Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Je tu nějaká porodní asistentka?
… která by byla ochotna čelit otázkám ohledně přirozeného porodu v nemocnicích? Pár dotazů, které mě celkem trápí, bych jistě měla a třeba by to pomohlo i jiným. Při pokusu o debatu v porodnici jsem byla postavena před hotovou věc (postup je takový a takový a hotovo dvacet), což se mi dvakrát nelíbilo.
Tak jestli tu je nějaká ochotná odborná duše, přimlouvám se za návštěvu této diskuse 🙂 Díky moc
Nepřekvapuje mě to.
Jsem ale zvědavá, jak to dopadlo s tou Tvou porodní asistentkou, asi si ale budu muset počkat na nový článek, že 🙂
http://www.aperio.cz/445/soukrome-porodni-asistentky-v-cr-ohrozeny-druh-dnes-na-vymreni
Přijde mi to už fakt jako boj s větrnými mlýny…
Jojo, pevně v to doufám. Zatím se mi ozvala jedna PA, kterou mu doporučila Lien, tak se budeme domlouvat, kdy a kde si popovídáme. Věřím, že mi to pomůže si to v té hlavě utřídit. Do té doby se pokusím nějak nasměrovat muže, aby věděl, co mě trápí a že bych byla ráda, kdyby se toho povídání zúčastnil také.
Jsem na to všechno veeeelmi zvědavá…
Hanzlici, v tomhle jsem měla štěstí, manželovi jsem se mohla svěřit, stál za mnou, i když s tím nebyl stoprocentně smířený, bál se, ale nechal to na mě. Ani žádné další vztahy se neochladly:-)
Jseš ještě na začátku, v hlavě se Ti zatím urovnávají myšlenky, myslím, že se ta správná cesta, ta proti nejmenšímu odporu, včas ukáže 🙂
Petro, třetí porod ti upřímně závidím… ve mně se to pořád tak moc pere, bojím se. I když vím, že statisticky není čeho. Okolí by mě asi také neukamenovalo, ale zcela jistě by to velmi ochladilo vztahy. Bojím se, že i vztahy s mužem. Možná by to vedle popovídání si s PA chtělo i popovídat s psychologem, nevím vůbec kudy kam, doma se bojím o tom i jenom promluvit, protože znám mužův názor na věc. Hrozná situace. A to jsem si myslela, že příchod na svět druhého mimina si vážně užiju. Hm, užívám si ho už teď 🙁
Hanzlici, já už se zde dělila loni (díky jedné soutěži, co zde byla vyhlášena :-)), mě poznamenal 1. porod-jako z mé strany nádherný proces, až tak, že mi ani nevadilo ani tak to, co se dělo při něm, to hlavní se dělo totiž v mém nitru, ale poznamenalo mě to, co bylo po porodu, nechápala jsem a předem se také člověk nic nedozvěděl a nedozvěděla jsem se proč, ani když se tak dělo a já s tim nedokázala nic udělat (navíc v tom poporodním rauši). Byla jsem separovaná od miminka (samozřejmě nebyl jiný důvod, než preventivní) asi 14 hodin, byla to hrozně rozporuplná noc, na jednu stranu jsem cítila velký nával štěstí, na druhou stranu, pokaždé, když někde brečelo miminko, což bylo prakticky celou noc, se mi svíralo srdce, že je to to moje.
Jednouše jsem během té noci ztartila pojem o tom, co je realita a co je sen a k ránu jsem dospěla k tomu, že porod byl jen krásný sen (ale fakt nevím, jestli se mi tu noc podařilo usout, nemohla jsem spát), ale matkou nejsem, stejně tak, jako jsem si nedokázala představit sebe v této roli (ač jsem po ni toužila).
Přišlo sebeobviňování, nepřišlo nic, proč bych se měla cítit jako schopná matka, ba naopak (nezvládala jsem péči, vše, co jsem dělala nepomáhalo, navíc ty hrozné představy, když má veškerá snaha nebyla úspěšná), pak jsem si přečetla Novou dobu porodní a tam jsem si porpvé přečetla, že mé stavy jsou naprosto normální a přesně popsali to, co jsem uvnitř cítila. Ulevilo se mi, že nejsem sama tak hrozná a prostě jsem začala hledat další a další informace (kontaktovala jsem i PA z porodnice a položila konkrétní dotazy) jsem si to vše v sobě přebrala jako -děkuji za zkušenost, vážim si jí, kdyby ji nebylo, nikdy bych nebyla tam, kde jsem teď, ale kdybych to měla dopustit znova, tak opravdu selžu, protože bych jim tentokrát už vědomě vložila náš osud do rukou.
