Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nezvládám to psychicky....
Jak asi víte, dělám dálkově zdrávku, příští rok maturuji a potřebuju praxi a tak jsem před cca 2 měsící nastoupila k nám do nemocnice zadarmo… abych získala aspon nákou praxi… Netušila jsem, že každé úmrtí se mnou tolik zamává ale dneska.. Paní, taková milá babička, diabetička, slavila narozeniny ve stejný den jako já… a dneska ráno umřela. Nemohla jsem tomu věřit a když jsem tam viděla ty její věci a pak syna… Musim na to myslet, někomu se vypovídat tak snad vás tim nezarmoutim, máte toho samy dost! Je jí líp a myslim na ní…
Ahoj. Kdysi jsem uklízel v nemocnici v Praze pod Petřínem. Bylo to asi něco podobného. Byl jsem na oddělení, kde byli staří lidé. Povídal jsem si s babičkami, občas je pomáhal sestřičkám přenášet a pak se dozvíš, že ta a ta už není…
Ahoj mimkys,moc tě zdravím a posílám obejmutí.Vím jak ti je…já se s tímto setkala poprvé hned při mé první praxi ještě na zdravce…naštěstí nás tenkrát z pokoje “vyhodili“ přeci jen nám bylo nějakých 17 a nevím kolik z nás by se odradilo.Útěchou nám potom byla praxe na porodním,kdy jsme poprvé viděly zázrak narození miminka:-)) No a proč ti to píšu?protože ty dobré pocity,kdy se podařilo zachránit někoho kdo měl ,,na mále“ převáží nad tím,že jsou nemoci kde nepomůže nikdo a nic…Hlavu vzhůru,jsme jen pěšáci medicíny,ale sakra důležití! a uvidíš,že se to poddá a nepřeválcuje tě to:-))Držím palce
Pavli,sama to znám také jsme kdysi pracovala v nemocnici a to na interně.Tam bylo setkání se smrtí bohužel časté a nikdy jsem si úplně nezvykla.Bohužel i smrt patří k životu a my s tím nic nenaděláme,musíme to brát takové jaké to je i když je to strašně těžké.Přeji ti hodně sil.
Bohužel takový je život a každý na to nemá tohle vidět. Moje sestřenice studovala medicínu a říkala kolik jich skončilo, že nemohli ustát i různé jiné věci. Stalo se tam, že prostě omdeli a zjistili, že toto povolání není pro ně, ale všechno chce čas a sice si asi nezvykneš, ale budeš to líp snášet.
Pavli, nesmutni. Jak ráda bych tě objala. Jsi ohromná, moc ti fandím a často na tebe myslím. A nevyčítej si, že jsi jí ještě neviděla….. nemůžeš se rozkrájet a být všude. Já jsem taky byla u táty v nemocnici dva dny předtím, než zemřel, druhý den jsme mu s mamkou kupovaly dárky pod stromeček a já jela domů honem honem něco málo připravit na vánoce, protože už se mě kluci ptali, jestli u nás vůbec nějaké vánoce budou (ráda bych zvládla všechno – být s tátou i s klukama a chystat vánoce……) Já jela péct domů cukroví a zatím jsem mohla být ještě jedno odpoledne s tátou. Byla jsem doma s dětma a máma pro tátu balila dárky a já pak musela po večerech dohánět v práci co jsem zameškala, když jsem si brala dovolenou, abych mohla jet za tátou potěšit ho v nemocnici….. ale život jde dál a člověk není robot, něco bolí míň, něco víc…. něco přebolí… jindy zůstane bolest v srdíčku navždy.
Jsi moc hodná a hodně citlivá …. řeknu ti, že já bych tuhle práci psychicky nezvládala – máš můj obdiv.
Ahoj já jsem taky smrt těžko vnímala na praxi v nemocnici ale v práci po škole jsem se otrkala na interné.(Každý den někdo umřel).Pak jsem šla pracovat na ARO ale tak 1x za měsíc počas mé služby tá smrtka přišla.Zvykneš jsi jako každý.Kdyby ne tak je aj možnost pracovat na ambulanci.
Holky
ani nevíte jak mi vaše útěcha pomáhá. Mám ráda tohle povolání a štve mě jenom to, že jsem se k tomu “nepřičuchla“ už jako malá holka. Díky všem za podporu!
Pavli,
budu se opakovat – jsi silná ženská co si vybrala krásný, ale náročný povolání.
Obdivuju každýho, kdo dělá takovou práci, navíc, bohužel mizerně placenou. Ne nadarmo se říká, že to je poslání.
Na takové věci si asi nezvykneš, ale časem je budeš líp snášet. Měj se moc hezky.
Pavli, asi není co dodat – holky to napsaly krásně a výstižně. Smrt k životu patří a v práci, kterou sis vybrala, se s ní nejspíš budeš potkávat častěji než my ostatní. To, že ti osud těch lidiček, o které se staráš, není lhostejný, je správně, bude (vlastně už je) z tebe skvělá sestřička. Jen se ještě kromě píchání injekcí budeš muset naučit vyrovnat se (aspoň částečně) i s tou temnou stránkou této profese. V tom ti bohužel nepomůže žádná učebnice ani sebelepší učitel, ale jsem přesvědčená, že ty to zvládneš.
Jak už psala Katie – na to, co zvládáš ty (škola, práce, dvě děti), by si mnohá z nás ani netroufla. Jsi neobyčejně silná, věř si a zvládneš všechno 🙂
jsi hodná že jsi písla jak to zvládáš…jsi dobrá je uplně jedno zda ve škole s odřenýma ušimapraxe a přístup je důležitý….jen jedna výtka žádné myšlenky na to kdybych nešla s holkou na logopedii, dítka jsou to nejdůležitější a to ostatní je práce!!!! a ty jí pak musíš vypustit z hlavy aspon tak jak to jde jinak se z toho zblázníš…..