Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Mám vždycky hrozný strach...
…když můj muž vyráží na pánskou jarní vodu. Vím, co voda dokáže. Jezdí vždycky s partou kamarádů, samozřejmě pijou alkohol (což nerada na lodi vidím) a poslední tři roky měli smůlu na to, že bylo až moc vody. Letos to vypadá taky tak. Vždycky mu říkám z legrace:“Jestli se utopíš, tak tě zabiju!“, ale asi bych to jen tak nerozchodila, kdyby se mu něco stalo. Uleví se mi vždycky, když mi večer zavolá. Koukám na zprávy, jestli se náhodou nějaký vodáci někde neutopili…Prostě to snáším blbě. Nevím, co bych dělala, kdyby byl hasič, policajt, voják, nebo jezdil s kamionem – asi bych strachy uschnula.
Můj skoro týden strachu začíná zítra – zase pánská voda – ach jo!!!
Jak se zbavit toho strachu? Když jedu na vodu taky, nemám strach, že by se nám mohlo něco stát, ale jak u toho nejsem, vyšiluju…
Álo díky!!!
A já myslela, že je zemětřesení. A on to spadl šutr, co jsi měla na srdíčku! Tak to jo.
To je bezva zpráva, že se ti muž vrátil. Přeju, ať je autíčko brzo zdravé a hlavně s co nejnižším regulačním poplatkem. A zítra ráno ti držím palečky, všechny.
Slyšely jste určitě tu ránu – to byl ten balvan, co mi spadnul ze srdce…Manžel se vrátil živý a zdravý – zato naše autíko v Praze kleklo a dál nejelo (leda na laně). Tak snad to nebude nic drahého…
Jarmuschko, já taky manželovi před jízdou na mašině hlásím ,ať si uvědomí, že si bezbarierový byt nepostavil a schody do zvýšeného přízemí mu dají taky zabrat. Volně přeloženo: Miluju tě, tak jeď opatrně, umírám strachem aby se ti nic nestalo :-))).
Také si telefonujeme, jak dojel, kde už je a jak se mu jede,…
Tak můj muž je naštěstí“neadrenalinový“ typ-i když-jeho práce má občas také dost adrenalinový náboj(učí ve speciální škole)…..
Já nějak takové způsoby zábavy neuznávám-ve chvíli, kdy je chlap “živitelem“ rodiny a má děti, měl by dostat rozum. Neobdivuju to a fakt tomu nerozumím.Mluvím opravdu o těch extrémních sportech a zážitcích, kdy jde o život…. jestli něco fakt nesnáším, tak to jsou bezohlední motorkáři-“dárci orgánů“. Já jsem motorkář, kdo je víc a všichni si sedněte na zadek….
Vůbec se nedivím, že je tolik neštěstí na silnicích, vždycky když mně nějaký takový ve stopadesátikilometrové rychlosti předjíždí(když vezu své dvě děti), říkám si-jeď a natluč si někde hubu…..
Takže vaše obavy úplně chápu….
Hm, jako kdybyste mluvily o mém muži – taky “adrenalinovej“. Přechody hor a podobně mi nevadí, vždyť jsem koneckonců jezdila s ním, tak to znám, ale mám hrůzu z obyčejné jízdy autem. Asi proto, že před více než rokem se kamarádce zabil brácha v autě, a já to do dneška nemůžu vydýchat 🙁
No jak říkáte, já se bojím, i když jede na služebku, takže naprosto chápu.
Pánské vody naštěstí už pár let nebyly – bohužel ani žádná jiná.
Je to zvláštní, ale asi většina z nás máme pocit, že když jsme u toho, tak se nic stát nemůže, co? 🙂
A to pojištění je dobrý nápad :-))
Jarča má správný přístup – dělej si co chceš, ale koukej se pojistit. Souhlasím.
Jinak vidím, že máte docela akční partnery, je to lepší, než kdyby seděli v hospodě a remcali, že?
Holky, manža má životní pojištění, tak vždy říkám, že ze mě když tak bude “dobře zajištěná vdova“…
(Ten cynismus mě naučil manža.)
Bez humoru (trošku černého) by to asi nešlo…
Cvrčku, já jsem asi stejná – můj muž sice adrenalin fakt nemusí (za což jsem vděčná 🙂 ) ….my si ho se čtyřmi kluky užijem i tak dost 😀 Za svobodna ho moc lákal parašutismus, ale jaksi ho to přešlo 🙂 – naštěstí. Ale taky se moc bojím, když někam odjíždí, zrovna tak mám nepříjemný pocit, když odjíždím já, jak to zvládnou, aby se nic nestalo…. Ono je to asi zakódované v nás – muž lovec milující dobrodružství a matka strážkyně krbu, co se o ty své blízké jen bojí… Ale je fakt, že oni se občas asi potřebují překonat – ať už tím, že slezou Everest, skočí padákem nebo prostě přeryjí celou zahradu nám pro radost…