Můj druhý porod byl kompromis s porodním plánem jinde, jediná schůdná mžnost, přesto jsem vděčná, že jsem se mohla seznámit s dítětem, než dotepala pupeční šňůra a odděleni jsme byli jen na chvilku, 1. noc nezapomenutelná (ale další 2 maminky na pokoji, které nutně potřebovali svítit i na kojení), nadstandart volný nebyl a odloučení od rodiny a od prvorozeného bylo náročné, bylo pro mne těžké doma navázat tam, kde jsme skončili.
Pak porod doma, klid, prostě všechno normální, bez odloučení od starších, miminko k nám prostě vplulo, žádný problém, prostě nemusím nic řešit, nenesu si žádnou zátěž, až to, že to nebylo v souladu s většinovým společenským míněním, ale nejbližší okolí mě neukamenovalo, takže asi v pohodě, přesto bych si přála, aby to byla uznaná možnost volby, protože já, abych takto mohla zvolit, musela jsem se vzdát odborné péče při porodu úplně. Byl to fakt, s kterým jsem se musela dlouho srovnávat, v opačném případě bych po 1. zkušenosti do porodnice už nikdy nevlezla jako zdravá a nic nepotřebující (prostě tam s takovými lidmi neumí pracovat)
PetraO – a jaké jsou tvoje porodní zkušenosti? Kde a jak? Podělíš se?
Tohle video je opravdu naprosto strašný!!! Kromě jiného mě ještě dojímá ten tatínkův komentář: Tady mají stejně teplo jako v těle, že jo? A sestra: Hm. – co je tohle za blábol?
No prostě, dítě vystresovaný jako blázen, stova vyleze na svět, neudělali tý holčičce nic důležitýho a ještě jí nacpali gumovou rukavici do pusy. Nakonec předají tatínkovi hotový produkt. No konec. Když na to video koukam, chce se mi opravdu neslušně mluvit.
Víš proč? Protože dokud se budeme chovat jako tupý ovce, do té doby s námi bude takhle zacházeno. A na druhou stranu, matka je evidentně neinformovaná a je tedy nakonec i s otcem naprosto spokojená, jak se o holčičku hezky postarali. Rodim doma.
Hanzlici, možná toto video znáš? Já ho viděla v těhotenství a brečela jsem a drásá mě i ted´, nemohu se na to koukat, vzhledem k Tvému rozpoložení ani nevím, jestli bych doporučila se na to podívat, ale dám to sem, protože se ptám, proč to vše, proč takto???
http://www.youtube.com/watch?v=j3qUpvb8LBI&feature=plcp
Já myslím, že jsme se pochopily správně. Byla bych blázen, kdybych odmítla nechat své dítě zkontrolovat, jestli nepotřebuje pomoct ve svých začátcích. Dost mi ale vadí, aby mi ho kvůli tomu odnášeli. Udělat apgar skóre je podle mého laického pohledu možné provést i na těle matky – na to jsem schopna ještě přistoupit, i když je pravda, že to optimálnímu seznámení asi nepřispěje a trochu to miminko vyruší třeba ze spontánního hledání prsa. Ale zase nenechat ho zkontrolovat vůbec, to bych se bála. O měření vůbec nemluvím, to je naprostá zbytečnost.
Nedávno jsem někde četla, že tento postup – tedy odnesení miminka pryč od matky – není nikde legislativně podpořen, a to ani vyhláškou, natož zákonem. Tedy na to zdravotníci nemají právo, pokud k tomu nedám souhlas. Ale jsme zase u toho. Je to zaběhlá rutina, kterou když tímto způsobem poruším, jsem si celkem jista, že mě navrhnou na černou listinu u SPOD, nehledě na to, že mi následující tři dny patřičně znepříjemní (pokud se tedy nerozhodnu pro ambulantní porod). Stejně jako kdybych odmítla očkování.
Cítím se tím vším opravdu tlačená do kouta a zažívám docela panické stavy, když nad tím přemýšlím. Ať se rozhodnu jakkoli, každé řešení obsahuje i něco velmi nepříjemného, co se mi nechce absolvovat. A babo raď. Děkuji za Vaši podporu a pochopení. Teď se jdu mrknout na ten odkaz.