržet, ale být ve střehu.
Taky jsme si řekli, že uchýlák vůbec nemusí působit hrozně, ale může být hezký, čistý, příjemný, může to být i člověk, do kterého bychom to neřekli – třeba i paní. To bych řekla, že byla jedna z informací, co je nejvíc překvapila – asi si automaticky představovali někoho hrozného i vzhledově. Stejně tak jsem zmínila, že ublížit může i známý člověk a i tam je na místě obezřetnost. Zavolat, jít se mě zeptat, nenechat se osahávat apod.
Víc než toho, že dobrovolně někomu vlezou do auta, se bojím situace, že by je tam někdo mohl násilně vtáhnou. Pro tento případ jsem řekla, že nejlépe hned začít křičet, bránit se opravdu, co to jde – kousat, píchnout prsty do očí – vší silou… Příp. utíkat tam, kde je více lidí nebo např. ordinace doktorky, obchod (řekli jsme si několik takových záchytných bodů u nás)
Samozřejmě doufám, že tyto informace nikdy nebudou potřebovat. snáší to dobře, spíš vždycky začínají vymýšlet na co by je “úchylák“ ještě mohl chtít nalákat.
Pamatuji si, když jsem byla malá holka, jak nás vystrašili ve škole. Stala se taky hodně ošklivá událost a učitelka nám vše vykládala do detailu. Vím, že jsem se pak hodně dlouho bála jít domů sama a zkrátka to ve mě zůstane už asi napořád.
Toto je tragédie. Nedokážeme proti takovým hajzlům bojovat a bránit se. Natož děti.
Ta hranice, jak poučit děti je hodně tenká a každé dítě bude na informace reagovat různě.
Mám pocit, že je toho už nějak moc. Myslím tím podobných smutných zpráv. Dřív to nebylo, nebo se to jen nedostalo do médii?
Mám Sáru ve stejném věku a dívala se včera na zprávy se mnou. Teoreticky ví, že se s cizíma nesmí bavit a zvlášť, pokud nabízejí jízd v autě, doprovod, případně sladkosti. Loni před naší školou taky jezdila stříbrná Fabie a jak psala naše škola: “I pod pohrůžkou lákala děti do auta!“ Tady nevím, jak by se moje holka zachovala, kdyby jí někdo vyhrožoval a křičel na ni. Nejspíš by od strachu do auta sedla. Ona je šíleně citlivá a věčně ze všeho vystrašená.
Tak to u nás je to právě úplně naopak než u Lussy. To teda teď zírám já. Nejen, že si dcera odjakživa s lidma ráda povídá, ale i tu kočku, kterou jsme si ke všemu zajeli sami, uklízela se mnou a neuronila ani slzu. Jedno jí to nebylo, ale nebrečela.
Tohle je téma, s kterým si nevím moc rady. Pořád hledám tu míru, abych jí totálně nevyšokovala, je hodně moc citlivá a už půl roku oplakává kotě, které nám zajelo auto, jen tak na něco nezapomene. Nebo vzpomíná, jak jí bylo smutno, když jsem byla s Marečkem dlouho v porodnici (to jí bylo 2,5 roku a za chvíli to budou 4 roky…).
Takže já jí upozorňuju hodně opatrně a nenápadně, ukázat jí v televizi, že někdo nastoupil před školou do auta a je mrtvej, tak jí druhý den do školy nedostanu ani omylem a ještě se mi začne počůrávat 🙁
Inori to je celkem jedno kam heslo,ale že je tak důvěřivá,že cizím lidem tolik vykládá.já asi do malého hodně hustila,protože se mě ptá co může a nemůže říct i paní učitelce ve škole.Nějak si přebírá v hlavě,že všechno se všem neříká.