Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Ostuda u doktora
Dneska jsem byla s malou u Dr. na posledním očkování. Jak u toho malá plakala, rozbrečela jsem se taky, ale pěkně naplno a nešlo to zastavit. Je mi z toho hrozně. Jednak proto, že jsem nechala svýmu miminku ubližovat i když vnitřně nejsem moc přesvědčená o správnosti těchto lékařských úkonů, a taky proto, že se prostě cítím fakt jako ostuda. Měla jsem taky dostat obrázek za to, co jsem předvedla. Naštěstí jsem tam na ně vyvalovala pupek, tak se to snad dá ještě svést na hormony. Stalo se vám to někdy? Říkám si, jestli jsou na to doktoři zvyklí nebo jestli si to budou pamatovat, protože až přijdu příště, bude mi fakt trapně.
Lien, ano,v tu chviličku byla sestra rychlejší než já. 🙂
A kdybych ji bývala předběhla, pak by to vyšetření neproběhlo. Nebo proběhlo tak, že bych s dcerou šla ven a hodinu chodila kolem nemocnice a vysvětlovala a vysvětlovala (což už jednou u druhé dcery tak dopadlo). Takže ono to vytržené z kontextu může vypadat hrozně, ale ta sekunda, kdy jí prostě jen chtěla ukázat, že to vážně nic není, až tak hrozná nebyla. Nešlo o nějaké šílené zalehnutí. Spíše zvedla hlas, aby ji dobře přes slzy slyšela a to pomohlo. Pak se tomu už smála. Sestřička byla v mžiku hodná a laskavá a malá ji dokonce sama od sebe při další návštěvě namalovala obrázek a ptala se, zda tam bude ta hodná sestřička. 🙂
Ony to děti opravdu vidí úplně jinak, než jak si my dospěláci mnohdy myslíme a jak to bereme my.
Tenkrát šlo o to, že malá měla dlouhodobě vysoké teploty, moč v pořádku a až z ultrazvuku se přišlo na zánět ledvinových pánviček.
A docela zajímavé je někdy poslouchat, jak to vidí děti.Já všude můžu vykládat, jak si na ní sestra musela lehnout a jak hrozně řvala a bylo to šílené. Ona může vykládat, jak tam byla televize, kde viděla svoje ledviny (od té doby ví, kde je v těle má a nač slouží). :-)Byly jí nějak 2 roky.
MArinado, tak to je optimální stav !
Teď si tak uvědomuju, že to máme s Áňou vzájemný – když brali krev mně, tak A. ani necekla, byla naprosto v klidu. Ale potíž přišla ve chvíli, kdy mi to sestřička lepila náplastí – v tu chvíli začal velký pláč, že prý bebí a nenéé 🙂 přitom náplasti nepoužíváme, nemáme na co…
Jako vyloženě se nestresuju, ale vždycky to se mnou takhle zacloumá, teď už o tom jenom mluvim. Až to přijde, tak to jistě nebude jen tak z čistajasna a budu mít čas se na to připravit, tedy psychicky, za jaký konec to vlastně uchopit.
možná to bude tím, že si myslím, že konají dle svého cítění, tak pak bych si i o tobě myslela, že nic takového necítíš, když se díváš jak si sestra lehá na tvojí vyděšenou dceru a nic neděláš. Asi tak to bude, nejspíš.
Hanzlici, taky znám jednoho chlapečka, kterému odběr nevadí. 🙂
Hanzlíci, já byla s dcerou na krvi jednou, když jí bylo 5 let. Věděla, co jí budou dělat a proč, seděla mi na klíně a v poklidu sledovala, jak jí natahují krev. Prý jí to nebolelo. Všechny sestry kolem nás skákaly, jako by dcera byla celebrita a mně připadalo, že ten jejich zájem dceři dělal vyloženě dobře. Tak se zbytečně nenervuj dopředu 🙂
Lien,píšeš o vnímání:
většina ho má zdegenerované a vůbec to ani necítí
Proč mám pořád pocit, že si myslíš o matkách jen to nejhorší? Já si naopak myslím, že úplně stejně, jak to cítí hanzlíci, to cítí 95% matek!
Nebo mám kolem sebe jen nezdegenerované mámy? 🙂
Už jsem to zaznemenala ve více diskuzích a vážně mám pocit, že si myslíš, že těch “fajn vnímavých maminek“ je minimum. Já si myslím opak. Třeba tady na VD neznám ani jednu.
Hanzlici, cítím to úplně stejně a je jedno, zda jde o mé vlastní dítě, nebo cizí. Také pomalu brečím, když něco podobného vidím, což naštěstí není tak časté.
Vždy se to dá dítěti vysvětlit a budou horší věci, než braní krve. Je dobré dítěti říct a vysvětlit, co ho čeká, aby vědělo, že to bude nepříjemné, ale né zase tolik. Odběr krve opravdu tak strašný a nepřekonatelný není.
Moc odvahy dítěti nepřidáš, když budeš nad ním stát a sama brečet.
Já i když se musím přemáhat, protože bych právě spíše brečela, ale naučila jsem se to zamluvit.
Vezmu dítě na klín (dle věku) a začnu povídat, ukazovat a většinou je po odběru dřív, než stihne reagovat na to štípnutí. Jednou mi dcera začala brečet až po akci, jakoby jí to “doteklo“ do hlavinky, ten pocit štípnutí, až za pár minutek. 🙂
Zatím mám kliku a pomáhá to. Nyní už je větší, tak prostě vtipkujeme a povídáme si.
Jen jednou se dcera hrozně bála ultrazvuku ledvin, byla maličká a vysvětlování, že ultrazvuk vůbec nebolí nepomáhal. Ona se vylekala vlastně jen tím, že v místnosti bylo pološero, jak už na ultrazvuku bývá. Malá si nechtěla lehnout, doktorka ji popadla, položila, sestra zalehla….což mi vadilo, ale bohužel jsem tenkrát nestihla vůbec zareagovat. Byla to minutka, sestra ji důrazně řekla, aby se dívala, že to nic není, jen lehtá na zádíčkách. A za další sekundu se uklidnila, pak už to bylo dobré. Někdy doktorky mají zkušenosti a než bych jí to hodinu vysvětlovala a stejně by to bez slziček nebylo, protože jak se jednou utvrdí v tom, že to bude hrůza, už to lze těžko z hlavinky dostat. Takže tohle bylo řešení. Vyšla z ordinace a žádné trauma z toho neměla, naopak vyprávěla pak už jen o té obrazovce, kde paní doktorka viděla její zádíčka a ledvinky (i když v té době vůbec netušila, nač slouží takové vyšetření či ledviny). :-)A hrdě všem se smíchem hlásila, že na začátku brečela, ale vůbec neměla proč! Jakoby se jí tímto i sebevědomí zvedlo, že překonala ten strach, který úplně zbytečně měla. A bylo to jistě tou tmou, to jsem ji předtím prostě zapomněla říct, že tam bude pološero.
Hanzlici ta “tvoje“ brečící holčička z ordinace je nyní už určitě úplně v pohodě. 🙂
ted krev brát nebudou, ale jednou jistě ano. A řeším tu, jak by se měla matka zachovat, když k ní dítě natahuje ruce jako k jediné záchraně.
Já nevím jak budu řešit zubaře, nikdy jsem ho neřešila, takže nevím 🙂
A jak budete jednou řešit zubaře?
Proč by měli brát Tvému dítěti krev?