Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Větší x menší děti
Holky, já už jsem se tu asi párkrát zmínila, ale přesto zakládám nové téma. O co jde? Pořád nevím, co je správné. Prožívala jsem si to s dcerou a teď i se synem. Dnes se zrovna stala jedna “příhoda“. Byla jsem se synem na návštěvě. Byly tam ještě dvě kamarádky s dětmi. Malý si hrál s chlapečkem o 5m mladším (takže víc jak 2,5 roku), ale také o hlavu menším neb náš malý je na svůj věk prostě velký a ten chlapeček zas malý. Když seděli proti sobě, tak ten menší chlapeček do syna strčil – jelikož jak jsem již řekla je malý o proti němu větší, tak se nic pochopitelně nestalo. Syn chvilku přemýšlel a pak do něj úplně stejně strčil taky – ani né nijak silně, ale chlapeček to prostě “neuseděl“ a skulil se dozadu a začal trošku plakat. Syn okamžitě začal vysvětlovat, že on ho taky strčil…, takže jsem mu řekla, že vím, že jsem to viděla, takže chápu, že se mu to nelíbilo, ale že se to prostě nedělá, že si mohli ublížit. Na to kamarádka jejíž syn to vůbec nebyl na mě hodila takový tázavý pohled a na malého, že je fakt “hroznej“ a že by měl nést následky za své chování a měl by si uvědomit, že má prostě větší sílu. Tak jsem na to konto řekla, že pochybuju, že dítě v ani né třech letech dokáže domyslet důsledky (když udělá to samé co jeho kamarád, že ten to nemusí “ustát“) a že zrovna tak, by tedy ten chlapeček mohl tedy domyslet, že když je o hlavu menší, že si na syna nemá dovolovat – chlapeček je pokušitel a syna neustále pošťuchuje, něco mu bere (má doma staršího bratra). Na to kamarádka zakroutila očima na znamení, že jsem úplnej mimoň. No, fakt se mě to dotklo. A o co mi jde? Je v pořádku, že vypadá jako “zločinec“ ten, který se brání a ten který útočí je oběť jen proto, že je menší (nikoliv rozumově hloupější…? Mám své děti učit, že si k nim menší děti můžou dovolit cokoliv? Jde mi o tento věk, kdy opravdu to dítě nedokáže domyslet důsledky – dcera třeba v 6ti letech pochopitelně ví, že i když ji syn třeba neustále “otravuje“, že ho nemůže odstrčit celou svou silou. Ještě pro doplnění. Kamarádka jejíž syn to doopravdy byl, říkala, že by se jí taky reakce třetí kamarádky dotkla – takže to viděla stejně jako já. A samozřejmě, že jsem to doma se synem probrala, že musí být opatrný a že kamarád je slabší…Nechci, aby z něj byl bitkař, ale to on právě není – on konflikty nevyvolává, ale někdy mu už prostě trpělivost dojde. Ráda bych tedy věděla, jak byste postupovali vy. Děkuju
Anonymni mas pravdu..ja jen k te tve kamatadce..hm nechtit bitim s fackou po tvari,vychovat ze syna nasilnika..je jako neustale rvat na dite a pritom mu tvrdit,ze ma bejt klidne a hodne..A policky na tvar to je to nejhorsi ponizeni..tyhle matky fakt “miluji“ 🙁
myslím, že by dítě mělo mít možnost hračky nepůjčit, když nechce, ale také na návštěvě u jiných toto respektovat. Ideální řešení je asi jak to dělá kšanda, pokud je návštěva ohlášená, domluvit se dopředu, co budu půjčovat a co schovám. Na návštěvy zase sebou nosit nějakou svojí hračku, kdyby se jejich dítě rozhodlo nic nepůjčit. Toto si myslím je právem každého, rozhodnout o svých věcech, jak a kdo s nimi může nakládat.
Myslím si,že by se děti měli podělit a půjčit i svou oblíbenou hračku.Od kamarádky kluk si u nás půjčil od syna knížku a ještě nám ji nevrátili.Posledně jsme u nich byli tak říkám,že si tu knížku vezmem už domů,jenže její syn to uviděl,tak kamarádka říká,vezmete si ji příště.Knížku ještě nemáme doma.Její syn tu knížku tahá i ven,což nepochopím.Štve mě,že není schopná svému dítěti vysvětlit,že knížka je mého syna,že ji má půjčenou dlouho a že věci se mají vracet komu patří.Myslím si,že vlídné slovo a rozumné vysvětlení bez křiku na dítě působí.Jenže kamarádka na něj řve a taky ho liská na tvář,což si myslím,že u skoro čtyřletého dítěte je divné.Buď bych mu dala na zadek nebo po ruce nebo vysvětlování.Toto jsem viděla poprvé,jak mu dává facana jako velkýmu klukovi.Ale do jejích výchovných metod se plést nebudu,ale jak se znám,tak mi rupnou nervy a jednou jí to řeknu.Ona mi tvrdila,že ho bije a je na něj přísná z toho důvodu,že nechce,aby z něho vyrostl nějaký násilník a špatný člověk,který by ubližoval ženám a tak podobně.Když jsem tomu jejímu synovi taky něco vysvětlovala,tak mi rozuměl a šlo to v klidu a bez řevu a kývl,že mě chápe (ještě totiž nemluví) a podíval se na mě těma jeho kukadlama.
