Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Mám vždycky hrozný strach...
…když můj muž vyráží na pánskou jarní vodu. Vím, co voda dokáže. Jezdí vždycky s partou kamarádů, samozřejmě pijou alkohol (což nerada na lodi vidím) a poslední tři roky měli smůlu na to, že bylo až moc vody. Letos to vypadá taky tak. Vždycky mu říkám z legrace:“Jestli se utopíš, tak tě zabiju!“, ale asi bych to jen tak nerozchodila, kdyby se mu něco stalo. Uleví se mi vždycky, když mi večer zavolá. Koukám na zprávy, jestli se náhodou nějaký vodáci někde neutopili…Prostě to snáším blbě. Nevím, co bych dělala, kdyby byl hasič, policajt, voják, nebo jezdil s kamionem – asi bych strachy uschnula.
Můj skoro týden strachu začíná zítra – zase pánská voda – ach jo!!!
Jak se zbavit toho strachu? Když jedu na vodu taky, nemám strach, že by se nám mohlo něco stát, ale jak u toho nejsem, vyšiluju…
jj,Cvrčku trpím s Tebou:-)) manža poslední dobou často jezdí na služebky do Prahy,Německa apod. nemám to ráda…
mimo civilizaci to bych se zase ráda podívala já..ale bez prcka samozřejmě…
ale zase jak píše Julie-tatíka na gauč bych nechtěla ..jen ať je máme za co obdivovat:-)
Kaťule, to je možná ještě horší, když neví, kam jedou…Tam se člověk ztratí jedna dvě. Kamarádce v Egyptě při atentátu zabili bráchu:-((
Letos manža maturuje, tak se krotí…Vypustil letošní splouvání Doubravky. Jednou jsem to viděla na DVD natočené, jak to jezdí – naprostá šílenost. Vlezl tam dokonce bez vesty, při druhém sjezdu si jí vypůjčil. Sice tam je jištění hasiči, ale jen na konci, takže když by se cvaknul někde nahoře…no ani domyslet…
Můj manža na vodu taky jezdil, ale v posledních letech se vždycky se svou bandou sbalí a vyrazí na hory, většinou slízají většinou Rumunsko, dva týdny s batohem na zádech, pokud možno co nejmíň civilizace, žádné ubytovny, spí pod širákem, pod stanem, tahají si s sebou profi výbavu, malé plynové vařiče, jídlo na celou tu dobu … mobil sice s sebou mají, ale stejně ho mají vypnutý, v horách není signál, zvláště v Rumunsku. Dva týdny nevím, jestli žije nebo ne … Letos na jaře je napadlo, že projdou pěšky Egypt, samozřejmě, žádný zájezd s cestovkou. Sami si zajistili letenky a tři týdny se toulali po Egyptě, byli na Sinaji, Mojžíšově hoře, kláštěře sv. Kateřiny, zvládli všechny pyramidy v Gíze i Sakkáře … jen do Luxoru se už nedostali. Viděli toho více než by jeli s cestovkou, zážitky z Muéby a Dahábbu mají skvostné …občas poslali SMS, už jsem takový strach neměla, protože manža skoro dva roky žil v Izraeli … ale nikdy nejsem úplně klidná. Příští rok chystali Maroko, od toho už ustoupili a snad prý pojedou na Elbrus nebo projdou Zakarpatskou Rus … tak vážně nevím, jsou schopni měnit plány celý rok. Letos to vidím ještě minimálně na Tatry.
Lenous, já taky byla v ženském družstvu SDH, dělala jsem proud …
Snad vědí, kam sahají jejich síly a schopnosti. Je fakt, že ten adrenalin asi potřebují k životu, tak jim to přejme.
Cvrčku, k těm profesím, co jsi jmenovala, nevybereš si… Když je chlap skladník, může ho zavalit kontejner, řidiče může zabít neopatrný střelec na silnici, učitele zastřelit nebo probodnout žák… Všude je něco, když se nad tím zamyslíš.
Co bys řekla mámě od tří dětí, která ve “volném“ čase trénuje s hasiči a v sobotu jí namlátilo béčko u rozdělovače? Ještě dneska mám celou holení kost modrou…
Holky, mluvíte mi z duše. A to manža není žádný adrenaliňák. Stačí mi, když jede někam sám. Chci, aby se mi hlásil telefonem, když bude na místě. A samozřejmě to samé chce i on po mě. Ale přece jim nemůžeme všechno zakázat a udělat z nich tatíky na gauč.
Holky, tak to bych umírala strachy taky. Sice jsou to pořádní chlapi a nebojsové, ale co z toho, když je to tak nebezpečné.
Stát se může cokoliv, i při obyčejné jízdě autem, ale tohle samozřejmě je víc nebezpečné.
Držím pěsti, ať se vaše obavy nikdy nenaplní.
Mluvíš mi z duše. Takové pocity přesně mám, když můj manžel jede na motorce jen tak na projížďku a pak mi vypráví, jak málem … jezdí jak šílenec, tak se o něj taky bojím. Mašinu má silnou, takže jí občas dá co proto (200km/h není vyjímkou). A to teď ke třicátinám si nepřál nic jiného než seskok padákem, sice v tandemu, ale co kdyby se neotevřel :-(((.
Můj manža je adrenalinový šílenec…
Teprve jsme spolu začali chodit, když s naším společným kamarádem (ve dvou) chystali splouvat Moravu. V březnu.
Všichni jim říkali, ať nejezdí, že je nesjízdná. A oni si říkali proč, že vody je dost…
Jo, bylo jí tolik, že dráty, které nad Moravou visí ve výšce několika metrů jim párkrát málem doslova ufikly hlavy…
Pak se jednou udělali, nevěděli, co mají dělat dřív – chytat loď, pádlo, snažit se dostat z proudu, co je tahal pod vrbičky…
Manžu to prý takhle táhlo asi tři zákruty, než se konečně dostal na břeh. Tehdy oba na jeden lok vypili každý ten půllitr rumu, co měli pro sichr s sebou…
Ale letošní první vodu už má manža dávno za sebou.
A už jezdí sólo – z gumáku pro dva až tři přesedlal na kajak, naučil se eskymáky a hned tak nevykrysí…
;o)
…když můj muž vyráží na pánskou jarní vodu. Vím, co voda dokáže. Jezdí vždycky s partou kamarádů, samozřejmě pijou alkohol (což nerada na lodi vidím) a poslední tři roky měli smůlu na to, že bylo až moc vody. Letos to vypadá taky tak. Vždycky mu říkám z legrace:“Jestli se utopíš, tak tě zabiju!“, ale asi bych to jen tak nerozchodila, kdyby se mu něco stalo. Uleví se mi vždycky, když mi večer zavolá. Koukám na zprávy, jestli se náhodou nějaký vodáci někde neutopili…Prostě to snáším blbě. Nevím, co bych dělala, kdyby byl hasič, policajt, voják, nebo jezdil s kamionem – asi bych strachy uschnula.
Můj skoro týden strachu začíná zítra – zase pánská voda – ach jo!!!
Jak se zbavit toho strachu? Když jedu na vodu taky, nemám strach, že by se nám mohlo něco stát, ale jak u toho nejsem, vyšiluju…