Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Plno bolesti
Dnes jsem byla s mamkou na kontrole na onkologii. Před 3roky prodělala rakovinu prsu, a musím zaklepat, je z toho venku. Vždycky když na tohle oddělení vlezu, padne na mě takový zvláštní pocit nějaké soudržnosti,jak všichni ti pacienti drží při sobě, jak si navzájem dodávají sílu a odvahu. Nejhorší je, že je tam čím dál víc mladších a mladších lidí. Zrovna se tam dala se mnou do řeči starší paní, byla tam asi s 30-ti letou dcerou a 3měsíčním mimčem. Myslela jsem, že jde na vyšetření ta babička, jenže když do ordinace vešla ta dcera, bylo to smutné. Paní říkala, že měla zhoubné znamínko, měla chudina v očích slzičky, když mi to říkala,že jen musí doufat, že se z toho dostane a malý bude mít zdravou maminku. Když už jsem si říkala, že teda jdeme z toho ošklivýho prostředí, vyšla z ordinace paní, s takovým výrazem hrozné duševní bolesti, hned ji manžel objal a ona se mu rozplakala v náručí. Musela jsem odejít ven, protože jsem měla oči plné slz a bylo mi tam hloupé se na paní dívat. Omlouvám se za takové smutné téma, za tu dobu, co tam chodím s mamkou na kontroly jsem si trošku zvykla, ale tahle ta “srdíčková“ bolest je pro tyto lidi horší než fyzická. Kolikrát si říkám, že tohle oddělení by přece mělo chodit co nejméně lidí, ale bohužel je jich víc a víc
Souhlasím, určitě je důležité přijít včas a VČAS se začít léčit. už tři roky, chodím do mammologické poradny a na utz prsu a sestra taky. Když jsem se tehdy zmínila gynekologovi, hned mě předal do péče mammologie. A já jsem sama chtěla, říkám si že riziko tam je a pokud mi to zachytí včas, mám obrovskou šanci. neskutečně mě vytáčí lidi-samozřejmě je to jejich rozhodnutí, ale přece, a v okolí jich znám-viz. moje teta. Ta radši nikam nepůjde, co kdyby jí něco našli, ona to radši nechce vědět. Opravdu to nepochopím. Mamky se tehdy doktor ptal, jestli se chce léčit. ONa na něj nevěřícně koukala,prý že je to snad jasné, ale lékař jí vysvětlil, že je dost pacientek, kterým řeknou diagnosu a ony pak přijdou s pláčem po dvou třech letech aby jim pomohli. Pak už bohužel není jak pomoct. Nějaký čas jsem pracovala v hospici. Snad každý ví, kteří pacienti tam jsou, prvních pár dní bylo hodně náročných, ale ted to vyzní asi hloupě, tato práce mě naplnovala, jen si člověk k těmto pacientům nesměl vytvořit zádný duševní vztah, bohužel kolikrát to byl problém…No ted trochu veselejší- vicikovko-děkuji moc za přání, pevně doufáme že to bylo v začátku a už se NIC nevrátí, TaHad-moře zdraví, přisla jsi na to hned zkraje, a určitě to už bude jen a jen dobré
Je hrozně důležité přijít na tu potvoru včas. Chodím pravidelně na kontroly, před rokem jsem byla na operaci, rozhodla jsem se okamžitě, když mi dr. řekl, že to riziko existuje. Byl tam nádor, kdybych váhala, možná už bych tu dnes nebyla. Dnes jsem naprosto v pořádku. Před 4lety mi umřel táta na rakovinu plic, bohužel šel pozdě…… dávali mu dva měsíce – bojoval s tou mrchou rok, chemoterapie zabíraly, ale bohužel už to bylo v moc pokročilém stadiu. Věřím, že kdyby neměl strach z diagnozy a šel včas, dnes by tu ještě s námi byl.
Dášo, doufám, že nemyslíš vážně cos napsala….. můj táta chtěl být taky doma, ale už to nezvládal, byl by se udusil, máma se vracela domů z práce ve strachu, že ho najde bez života nebo nedejbože při návratu domů ze školy moje tehdy 15letá ségra.
Sestra mé kamarádky chtěla zemřít doma – prosila všechny okolo, aby jí předávkovali morfiem, byla to hrůza – hlavně pro děti
Dášo, pokud příjde člověk včas, nevím proč by nemoc nezačal léčit a zcela jí propadl. Moje mamka měla rakovinu prsu (je to 4 roky) a bulka jí byla na mamografu zjištěná, ale nebyla ještě ani hmatná. Díky onkologii moje maminka žije a dožila se vnoučat a pravnoučat, která by třeba ani nepoznala. Ale je pravda, že je pokaždé psychicky zdeptaná, když tam jede na kontrolu :-(.
Justyno, mamince přeji aby jí zdravíčko vydrželo :-).
Dášenko,Ty jsi ale šíleně negativní:-( Lék ,,někdo“ objeví…s dnešními možnostmi pracovat na molekulární úrovni je to opravdu jen otázka času. Už přeci existují i očkování proti některým druhům.
