Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Sám doma
Ahoj a dobrý den všem, chtěla bych se zeptat maminek ev. babiček, od kdy (od kolika let) se nechávají dítka doma samotná – bez dozoru dospělé osoby? Já jsem synovi “pořídila“ paní na hlídání, protože “hlídací babičky“ nemáme a on mi řekl, že už je velký a zvládne to doma sám (je nachlazený, má rýmu jako trám a já musím do práce, ach jo). Jak jste to řešíte Vy? Jsou děti doma samotné?
Chápu vaše rozčarování, nicméně Šárce už je 6let a pozvolné “osamostatňování“ u nás trvá 3 roky. Zatím se takovéto vaše katastrofální scénáře nevyplnily. Už jsem slyšela hodně podobných názorů. Podle zákona můžete nechat pětileté dítě doma samo 4 hodiny. Šárka celý den sama doma nezůstává, jen pár hodin i když i to v někom vyvolává nervozitu – mám to štěstí, že si jí můžu vzít do práce, pokud nelítá s kámoškama venku. Nejsem tip rodiče, který má panickou hrůzu z každé zprávy v novinách. Dříve se takovéto věci děli taky, ale o nás se nikdo nebál, protože se to tak nemedializovalo. Kdybych vše brala tak moc vážně musela bych se bát ji nechat skýmkoliv jiným – kde máte jistotu, že ji sousedka nebo chůva netýrají? Že je hodný stýček neosahává, apod. A o sporáku, sirkách, nožích jsem už psala – mám možná štěstí že moje dítě pochopilo co se může stát, jestliže něco takového zkusí, bez dozoru. Snažím se mít dítě co nejvíce samostatné, protože jinak by to v životě měla hrozně těžké. Nechápu a zírám, když vidím 13ti letého kluka který si nedokáže sbalit baťoh k babičce nebo se nedokáže sám vypravit do školy. Co pak z těch dětí vyroste. Svět není růžový a nakaždém rohu číhá nebezpečí, jenže my – maminky- na každém rohu stát nemůžeme. Možná mi dáte za pravdu, že na výchovu neexistuje žádná směrnice podle které bysme se měli řídit bod po bodu a být tak dokonalý rodič, jde především o metodu “pokus – omyl“ až do doby kdy děti dospějí a někdy i déle.
Babkabylinkářka – nebojím se, že by mi tohle Šárka řekla, takhle vedená není- i když puberťáci dovedou pěkně zvednout mandle. Jenže Šárka to ani říct nemůže, já se o ni starám, hraji si sní, pomáhám jí, učím jí – Jde o to, že se třeba něco stane mě nebo tátovi, kdo se o ni postará pak, když nebude mít ostré lokty.
Tak já si skočím do obchodu taky bez malé (3,5let), ale ten obchod je 1 minutu chůze od domu, na poštu vzdálenou 5minut rychlé chůze jsem si dovolila jít zatím asi 3x a vždy jsem v myšlenkách prožívala peklo (náhodné přepadení pošty apod.), fuj. Telefon v dosahu holčičky je sice krásná věc, ale kdyby se tak malé dítě nedej Bože začalo dusit rohlíkem, zakuckalo, popř. někomu otevřelo, nedá se popsat,co při téhle myšlence cítím… Nikdy bych to raději neudělala, ikdyž moje dcera je svým způsobem také velmi samostatná, vyhání mě v podstatě do obchodu sama!
Když mne bylo 8 let,maminka musela v 5 hodin ráno vyrazit pěšky do práce,měla to daleko.Nechávala nás samotné.Věděla,že jsem rozumné děvče a o své mladší sestry se dovedu postarat.Vypravovala jsem je do školy,přichystala svačinu,byt jsme zamkli a mamka se nemusela bát,že něco provedeme.O mé děti jsem se bála.Hlídání jsme neměly,rodiče mé i manželovo bydleli mimo naše město.Přáli jsme si občas zajít do kina,tak jsme požádali sousedku.Když bylo synovi 11 let a mé dceři 6 let dovolili jsme si též zajít do kina.Syn se nabídl,že sestru pohlídá,že nemusíme mít strach.Obavy jsme měli,z kina jsme odbíhali střídavě zkontrolovat děti.Tolik jsme se o ně báli,že jsme je pak raději neopouštěly nebo si sehnali hlídání.Děti byly samostatné a rozumné,ale nikdy nevíte,co se může přihodit a za to riziko mi to teda nestálo.
Nedá se přesně říct, od kdy nechávat dítě samotné doma. Některé to zvládá v 8 letech, jiné to nezvládne ještě v deseti. Ale 8 let je asi tak ta spodní hranice, kdy by mohlo dítě zůstat doma samo, pokud je to dítě zodpovědné, samostatné a není to dítě, které rádo vymýšlí a zkouší různé věci, které nemůže dělat, když jsou doma rodiče. Ale celý pracovní den bych ho asi doma ještě nenechávala bez dozoru, to spíš až tak kolem toho desátého roku. V tomto věku už dítě dokáže víc odhadnout určitá nebezpečí. Párkrát to totiž může vyjít, že se nic nestane, ale to nebezpečí tu v tomto věku, kolem osmi let, ještě je.