U nás jsou k dispozici všechny hračky – dcera naštěstí nemá problém půjčit cokoliv a ani nevím o tom, že jí by jiné dítě něco půjčit nechtělo.
Jinak jsem měla taky pár kamarádek, kde nám to s dětma drhlo a těch jsem se, slušně řečeno, rychle zbavila. Nemám chuť trávit čas s někým, kdo mi bude vyprávět, co bych měla a co bych neměla….S nejlepší kamarádkou se scházíme zásadně bez dětí – a kdybysme to takhle včas nevyhodnotily, určitě už bysme dávno nejlepší kamarádky nebyly – naše děti dohromady nefungovaly dobře a my pak byly zbytečně nervní. A taky mám spoustu známých, se kterýma se naopak scházím jen kvůli dětem, ale sama na kafe bych s nima asi nešla, neměli bysme si co říct…
Holky, děkuji za další reakce. Katko, taky jsem měla “kamarádku“, která u nás byla den co den – začaly jsme se spoku bavit taky díky kočárkům. Její syn byl o 4m starší jak moje dcera – což teda v prvním roce života je dost znát. Nakonec když “kamarádka“ otěhotněla, přišla s chlapečkem na návštěvu a když jsem viděla jak ji to dvouleté dítě kope do toho těhotenského bříška, tak jsem to nevydržela a už jsem na něj teda dost zařvala a řekla jsem mu, že kluk, který ubližuje mamince a miminku k nám prostě chodit nebude. Asi se kamarádka urazila a už nepřišla.
U syna je to právě naopak – on je sice větší a silnější, ale neubližuje – nezačíná si. A nevím, kdo to psal… Také ho hlídám pokud dojde k nějakému konfliktu – rvačka o hračku…, koriguju ho – resp. se snažím pokud vidím, že by mohl někoho strčit tak, že by letěl přes půl zahrady, tak tomu zabráním… Jenže tohle byl opravdu “konflikt – nekonflikt“. Mě nezlobí to, že se maminka bojí o své dítě, ale to, že všichni automaticky předpokládají, že pokud je dítě větší je i chytřejší.
Zuzino, k tvému dotazu. My to měli zavedeno tak (u syna není třeba – nic výhradně pro sebe nepotřebuje), že pokud měla přijít návštěva, řekla jsem malé, že si má věci, které nechce půjčit schovat, ale že co nechá v pokojíčku, tak nechci slyšet nepůjčím… Pokud jsme někam přišli a některé dítko řeklo, že je to jeho oblíbená hračka, poprosila jsem dítko, aby si ji příště uložilo, aby to dceři nebylo líto, ale řekla jsem, že to chápu… Já bych také všechny své věci rozhodně nepůjčila:-). Kšanda
Z mé zkušenosti tohle v tomto věku hodně záleží na rodičích.Kamarádíme se s maminkou,která má syna o 4 měsíce mladšího než je náš prcek.Můj malej je vypapkaný a trošku větší,nicméně ten její zase šídlo,je hodně živý a někdy také rád ubližoval.Když byli kluci menší hlídali jsme je neustále,protože jakmile začalo přetahování o hračky,o motorku atd. běhen chvilky pak ten menší napadal toho mého ať už lopatičkou s písku nebo jen tak vyžduchával,prostě ubližoval atd.Já měla strach,protože kdyby ten můj do toho druhého strčil,tak by letěl přes půl zahrady 🙁 Jedno vyhrocené odpoledne jsem to už tak nějak nevydržela a se s volením maminky,když jsem viděla opětovný útok jsem k němu přiklekla,podívala jsem mu do očí a řekla mu,že takhle tedy ne.Od té doby měl dost respekt hlavně přede mnou.kamarádka se vůbec nemíchala,asi jí to bylo nepříjemné,ale účel to splnilo.
Teď spolu chodí kluci do školky,naposledy dnes dostal od M. kostkou do do hlavy,uč. viděla,musel se omluvit.ale když jsme u nás nebo u nich necháváme je už více věcí vyřešit mezi sebou.
