Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
→ Přejít na vyhledávání v archivu diskuzí.
Plno bolesti
Dnes jsem byla s mamkou na kontrole na onkologii. Před 3roky prodělala rakovinu prsu, a musím zaklepat, je z toho venku. Vždycky když na tohle oddělení vlezu, padne na mě takový zvláštní pocit nějaké soudržnosti,jak všichni ti pacienti drží při sobě, jak si navzájem dodávají sílu a odvahu. Nejhorší je, že je tam čím dál víc mladších a mladších lidí. Zrovna se tam dala se mnou do řeči starší paní, byla tam asi s 30-ti letou dcerou a 3měsíčním mimčem. Myslela jsem, že jde na vyšetření ta babička, jenže když do ordinace vešla ta dcera, bylo to smutné. Paní říkala, že měla zhoubné znamínko, měla chudina v očích slzičky, když mi to říkala,že jen musí doufat, že se z toho dostane a malý bude mít zdravou maminku. Když už jsem si říkala, že teda jdeme z toho ošklivýho prostředí, vyšla z ordinace paní, s takovým výrazem hrozné duševní bolesti, hned ji manžel objal a ona se mu rozplakala v náručí. Musela jsem odejít ven, protože jsem měla oči plné slz a bylo mi tam hloupé se na paní dívat. Omlouvám se za takové smutné téma, za tu dobu, co tam chodím s mamkou na kontroly jsem si trošku zvykla, ale tahle ta “srdíčková“ bolest je pro tyto lidi horší než fyzická. Kolikrát si říkám, že tohle oddělení by přece mělo chodit co nejméně lidí, ale bohužel je jich víc a víc
Už od nového roku mám tatku v nemocnici. Zjistili mu rakovinu plice a taky prudušnice. Prodělal chemoterapii a ted ozařování. Operovat to nejde. Před 14 dny měl záchvat, nemohl dýchat a zjistili , že mu nejde do pravé plíce vzduch. Měl někde srostlou trubici. Nemohl dejchat a tím pádem přestal i jíst. Strašně ho to všechno unavovala. Byl hubenej a ted je ještě víc. minulej tejden mu trubici uvolnili, je stále na kyslíku a skoro pořád leží. Chodímer za ním každej den. Mám co dělat abych nebrečela když ho vydím. Snažíme se mu dodávat co nejvíce síly a optimismu. Ale je to dost těžký. Vidíme jak trpí a nemůžeme mu pomoct. To je děs ta bezmocnost. Omlouvám se , možná to sem nepatří , ale musela jsem na toto téma reagovat.
jj Dáši s tímto taky souhlasím,člověk není jen tělo nebo jen duše…to je pravda-pokud jedné složce celku něco chybí strádá i ta druhá. člověk se nesmí vnitřně poddat a když má fyzický problém,tak nesmí pociťovat lítost a zlost a zklamání a ponořit se do apatie a odevzdání.
Je vcelku jednoduché vyvolat si horečku jen silou vůle:-)
Mám svého alternativního:-) a vždy odcházím plná síly a naděje…
Holky, to jsem byla já, Piškotka, ta anonymní nade mnou. Jsem se zapomněla přihlásit…
Jenže Dáši zrovna v těch porodech lékaři opravdu dělají svou práci a pomáhají, kdežto jinde.. škoda mluvit. Začínám věřit tomu, co mi řekl známý: lékaři mají léčit, ale né vyléčit, jsou odměňováni za to, že předepisují léky, čím víc jich předepíší, tím líp. Dřív jsem nad tím kroutila hlavou, dnes pomalu věřím. Měla jsem dost nepříjemný zánět močových cest, doktorka nehledala vůbec příčinu (nikdy jsem nenachladla, vím, z čeho to bylo, ale ani jeden z vyšetřovacích lékařů tomu moc nevěřil..). Druh bakterie se ale pod to podepisoval. Doktorka jen předepisovala ATB, jedny, pak druhé, řekla jsem si DOST! Kamarád mi donesl ALOE VERA a bylo po problému. Ťuky, ťuk, ještě se mi to nevrátilo, nikdy předtím jsem na to netrpěla. Takže tak…
Pami, opravdu?
Vím, že třeba v těch přirozených porodech jsme měly dost jiný názor. :o)
Ale teorie je hezká věc. Když člověka něco takového zasáhne osobně, samozřejmě hledá VŠECHNY MOŽNÉ cesty k uzdravení.
Ideál bude někde uprostřed.
Kéž by jednou alopati a všichni ti alopati, vědcové a sisyfovci se snížili k tomu, že neporučí větru dešti, a že příroda nad naší pýchou vždy vyhraje. Do její moudrosti máme ještě hodně daleko.