A taky bych spíše souhlasila s Jaruškou,že je lépe přijít včas a pokud mám rodinnou anamnézu tak chodím na onkologii logicky třeba od 30ti let.
spoustu lidí taky chemo zachránila nebo jim prodloužila kvalitní život třeba o 5,10let. ano jsou i tací co boj prohráli po pár měsících utrpení..ale to je už na solidnosti lékaře jak velkou naději pacientovi dá. Kdyby se rozšířila třeba nedávná ,,ptačí chřipka“ znělo by umírání na ni, myslím stejně děsivě.
Taky bych zvážila zda jít do léčby či ne…možná to dotyčný dělá i kvůli své rodině,kvůli dětem, aby jim ještě stihl něco dát….
Piškotko:-) sanitka mě rozbrečí velmi spolehlivě kdykoliv:-)
Jestli onemocním rakovinou, tak bych si ráda to stresování na onkologii ušetřila. Ta duševní bolest je ještě navíc k té fyzické. Když mám umřít, tak doma, bez ústavu, hadiček, strachu, a prostředí plného negativních emocí.
Umřít musím, nikdo nevíme kdy, ale když se řekne rakovina, je to jako stigma, je to jakoby ortel smrti. Tak to všichni vnímáme.
Přitom to umírání je pak hrozné spíše “díky“ té chemoterapii, apod.
Když umřu na chřipku, tak to tak děsivě nezní. proč asi. Udělali jsme z rakoviny novodobý mor a čekáme, že “někdo“ objeví spásný lék.
Neobjeví. Bohužel.
Utrpení lidí na onkologii je především duševní. Ten strach, to prostředí, to je to co zabíjí.
Takové situace, jak píšeš, Justyno, jsou hrozné, a taky brečím. Člověk nemůže pomoci, může se to stát komukoliv z nás. Kdykoliv. Člověk je tak zranitelný…lidi, važme si zdraví! Ach jo.
Je to bohužel tak – dnes už se snad nenajde rodina, kde by neměli ani jeden takový případ…
A že chodí do poraden čím dál mladší lidi!? Na jednu stranu hrůza, na druhou stranu ale dobře – protože tak je větší šance, že se případné onemocnění zachytí v ještě léčitelném stadiu.
teda take musim rict, ze se mi vehnaly slzy do oci… ta bolest musi byt silena.. ach jo :-(((
Justy, úplně mi vletěly slzy do očí, já takové věci špatně nesu, dříve se mi stávalo, že mě rozbrečela houkající sanitka – vážně, dnes jsem už ale zvyklá, bydlím ve městě, kde houkají sanitky denně 3-4x… Je to smutné, že je těch mladších víc a víc a není na to lék…. Vůbec nevím, co víc bych k tomuhle napsala. Je asi třeba více myslet na to pozitivní, na hezké věci, vyhýbat se negativům všeho druhu, nadarmo se neříká, že i zdravá mysl a optimismus uzdravuje a léčí. Jak někdy slyším důchodce, jak se nebaví o ničem jiném než nemocech, padne na mě chmur a rychle jdu jinam.
Justy je to tak, na rakovinu umírá každý 4tý člověk…je to metla lidstva a opravdu velký strašák na který by bylo sakra potřeba najít lék…..
V minulosti byla stejnou metlou i chřipka a angína tak nezbývá než doufat,že aspoň generace našich dětí už bude ochráněna. Je to šíleně smutné a bolestné hlavně v tom,že lidé s touto nemocí bojují třeba měsíce nebo roky a pak je stejně dostane…
,,Užívej dne,nevíš jestli není poslední“ jak řekl moudrý filozof:-) K
Dnes jsem byla s mamkou na kontrole na onkologii. Před 3roky prodělala rakovinu prsu, a musím zaklepat, je z toho venku. Vždycky když na tohle oddělení vlezu, padne na mě takový zvláštní pocit nějaké soudržnosti,jak všichni ti pacienti drží při sobě, jak si navzájem dodávají sílu a odvahu. Nejhorší je, že je tam čím dál víc mladších a mladších lidí. Zrovna se tam dala se mnou do řeči starší paní, byla tam asi s 30-ti letou dcerou a 3měsíčním mimčem. Myslela jsem, že jde na vyšetření ta babička, jenže když do ordinace vešla ta dcera, bylo to smutné. Paní říkala, že měla zhoubné znamínko, měla chudina v očích slzičky, když mi to říkala,že jen musí doufat, že se z toho dostane a malý bude mít zdravou maminku. Když už jsem si říkala, že teda jdeme z toho ošklivýho prostředí, vyšla z ordinace paní, s takovým výrazem hrozné duševní bolesti, hned ji manžel objal a ona se mu rozplakala v náručí. Musela jsem odejít ven, protože jsem měla oči plné slz a bylo mi tam hloupé se na paní dívat. Omlouvám se za takové smutné téma, za tu dobu, co tam chodím s mamkou na kontroly jsem si trošku zvykla, ale tahle ta “srdíčková“ bolest je pro tyto lidi horší než fyzická. Kolikrát si říkám, že tohle oddělení by přece mělo chodit co nejméně lidí, ale bohužel je jich víc a víc