Jestli můžu přimíchat dotaz,jak řešíte půjčování hraček na návštěvách?Myslím pokud chtějí jednu třeba oblíbenou?Slovy půjč to kamarádovi,ty to máš na hraní pořád nebo nabídnete něco jiného a tu oblíbenou schováte?
Mám také kamarádku,jejíž syn bude mít 4 roky a má 25 kg,pořád jenom jí a můj syn je stejně starý,ale je hodně drobný.Takže když si ti dva hrají,tak je hlídám,protože se bojím aby mu ten větší něco neudělal.Mně osobně na kamarádce vadí,že mi říká nedostatky mého syna,přitom ten její ještě nemluví.Můj syn sice nesní tolik a je drobný,ale zato mu to mluví od rána do večera.Kamarádka pořád na mě: už by měl malej spát sám na velké postele a kdy už tam bude spát a když jdeme s nima ven,tak můj syn neujde tolik co její,takže občas bráváme golfáč a ona taky dělá dlouhé procházky,tak ona ať pěkně chodí.Na jednu stranu s ní souhlasím,ale každé dítě je jiné.Holt jsem taková,že do druhých nevrtám.Taky bych jí mohla říct:a kdy bude ten tvůj kluk mluvit atd. a držím pusu.Ale ona je od huby.A posledně říká mýmu synovi nechoď za mnou,když synovi vadilo,že si kamarád půjčuje jeho hračky.Když jsme u nich,tak mu hračku taky kolikrát vzal z ruky a ona na to:to je jeho oblíbená hračka víš a už našemu malýmu pár hraček rozbil a já držela opět pusu.Ona by si to určitě líbit nenechala.Si říkám,že je lepší nemít žádnou kamarádku.My ženský pořád soupeříme,který děcko co umí.Můj syn oproti jejímu je šikovnej v jiných věcech – umí spoustu her a ten její si pořád hraje s autíčkama – to umí každý dítě.
myslím, že ses zachovala naprosto normálně. Taky bych mu nenadávala. Jen mu to vysvětlila.
Já jsem před pár lety zažívala něco podobného s jednou holkou, s kterou jsme chodily ven s kočárama. Tam se to ale nakonec vyhrotilo. Dokud byly děcka na kočáře, tak to bylo dobrý, ale jak vylezly, tak její dcera neustále házela moji dceru na zem. Několikrát si dala takovou šlupku do hlavy, že jsem ji pak celý den pozorovala, jestli nemá otřes mozku. Moje dcera je drobná a navíc byla o půl roku mladší než ta druhá. Ta holka na ni vždycky jen tak pokřikla a žaba tu mou mlátila dál. Pak mi řekla, ať ji vždycky plácnu já. Asi 2x jsem jí švihla přes zadek a pak jsem se s ní v podstatě ve zlém rozešla, že fakt nebudu mlátit cizí děcko, ať si ji zpacifikuje sama. Ona ta holka byla celkově taková jiná. Pořád mi jen mou dceru pomlouvala, že je pozadu a všechno dělá pozdě – prostě pořád srovnávala svoje o půl roku starší děcko s mým. Snažila jsem se si toho nevšímat, ale jak se k tomu ještě přidalo to ubližování, tak už jsem to nerozdejchávala a postupně jsem se s ní přestala stýkat.
Po čase jsem se dozvěděla, že ta její dcera nastoupila do školky a tam ji jiná holčička hrozně nesnášela a mlátila ji, že žaba měla panickou hrůzu ze školky. Najednou to viděla všechno jinak. Vím, že to bylo ode mě škaredé, ale v koutku duše jsem jí to přála.
To už jsem ale dost odbočila 🙂
Ksando..pismenka pitoma:-)
si mne nepochopila,zlaticko,ja to myslela spis na tu tvoji
kamaradku vis,ne na tebe!!!Ty uvazujes dobre..a chapu te!
Ja jsem sama s detma..a vse se toci okolo nich..a tak to miluji(eme) 😀
ahooojky M.
Meggie, však já vím, že jsou horší starosti a neberu to jako tragédii. Jen jsem se ptala, jestli na to koukám trošku objektivně nebo jestli jsem tuto konkrétní situaci řešila jen subjetivně. Já vím, že se nic neděje – nic se nestalo, ale je to opravdu někdy pro mě hodně náročné – vysvětlovat, že syn není VELKÝ, ale je jen velký. Ale Lien má pravdu – jakmile začnu něco vysvětlovat, připouštím, že mohlo být něco špatně… Já se prostě musím naučit stát si za svými názory a dokázat je obhájit. To je můj problém ve všem – jen teď se to točí kolem dětí.