Kéž by se pánové snížili k tomu, že by spolupracovali s alternativními lékaři a terapeuty…Vždyť člověk není jen tělo, ani jen duše. Je obojí…
Omlouvám se, že jsem vlastně zavedla debatu jinam…
Dášo, já s tvým postojem dost souhlasím :-). Asi i proto, že můj táta a má druhá nejlepší kamarádka jsou lékaři, alopati jako vrata. Klasická medicína dá dost často na bolest tlumidlo a vůbec neřeší příčinu…
Taky už si, Dášo, připadám z jiného světa ;-)!
Dáši, vím, o čem píšeš a tento názor vůbec nezatracuju:o) i když i holky mají pravdu, hlavně starší lidé si nechtějí přiznat, že není za vším jen genetika, hodně se píše, že až z 80% (!!!) je to strava a životní úroveň. Nicméně oni za svého života toho moc změnit nemohli, byla taková doba, ikdyž i to se částečně dalo. Taky to tu nechci rozvádět, je mi vlastní babičky moc líto, jak trpí na klouby, ucpané cévy, srdce a krevní tlak. V září jde na operaci kyčelního kloubu a bojí se. Toto se mělo řešit dávno a mohla běhat, je to velká škoda, mně zjistil ortoped artrózu I. – II. stupně u pravé kyčle (unosila jsem si ji se Sárinkou do 4.patra bez výtahu, 5x i vícekrát denně) a budu se snažit, aby nepostupovala dál….
Dáši, já ti rozumím, ale pokud je někde už genetická zátěž, je velká pravděpodobnost, že i když ten člověk bude žít zdravě, bude optimistický a co nejvíc přírodní člověk, stejně může onemocnět…
Pro někoho může bát rakovina i “přínosná“ ve smyslu, zastavení, zamyšlení se, je to varovný prst, no, možná už spíš facka od života. Ale vždycky stojí za to o sebe pečovat a hlídat se a začít se léčit včas, ne když už je pozdě. Pak jsou prognozy velmi příznivé.
Justyno, taky přeju hlavně zdraví, tobě, sestře i mamince. A vůbec, vám všem tady…
Krásný den všem!
Dáši, ale jo, patříš sem 🙂
Justy, je to hrozné a taky přeji, aby mamince zdraví vydrželo….
I když bolest, nemoc a smrt vnímám možná kapku jinak než vy, stejně… z rakoviny mám taky strach, možná i proto, že dnes díky životnímu stylu, stravě atd. je té rakoviny čím dál víc….
Jsem taky optimista a věřím, že nějaký lék najdou, postupně, nebude to hned,ale snad přece. A na druhou stranu, myslím, že lidstvo se stále bude potýkat s nějakými nemocemi, které nepůjdou vyléčit – dřív to byly různé infekce,záškrt, tetanus… to jsme celkem vymýtili, zas je tady AIDS, různé kmeny rakoviny, objevují se nové nevyléčitelné kmeny virů… nezbývá nám, než se prostě smířit s tím, že vždycky tady nějaká metla lidstva bude. Ale radost ze života a optimismus jsou ten nejlepší lék, i na už vzniklou nemoc a i když v takové chvíli je dost těžko se radovat, myslím, že je moc důležité jednak důvěřovat lékaři a zařídit se podle jeho rad a taky snažit se uchovat si v srdíčku naději a aspoň kapku radosti a hlavně víru, že se uzdravím, ta dělá divy.
Ale sama si tuhle situaci neumím představit, vždycky si vzpomenu na jednu známou, která v 28letech umírala na leukémii, nechala po sobě tehdy tříletého chlapečka. S manželem byli svoji snad 4 roky…. to je hrozné a to mě vždycky dostane.
Holky, já vím, že to zní hrozně, co tu píšu. Ale se svými názory (přirozený porod, brojení proti povinnému plošnému očkování, Éčka v potravinách, způsoby léčby na základě vytloukání klínů klínem typu chemoterapie…atd.) sem asi vůbec nepatřím, na tyhle stránky.
Příčina rakoviny (a všech nemocí) je prostě jinde, než “že nás něco postihne“. Všechny nemoci mají svou příčinu, a to, že někdo onemocní a druhý ne-za stejných podmínek, je toho projevem. Nemoci nepocházejí “z venku“. Třeba některá z vás porozumí, co tím chci říct.
Nebudu tady rozvíjet duchovní debatu proč jsou nemoci apod., to se sem nehodí.
Se všemi trpícími soucítím. Bolesti by se měly potlačovat, když už není cesty zpět.
Přeji všem, aby toto nikdy nemuseli řešit u sebe ani svých blízkých…
Zeptejte se i vy
Napište nám, na co byste se chtěli zeptat a třeba i proč vás to zajímá:
Váš dotaz předložíme našim čtenářům formou článku nebo se zeptáme za vás fanoušků na facebookové stránce Děti – péče, zábava, vzdělávání. Na e-mail, který jste ve formuláři vyplnili, vám pošleme zprávu, jak s vaším dotazem naložíme.
Jméno uvádějte prosím v takové podobě, ve které může být zveřejněno.