Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Nezvládám to psychicky....
Jak asi víte, dělám dálkově zdrávku, příští rok maturuji a potřebuju praxi a tak jsem před cca 2 měsící nastoupila k nám do nemocnice zadarmo… abych získala aspon nákou praxi… Netušila jsem, že každé úmrtí se mnou tolik zamává ale dneska.. Paní, taková milá babička, diabetička, slavila narozeniny ve stejný den jako já… a dneska ráno umřela. Nemohla jsem tomu věřit a když jsem tam viděla ty její věci a pak syna… Musim na to myslet, někomu se vypovídat tak snad vás tim nezarmoutim, máte toho samy dost! Je jí líp a myslim na ní…
Pavli, taky bych ti chtěla vyjádřit obdiv nad tím, co všechno zvládáš – i když někdy třeba s odřenýma ušima. Mít na starosti sama dvě děti a domácnost, k tomu studovat a ještě chodit do práce, to chce hodně odvahy a úsilí. Od začátku jsem ti držela palce a držím dál, abys vydržela, vystudovala a dostala místo, které si představuješ.
Smrt bohužel k životu patří a být zdravotní sestrou, která se častěji setká se smrtí než ostatní lidé, je psychicky náročné, asi nepomůže nic jiného než se vypovídat, vybrečet… Útěchou může být, že smrt je součást života a když potká starého člověka, tak je to vlastně i přirozená součást. Horší je, když umírají i mladí lidé nebo děti. A to ti přeju, aby tě nepotkávalo.
Mimkys, to co ty děláš, to mi přijde v dnešní době až neuvěřitelné!
Tím myslím to zapálení pro práci. Chodíš pracovat jako dobrovolník, k tomu rodina, studium!
Klobouk dolů!
K té paní nevím co napsat. Chápu, že to je těžké, ale asi se to budeš muset naučit brát z jiného pohledu.
Netrap se….
Zbytečně se deptáš.
Já vím je Ti to líto,že si s ní nebyla do poslední chvíle,ale to přebolí-musíš být silná.Vem si,že tě bude takových chvil čekat víc,to by si se zachvíly složila.Chápu byla první,podle toho co píšeš velmi příjemná paní,taky bych to těžce nesla.No pár týdnů Ti v práci nebude nejlíp,ale další povinnosti,další pacienti Ti pomůžou tohle překlenout.
A s tou školou se netrap taky.Vždyť už tu bylo několikrát řečeno,že nikdo se tě ptát nebude za kolik si zkoušky udělala,ale zda je máš.
A co je platné,že vystudujou s vyznamenáním,když jim chybí ten cit pro práci a u Tvé profese obzvlášť.
No máš to pěkně nahuštěné:škola,domáctnost,ale drž se.Však to jednou skončí a bude líp a já věřím,že ty to dokážeš.
Ikdyby to bylo s odřenými oušky:))))
To je jen krize,která přejde….Tak se drž a když tak si tu postěžuj a hlavně nezapomeň psát jak Ti to jde dál.
Holky..
včera jsem tam v práci nebyla, šla jsem s mladší dcerou na logopedii a nyní si řikám, že jsem tam neměla jít, vůbec se mi nechtělo a jít raději do práce. Jenže jsem byly objednaný po měsíci a tak jsem jela ale kdybych šla do té práce, byla bych ještě pár hodin s tou milou paní… Někdo mi “přiroste“ k srdci, někoho zase vypustim.. ale tahle paní mi už přirostla tím, že se narodila ve stejný den jako já.. a já ji přinesla dia čokoládu, a prostě pomáhala jsem jí do postele, nemohla se pořádně o tu nohu opřít, omývala jsem ji a před svátky jsem ji přála štastné vánoce, kdybych tušila…
A jak to zvládám? těžko.. jsem na to sama a o to hůř to jde, domácnost.. škola…řeč… učení se starší. Ale když člověk chce nědo dokázat, něčemu se naučit, musim zatknout zuby a jít dál, něco omezit, něco udělat šup šup a prostě žít dál. I když se to začíná objevovat na mých známkách ve škole, tak někdy řeknu, že pár dní nepřijdu a snažim se dohonit to učení. Ale prostě jednou jsem se na to dala a tak prostě musim to dodělat.
Když nám učitelka na učňáku řikala, jak učí dálkaře, smála jsem se jak dospělí mohou dál studovat a určitě by mě to bavilo se ještě mordovat s učením až budu dospělá.. no a stalo se.
Mimkys, bohužel takový je život……vybrala jsi si cestu mezi životem a smrtí, budeš to vidět do té doby, dokud budeš vykonávat tohle povolání……..ber to z druhé stránky, budeš určitě víc pomáhat k uzdravení, než k tomu nejhoršímu……zkus se radovat z každého budoucího uzdravení a nemysli na smrt, je to vysvobození z utrpení a bolestí:(((((
Obdivuji tě, že to vše zvládáš:))))
holka tohle je nepříjemné a také by mě to rozhodilo, ono to tam nebudeš mít jednoduché je tam dost utrpení a některá končí i takto…budeš se muset asi trochu obrnět, třeba to časem půjde, ikdyž asi to nepůjde tak rychle a možná nikdy, ale budeš muset najít sama pro sebe nějaké vypouštědlo, které ti pomůže se za to dostat……aby jsi tím netrpěla a práce pro tebe byla potěšením i nadále jako když jsi tam nastupovala
a jak jinak zvládáš pracovní nasazení??
Mimkis, taky bych s tím měla problém. Zkus myslet na to dobré, cos pro ty nemocné udělala a ještě uděláš. Vím, že se mi to radí, když nejsem z oboru. Ale už dlouho uvažuju o tom, že bych ráda někomu pomáhala.Zadarmo. Dost tě obdivuji, že jsi jen tak zašla do nemocnice a požádala o práci. Pořád sbírám odvahu… No, teď mám i výmluvu – není čas.
Přeju brzký odchod chmurných myšlenek!
Sluníčko Pavluško, klidně se vypovídej, jak nejvíc to jde! Jakpíše Hanča, není tady jen veselo. Paní měla určitě hezký život, měla i hodné příbuzné.
Opatruj se a dávej na sebe i na holčičky pozor, posílám Ti veliké objetí, jsi moc hodná holka!!!
Neviděla jsem ji trpět, páč jsem tam 14 dní nebyla přes vánoce a tak.. No vim že jí už je jí líp ale jak píšeš, nejsem robot… díky
mimkys, to je život…
Není jen veselý a ty sis vybrala nádherné povolání,kde bohužel není jen ta radost.
No a aby to s tebou nezamávalo pokaždý to bys musela být robot nebo bezcitná ženská a to ty nejsi.
Tak to musíš brát:je jí líp a přišel její čas.Přece hroznější by bylo,vidět jí trpět.
Přeju Ti co nejmíň takových pohledů a posílám pohlazení Tvé smutné dušičce.