Jde totiž o to, že děti jsou nevyzpytatelné. Nikdy člověk neví, co se mu honí tou malou hlavičkou. Může to být dítě jinak spolehlivé, samostatné, ale najednou uvidí doma něco nebezpečného, s čím se ještě třeba nesetkal, nebo mu to bylo vždy odříkáno a neštěstí je na světě. Třeba takové sirky, nebo zapne sporák, protože si chce něco uvařit apod.
Souhlasim se zuzinou.Nechat doma tříleté dítě je nezodpovědné absolutně. Stáňo nezlob se, ale to je až za hranicí zákona. Žádné tříleté dítě si nemůže umět poradit v určité nebezpečné situaci, do které se může i doma dostat. Nějak nechápu, jak něco takového můžeš udělat. To ať se raději nudí na těch nákupech. Nebo na nákupy může jet jen jeden z rodičů. Vždycky je jiná, lepší varianta, než nechat takové malé dítě doma samotné.
Stáňo promin,ale ve třech letech to není o samostatnosti, ale o zodpovědnosti..:-(
Teda Stáňo, to zírám. Já jsem docela střelec, ale tohle bych si asi netroufla. Ale dobrý!!!! Naše sousedka má obdobně samostatnou holčinu a je fakt, že má život jednodušší. Jen nevím, jestli se jí to nevrátí až bude stará, aby jí ta holčina neřekla, postarej se o sebe, já se taky starala. Nemáš z toho trochu strach?
Zdravím
Nejsem si jistá, jestli do této diskuse vůbec patřím, protože svou dceru nechávám doma samotnou od malička. S manželem jsme se odstěhovali z Moravy do Čech, abychom utekli od všetečných rad a zásahů do života našich rodičů. Proto jsme neměli žádné hlídání pro naši tehdy tříletou holčičku. A když nám jednou striktně řekla „ne“ na otázku zda-li jde s námi nakoupit, nastalo dilema. Nakonec jsem jí dala svůj mobil, tatínek jí v rychlokurzu naučil, že když zmáčkne dvakrát zelený telefon, tak se mu dovolá. Po té jsme odešli. Absolutně jsem jí chápala, nakupování v obchoďáku je pro děti stresující zážitek, je to dlouhé, nudné a často se vyvolají nějaké hádky a navíc nakonec stejně toho medvěda máma nekoupí, tak proč se nervovat. Šárka se tehdy sice nenervovala, ale my jsme prožili nejhorší půlhodinu v životě. Nakonec jsme ještě dostali vynadáno, že jsem přišli domů moc brzy. (hrála si a koukala na pohádky). Od té doby má vlastní telefon v něm dvě čísla-moje a na tátu a my se nemusíme bát nechat ji doma samotnou i pár hodin. Máme doma určitá pravidla, která se neporušují a naprosto čisté svědomí, když jde Šárka s holkama ven bez dozoru. Mojí mámě nic jiného taky nezbývalo, než mě nechat v pěti letech samotnou a bez mobilu. Mám dojem, že mě to nijak nepoznamenalo. Šárka jde letos poprvé do školy a já vím, že se o ni nemusím bát. Své dceři naprosto věřím a vím, že chápe co se stane když… Taky jede poprvé na letní tábor na 14 dní a mě je jasné, že nebude plakat po mamince. Sice se může zdát, že u nás panuje sparťanská výchova, ale na jednu stranu můžu říct, že nejsem otrokem svého dítěte a ono není mým otrokem. Jde o to pochopit dětské pocity a myšlenky, pokud vaše dítě s vámi doma nevaří na sporáku, nebere nože, nerýpe se v elektrice, neotevírá cizím lidem a bůhvíco ještě nebo alespoň si uvědomuje co se může stát, není důvod myslet si, že to udělá když tam nebudete. Při nejhorším bude plakat, protože se mu stýská po mamince nebo že se bojí , v tom případě je nutné zjistit proč a čeho se bojí. Pokud děti nestrašíte čerty a polednicí to je pak jasné – to bych plakala taky
S pozdravem Stáňa
Jo a k tomu příspěvku – sedni a piš :-)))) výborné téma – už se těším!
babkabylinkářka: to je přesně ono, musím se smát :-)) Já byla celý den v práci roztřesená a on doma v klidu na gaučíku u pohádek :-)))
No a jinak máš samozřejmě pravdu.
Zuzino, souhlasím s tebou, já taky strach mám, jasně, ale jen tak přemýšlím, co z těch dětí vyroste, když je bude ta maminka pořád vodit za ručičku. Já jsem taky taková ta kvočna, mám ráda celou rodinu pohromadě, ale vím, že ta samostatnost k životu prostě patří. Nenesu to příliš lehce, ale nechávám si to v sobě a nestresuju s tím své děti. A vození dětí do školy autem- to je jiná kapitola a přiznám se, že téma na samostatnou diskusi nebo článek. Už dlouho ho mám v hlavě.